Letní slavnosti staré hudby 2019

  Letos jubilejní dvacátý ročník, což důvod k neustálému slavení a radosti, neb co krásnějšího lze v horké a suché zemi české na přelomu července a srpna zažít.

    Letos budu šetřit slovy, neb mi text nějak nejde od pera a ještě musím v létě stihnout pojednat operní záznamy z Met a dokončit seriál k století od Velké války, tentokrát o mírových smlouvách a některých mýtech a nesmyslech. Avšak nebojte, emocí se dočkáte a též sličných a milých dam, jichž na festivalu a okolo něho vždy mnoho.

Zahajovací koncert Jubilate deo je 11. července u Šimona a Judy, kde ku zpěvu připravena Capella Mariana a její doprovod obstará italský soubor Instrumenta musica, jehož umělecký vedoucí Arcole Nisini vládne obrovitým trombónem impozantního zvuku. Budeme se s italskými skladateli Trombettim, di Lassem, Merulou, Gabriellim a Grandim za přispění Němců, Itálií oslovených, jako byli Praetorius, Schütz a Scheidt potulovat pozdně renesančními a raně barokními Benátkami. Ač v dobrém rozpoložení musím poznamenat, že mi občas připadal instrumentální doprovod poněkud nesourodý, což přičítám nesecvičenosti s CM. A chybí mi tu zvuk smyčců. Pozoruhodné je, jak ve Schützově skladbě Fili mi Absalon doprovod zredukován, část zpěváků na empoře a prostorový zvuk a vyjde z toho mé nadšení a hodnocení 9. A hodnotím vysoce šéfův trombón. Myslím, že by bývalo lepší, kdyby se doprovodu chopilo Collegium Marianum, ječ s CN srostlé.

      Ve středu 17. července v divadle ABC hudebně taneční představení na motivy Bachovy Kantáty o kávě a jiné jeho hudby vybrané z orchestrálních suit. Já se připravuji pivem v knižní kavárně v pasáži Lucerny. Tančí polský Cracovia danza ballet a hraje Collegium Marianum za podpory několika polských a německých hostů. A v roli dívky Lízinky, jež si vyvzdoruje ve svatební smlouvě pití kávy, kdykoli bude chtít, v Ostravě žijící Slovenka Patrícia Janečková (21), jež jak vypadá, tak zpívá. Jejím partnerem basista Jaromír Nosek, jenž poněkud zůstal v pozadí. Honza s Kateřinkou z Atria jsou zde a nadšeni a na schodech potkám též ředitelku Josefínku, která mi dá čokoládový bonbón, a s radostí zaznamenám Petru, jež říká, že neví, co fotit dřív.

   Oči jen přecházejí z kostýmů představujících kávový servis a z odění Turka, jenž je jakýmsi symbolickým nositelem nápoje. Dnes je text kantáty zredukován na tři scény na rozdíl od úplného provedení v únoru u Lobkowiczů s Lore Binon. Avšak dnes je večer převážně taneční a pantomimický. Je nabitý dějem a vtipem a máme tu zpívající líbezné zlatíčko. Při odchodu mávám na tu španělskou dvojici, již tak často potkávám na staré hudbě a zase dostávám od kudrnaté paní nádherný úsměv. Bohužel na dalších koncertech je už nevidím. Jdeme pak na dvoreček vedle Šuterů na pivo majíce povznesenou náladu.

    Mám rád španělské hosty, s nimiž jsem vždy udělal skvělou zkušenost. Letos to není baskický Euskal barockensemble, nýbrž 22. července v Trójském zámku sestava Exclamatio String Quartet s dvojími houslemi, violou a violoncellem a s nimi nám už dobře známý argentinský kytarista Quito Gato. Ti všichni slouží krásné, vysoké, štíhlé a podmanivě zpívající sopranistce Anně Reinhold, jejíž jméno sice zní německy, avšak jde o Francouzku zřejmě z alsaského regionu, kde takových příjmení mnoho. Okamžitě, jak vejde ve fialových šatech na pódium a usměje se na nás, jsem ztracen a děvče zařazeno mezi Andulky. A fotka z programu na stěnu spolu s fotkou Patríciinou. Koncert slove Corazón espaňol, proto slyšíme výhradně písně a skladby španělské, z nichž zřejmo, jak se zde mísily rozličné hudební vlivy arabské, židovské a křesťanské, počítaje v to i hudbu cikánskou. Kořeny to flamenka.

  Svými písněmi a skladbami přispěli dnes k letní náladě Durón, Marín, de Murcia, Hidalgo, Sanz, Bataille, de Ribayaz a dvě skladby anonymní, to vše z doby barokní a po přestávce autoři z posledních dvou století (de Falla, Lorca, Herrera, Turina a zase anonym) včetně možná trochu nadbytečně sice populární, leč dnes neorganické instrumentální podoby slavné árie Carmen. Nutno ještě zejména pro spanilé čtenářky, že se Andulka do druhé půle převlékla do červených šatů a sluší jí to ještě více. Kvarteto hraje skvěle a mou pozornost upoutá zejména krásná zkušená dáma Elizabeth Gex s elegantní šedivou hlavou u violy, jejíž úsměv bych chtěl mít doma v zavařovačce. A Quito jako už minule mistr kytarový a ozdobou večera.

   25. července v prvním kostele Anežského kláštera (někdejší sv. Salvátor) možná nejpříjemnější překvapení festivalu. Belgický (z Flander) vokální soubor Utopia připravil večer nazvaný Rosa mystica a předvede, co vše je možné vyjádřit čtyřmi mužskými a jedním ženským hlasem na podkladě hudby renesančních skladatelů italských (Gastoldi, da Palestrina, di Lasso), španělských (de Victoria, de Morales, Guerrero) dva Angličany (Dering, Philips), Francouze (Gombert) a jednoho anonyma a španělské verze gregoriánského chorálu Ave maris stella. Působí dojmem neobyčejného souladu a použití hlasů rafinované a s vyloženě srostlým souzvukem. Barevně dokonalé a ve vytváření dvojic nápadité. A zářivý soprán ke čtyřem mužským hlasům je neobyčejně půvabný. Mám-li vyzdvihnout některé skladby, u de Victoriova Dixit dominus si píšu až hříšně krásné. Devítku jsem pak přidělil de Lassovu Dixit dominus a Deringovu Ave verum corpus a nakonec se desítky dočkalo závěrečné Gombertovo Magnificat secundi toni. Mám-li je porovnat s nedávno zde dvakrát vystoupivším také belgickým a oslavovaným Graindelavoix, Utopia to u mě vyhraje.

   Hanka mě upozorní na maličkost, pánové mají viditelně luxusní černohnědé boty. S Petrou, fotící z výklenku vedle mě, si vyměňuji pohledy plné sdílené radosti z hudby a na závěr se dovím, že už se neuvidíme, jede na dovolenou. Typický chlap, dál se neptám, avšak Hanka to nevydrží a jde sbírat informace a doví se, že jedou s rodinou a kamarády na plachetnici po Jadranu. V mých očích Petra ještě výše než dosud, ale bude mi na festivalu chybět. To ještě netuším, kdo další mi bude scházet. Josefínce na odchodu děkuji za dnešní zážitek a hluboce se klaním a neopomenu upřímně a s radostí pochválit, jak jí to sluší v černých šatech ozdobených perličkovým náhrdelníkem. A dostal jsem ho…

   29. července pokračuje festival opět v Tróji koncertem V zahradách múz. Ony zahrady dnes francouzské s hudbou Leclairovou, Rameauovou, Barriérovou, Clérambaultovou, Schobertovou a Philidorovou. Hudbou instrumentální i vokální. Hrát nám bude sestava česko-francouzská v čele s flétnou Jany Semerádové. A k  neobyčejné radosti oka i ducha mého krásná francouzská sopranistka Chantal Santon-Jeffery, jejíž energický a velmi ženský zjev i projev ozdobí celý večer. Loni tu vystoupila v závěrečném koncertu a zanechala v mysli mé barvitou vzpomínku. A pohledy, jež na sebe vysílaly s Janou Semerádovou, svědčily o tom, že jsou holky na stejné vlně. Vysoké ocenění jsem vyslovil Leclairovu flétnovému úvodu a pak mistrovskému violoncellu v Barriérově Sonátě č.4. Avšak ve Schobertově triové sonátě mi nesedí cembalo a housle se moc drží při zemi. V přídavku si s Chantal dá duet Vojtěch Semerád.

  30. července na Vltavě od desíti obvyklá Vizitka. Pozoruhodná tím, že muzikolog Daniel Jäger pozval ředitelku Josefínku, jež je na každém koncertu mou radostí a pevnou součástí festivalu a léta vůbec. Mimo to jde o dámu vzdělanou a chytrou a hezkou, což jí neopomenu nikdy přímo, či nepřímo sdělit obdržev nebeský úsměv a takové dívčí zdrženlivé poděkování. Byla to s Josefínkou hezká hodinka a já jsem svému okruhu doporučil poslech z webu Vltavy. Těšil jsem se, jak ji zítra v Břevnovském klášteře pochválím a proberu s ní některé věci, jež říkala a jaké světélko z jejího úsměvu dostanu.

  A je tu zítřek a u benediktinů v restauraci si dám jejich drahé, ale vynikající černé pivo a se mnou je tu pán, s ním se léta vidíme na koncertech a opulentně se navečeří. Hrát budou Due virtuosi, Italové Vittorio Ghelmi na violu da gamba a Luca Pianca jej doprovodí a sám si i sólově zahraje na loutnu. Dnes je hudba francouzská a vzhledem ke gambě Maraisova, obou Forquerayů, de Viséeho a Zuccariho. Nacházím tu očekávaně zvukové klenoty, jež vyhrazeny právě onomu kouzelnému nástroji, jenž téměř zapomenut a koncem minulého století znovu objeven. Jako největší Maraisův žal nad smrtí syna v Tombeau de Marais le cadet, jež nezapomenutelně zaznělo ve filmu o Maraisovi žákovi a jeho učiteli de Saint Colombovi. Hned následující La Siamoise téhož skladatele shledána klenotem večera. De Visée nezůstává nijak pozadu s dvěma kousky ze Suity č. 6. Půvabná je Le Carillon de Passy Forqueraye syna (Jana Křtitele). Velmi pestrá a soustředěná hra pravých mistrů a dva přídavky. Bohužel není tu Josefínka, takže z mé pochvaly za včerejší rozhovor není nic. Kterápak sličná rusovláska se na mě dnes tak krásně usměje.

   Závěrečný koncert v Rudolfinu 6. srpna je tradiční velkou podívanou kombinující taneční barokní umění s hudbou. Jsou na balkóně též Čepelákovi a Hanka naštvaná, že musí lézt přes lidi. Již tradičně hraje Collegium Marianum doplněné na větší sestavu mnoha zahraničními hosty a nabývající tak nesmírně plného a pěkného zvuku. Ten, je-li třeba, ozdobí zezadu skvělé žestě. Ze známých tváří jako příčná flétnistka a pikola Michaela Šikulová Ambrosi. Jsouc sice poněkud zakryta při hře pultíkem v jednu chvíli při děkování vstoje si mě všimne a ohřeje vzduch kolem mě svým úsměvem a hozením temných oček, pro jaká se vedou války. Pokud mě zrak neklame, bude za pár měsíců u Šikulů převeliká radost, neb se rozrostou o další flétnistku. Nebo instalatéra? Kdo ví.

   K této své radosti přidávám Janu Semerádovou, jež jako vždy v závěrečných koncertech vše diriguje a k tomu přichází krásně učesána a skvěle oblečena, dnes v černém s přepásáním černo-červeno-zlatým pásem vzadu uvázaným do mohutného uzlu. Takže vysoká, štíhlá a krásně oblečená dáma z první ruky.

   Ovšem zlatým hřebem večera a zdrojem mé veliké radosti britská sopranistka Katherine Watson. Nejen příjemný a zářivý soprán a navíc mladá dáma velmi sličná s hnědými vlasy vyčesanými nad čelo a vzadu sepnutými do uzlu. Postava přesně taková, o níž Robert Merle v jedné knize psal, že byla zaoblená přesně tak, kde žena má zaoblená být a já pravím, že každý znalec ženského půvabu musí zatoužit takovou dámu obejmout a šeptat jí něžná slůvka. Ten milý obraz dole zakončen tvarově velmi zdařilými lýtky, a když se Kateřinka usměje, je tu milo. Tak nějak se musel cítit Ludvík XIV, když spatřil Louisu de la Valliére. Kromě těch krás fyzikálních jsem nadšen z toho, že jde zřejmě o dámu chytrou a vzdělanou, neb studovala starou angličtinu, norštinu a keltštinu v Cambridge. Tedy jazyky, jež se v Británii používaly před normanským vpádem. Obrázek už visí na stěně v sekci s Kateřinkami (Blanchett, Chroboková, Zeta-Jones, Javůrková, Jenkins, Jalovcová, Englichová, Valášková, Beckinsale, Deneuve)

   Taneční choreografii vytvořila Nathalie van Parys a Anna Chirescu s Arturem Zakirovem z jí založené společnosti Les Cavatines se tance zhostili skvěle a v nádherných kostýmech. Osvětlení nutno také ocenit, neb svou červení za orchestrem vytvářelo velmi milostnou náladu. Ohlášený tenorista van Mechelen nahrazen Mathiasem Vidalem.

   Program zvaný Večer pro krále sestaven z operních árií a předeher a baletní hudby Rameauovy, Montéclairovy, de Mondovillea, de La Douého, d‘Auvergneovy a Leclairovy. Na závěr se ještě objeví Gervaisovo duo. Bohatý a rozsáhlý program rozdělen do prvé části pastorální, druhé nazvané Válka, třetí Bouře a čtvrté Hádka, po přestávce pak pokračujeme Peklem k Proroctví a uzavřeme filosoficky vhodně Smířením.

   V Rudolfinu je vzhledem k velikosti poněkud nepřehledno, tak usuzuji, že tu Josefínka není a nemohu jí říci, co bych rád a poděkovat za všechno. A Petra někde plachtí, nebo se povaluje na palubě a usrkává své daiquiri. Tak to aspoň bude písemné. Určitě se uvidíme na některém z podzimních Barokních podvečerů.