Smetanova Litomyšl 2019

Letos jeden koncert a tři opery, z toho jedna noční v Nových Hradech. Byl bych možná ještě přidal rád dvě další akce, leč já, osel, nakupoval o den později.

  Výlet 18. června na koncert Magdaleny Veliké za doprovodu Velkého C byl zážitkem téměř orgiastickým. Auto zaparkováno už odpoledne pár kroků od zámku, takže pohodlíčko. Zahájení ve dvou kavárničkách zámeckých zahrad ve společnosti Kunderovy Nesmrtelnosti a sešitu o zdejších výstavách, z nichž jsem si vybral šest a určitě je nezvládnu všechny. Pak povídání před koncertem s Luxem a dramaturgem festivalu Stříteským a hudebním publicistou Veberem. Z druhé řady vše jako na dlani a Magdaleniny senzační čumáky ve shodě s obsahem textu. A nejveselejší houslistka na světě Simona Tydlitátová si mě všimne a zaplaví gigantickým úsměvem. Vysíláme po sobě sdělení, že my taky musíme být všude.

   Obsahem koncertu Il giardino del sospiri (Zahrada vzdechů) byly výňatky z italských a Händelových (když působil v Itálii) oper a kantát). Program zahraný a zapívaný tak, že musí ohromit kdekoli na světě. A zase ta atmosféra hlubokého uznání a troufám si říci láska obecenstva k této naší holce z Brna, majitelce nejkrásnějšího hlasu na světě. Vždy se to projeví. Magdalena vlasy svázány do vrkoče a po pravé straně rafinovaně osazeny květinami, neb zde je to giardino.

   Velké C hraje nádherně sice, ale něžně jako kdyby chtělo svou hvězdu hladit. Neodolám a stejnojmennou desku na závěr venku koupím, neb to byl zážitek, který lze na mé lodžii vyvolat a podpořit dobrým pitím. Kdy se zase povede se domluvit a dát dohromady tyto naše světové hudební interpretační klenoty. Noční jízda domů a pohodové usínání se vzpomínkou na zahrádku na hlavě té naší zlatovlásky.

   27. června se přesouvám do Litomyšli z Jihlavy a tentokrát přes Poličku kvůli Martinů. Jdu na náměstí kolem památného novogotického kostela, kde se na věži v roce 1890 Martinů narodil. Kostel v rekonstrukci, ale na věž bych stejně nelezl. Vezmu to přes náměstí s barokní radnicí vystavěnou v jeho středu. Je tu trh a nádherný morový sloup částečně opravený a poklid maloměstské díry, nealko pivo na zahrádce občerstvení a zpět na hřbitov, kde velmi vkusně upravený hrob s masivní náhrobní deskou ze šedé žuly s vytesanou růží a v něm skladatel s manželkou i rodiči. Já dojat, neb příští týden jdu na jeho Hry o Marii.

  Dnes však další můj oblíbenec, k němuž vzhlížím s úctou a jehož životní potíže v Sovětském svazu ukazují, co by zřejmě čekalo Martinů, kdyby se v USA nezranil a vrátil do vlasti. V oněch 70. letech bylo zázrakem, že se podařilo dohodnout exhumaci pozůstatků Bohuslava Martinů a znovupochování v roce 1979 ve skladatelově rodišti.  Paní Charlotta zemřela o rok dříve a byla v souladu se svým přáním převezena z Francie a pohřbena v Poličce. Peripetie jsou zarážející vzhledem k době.

  Večer se dostavím na obvyklé místo na náměstí, ale autobus mající nás vézt do Nových Hradů nikde, což zneklidní paní, jež tu čeká se mnou. Je dokonale připravena a vytelefonuje s festivalovým managementem, že nás odvezou autem. Nemusím tedy pro své. Na zámku už v proudu obvyklý zahradní barokní úvod a tanci, hudbou, dokonce i malováním a samozřejmý raut v zámku. Dnes dokonalé počasí a teplo a já potkám onu paní z Pardubic, která po dva ročníky zpět sedávala vedle mě a slíbím jí, že jí obsadím vyšší židli, z níž se vstává lépe než ze sedaček na ochozech amfiteátru. To se podaří, ale přesto cítím poněkud nejistoty a příště si vezmu hůl. 

  Na programu Gluckova úspěšná opera Paris a Helena, jejímž dějovým rámcem je navazování vztahu obou milenců ještě před společným útěkem do Tróje. V titulní roli půvabná a nikdy v Šárce nechybějící a dokonce bych řekl dnes doslova zářivá Jana Sibera. V kalhotkové roli Parida příjemné překvapení v podobě přesvědčivě hrající a s jistotou zpívající a ještě k tomu pohledné Kristýny Vylíčilové. Orchestr tvoří pardubické Barocco sempre giovane doplněné Concertem aventinem a sbor je Smíšený pěvecký sbor Kos PedŠ Litomyšl. Slovenský režisér Marek Mokoš celé nastudoval a všichni jmenovaní předvedli příjemný, milý a kvalitní výkon a my jsme si tu noční operu s radostí užili. Přínosem obrazovky s textem.

   Na druhý den na zámeckém nádvoří od 20:30 Šostakovičův majstrštyk Lady Macbeth Mcenského újezdu v podání Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Režie Jiří Nekvasil, dirigent Jakub Klecker a scéna, již vysoce oceňuji, Daniel Dvořák. Ruština výtečně srozumitelná. Známý je příběh té opery zprvu přijímané v Sovětském svazu s nadšením, a když se objevil v tisku odsuzující článek patrně ze Stalinova pera (rád psal anonymně se zničujícím dopadem) všichni stáhli kalhoty a čekalo se, že skladatel skončí v táboře. Tupý, krutý a k umění jakéhokoli druhu slepý a hluchý diktátor nakonec po období nevůle naštěstí pro skladatele polevil. Skladatel šel mírně do sebe a tvořil přístupněji s vrcholem v Leningradské symfonii, která však, nemylme se, není apologetikou režimu a vůdce, nýbrž poctou nešťastnému městu a lidem v něm. A to nikterak podbízivou. Poté ještě jedno období nemilosti.

   Pozoruhodné však je, že Šostakovič a Preis k tvorbě libreta použili román spisovatele Leskova z 19. století, nikoli dílo někoho slavného, nebo současného. Příběh z prostředí kupeckého, tedy maloburžoazního, již v Sovětském svazu zaniklého a plného mravní bídy a v závěrečném potrestání vyhnanstvím na Sibiř jako kdyby ukazoval na sovětský systém táborů nepřesně nazývaných gulagem (kdo se trochu zajímá, ví, že slovo gulag je složenina znamenající Gosudarstvennoje upravljenije lagerov, tedy státní správa táborů, nikoli synonymum s vězeňským táborem).

  Děj až chvílemi odpudivý a scény naturalistické počínaje znásilněním služebné zdivočelými dělníky v čele s novým příručím Sergejem. Jak příznačné pro dobové názory na postavení žen a jejich společenskou pozici v Rusku dodnes. Stejně jako Mikuláš a Markéta Lazarová se i přes násilné chování a charakterovou odpudivost příručího do sebe Kateřina (manželka kupce Izmajlova) a Sergej zamilují. Ono není divu, manžílek Zinovij Izmajlov je neschopný a hloupý chlap a jeho otec Boris nepříjemný násilný omezenec, který se dokonce nestydí po snaše vyjet.

   Kateřina v té rodině viditelně strádá. Naváže tedy se Sergejem vztah a věci spějí k zlému. Aby se nic neprozradilo manželovi, Kateřina tchána otráví. Když se vrátí manžel z opravy mlýna, vidí, že je cosi shnilého v rodině a s Kateřinou a když milence přistihne, oba jej uškrtí. Jedna z největších pitomostí je, že mrtvolu ukryjí do sklepa. Mají svatbu a při ní se jeden z opilých zaměstnanců zatoulá do sklepa a tam objeví mrtvolu. Jde to udat na policii, která se dokonce honosí svým korupčním chováním a velitel želí toho, že jej nepozvali na svatbu. Udělají šťáru a oba novomanželé skončí ve vězení a odsouzením do vyhnanství na Sibiř. Po cestě si Sergej narazí z řad vězeňkyň novou milenku a manželku, jíž klade za vinu své neštěstí, jakkoli k němu sám mocně přispěl, věrolomně zradí. Ta to nevydrží a objímajíc dotyčnou milenku skáče z vysokého břehu do Volhy.

    Zajímavé je, že Leskov svůj román pojal jako faktografickou retrospektivu, z níž si každý vybere a zaujme vlastní mravní postoj. Šostakovič naopak akcentuje v nečekaně romantickém duchu, že Kateřina těžce postižená životem ve špatné rodině volí lásku a je ochotna pro ni udělat cokoli. Přátelé, to není lady Macbeth, to je jen obyčejná sobecká, zkažená a negramotná (jak sama zdůrazní) vražedkyně, jíž jde především o sex. Celé skvěle sehráno a výtečně scénicky postaveno a orchestr barvitý a jde s dějem, například občas blízký xylofon a vzdálené hluboké žestě. Antihrdinka Kateřina v podání pohledné Bulharky Jordanky Derilovy zralá na Thálii. Josef Moravec jako Sergej pěvecky skvělý a dramaticky téměř ohavný s ohledem na jeho charakter. Jedno z nejlepších operních představení mého života a za čtyři dny ještě čeká Martinů.

   2. července tedy dle dosavadních zkušeností zaparkování na parkovišťátku u zámku, abych mohl v košili navštívit kavárničky a pak si do základny v autě dojít pro pulover a sako, neb se začíná o půl desáté a to už je chladno.

  Hry o Marii v provedení Národního divadla Brno režíruje další česká hvězda Jiří Heřman a dirigentem opět Klecker, scéna Pavel Svoboda. Pannu Marii postupně ztvární Daniela Straková-Šedrlová, Andrea Široká dvakrát po sobě a nakonec znovu Straková-Šedrlová. Vidíme tu také zdatnou a výbornou Markétu Cukrovou, Svatopluka Sema  a Jana Šťávu.

První díl se jmenuje Panny moudré a pošetilé a vychází z biblického příběhu o pannách, jež naplnily lampy své a těch nepořádných, jež tak neučinily a Kristus je nenavštívil. Jak půvabně píše Michna v Loutně české, byly z nich panenky zděšené.

   Druhý díl vychází z vlámské (nizozemské) legendy o Mariken z Nimégue (což je Nijmegen). Ta se v nouzi zaváže ďáblu a spolu páší samé zlo. Na cestu pravou se Mariken vydá pod vlivem mravoličné hry a její duše je spasena, přestože ji ďábel ještě stihne zabít.

   Díl třetí slove Narození páně a je půvabným dokladem o schopnosti skladatelově vytěžit z folkloru krásné písně. Panna Marie hledá, kde by porodila, a nikdo ji nechce přijmout domů. Nakonec skončí u kováře ve stáji, jak obecně známo a my od té doby stavíme jesličky. Kovář, jenž ji odmítl, trpce želí a lidé se radují a zpívají.

   Poslední epizodou a to nejdelší a dějově nejobsáhlejší je Sestra Paskalina. Na ni seslán obtížný sen, kde vystupuje rytíř a ona nedočkavši se pomoci a rady vydá se s ním na cestu. Ďábel rytíře zabije a obviní Paskalinu. Ta čeká na popravu, avšak Panna Marie ji zachrání a při návratu do kláštera se ukáže, že Paskalina nikomu nechybí, neb ji zde Marie zastoupila. To vše zaplněno mešními citacemi a podmanivou hudbou, avšak já bych zde v závěru poněkud škrtal.

  Opera je výjimečné dílo, k němuž těžko hledat podobné. Dává mnohé hlasové i herecké příležitosti a scénografii a režii otvírá brány k fantazijní tvořivosti. Martinů mi svou univerzalitou a vynalézavostí nabízí v hudbě téměř vše.