Dvořákova Praha 2018

   Letos několik koncertů se světovými interprety a několik zajímavých osobností v sólových vystoupeních i s taktovkou. Skladby nečekané a obohacující. A dva velmi mladí a půvabní. A jedna krásná Alenka.

  Zahajuji 8. září, kdy omluvenou nizozemskou houslovou hvězdu Janine Jansen zastoupila neméně prvotřídní a pohledná americká star Hilary Hahn. Náhrada více než dostačující. Jsou tu také Špačkovi a střídají se ve druhé a první řadě, neb se mi nepodařilo koupit lístky vedle sebe.

  Slavná Camerata Salzburg po celý večer hraje s nesmírnou citlivostí a sametovým zvukem. Neobvykle zahajují Dvořákovým málo hraným Nokturnem H dur, op. 40, jež dává vzpomenout nokturen Chopinových.

   Druhé číslo je drahokamem večera, neb Hilary sehraje s živostí a pokukováním po celém orchestru Bernsteinovu nádhernou Serenádu podle Platónova Symposia pro sólové housle, smyčcový orchestr, harfu a bicí, což není nic jiného než impozantní houslový koncert ukrytý do komorního balení a plný úžasných nápadů a příležitostí pro takové hráče jako Hilary dotknout se srdce posluchačova. K první větě si píšu, jako Prokofjev, ke druhé Bergerettes, ke třetí plné vtipu a ke čtvrté, chvíli kamarádství s violoncellem, chvíli s kontrabasem a chvíli zdivočelá.

   Už nás dostala a teď přidává Sarabandu z Bachovy Partity d moll a poté jsem nesprávně odhadoval spleten virtuozitou a rychlostí dalšího Bacha za Paganiniho, ale bylo to však bleskurychle a virtuózně zahrané Corrente Double z Partity h moll. Ležíme Hilary u nohou a po přestávce obdivujeme a vážíme si trochu jiného pojetí Dvořáka od zahraničního výtečného souboru v podobě pětivěté Serenády E dur pro smyčcové nástroje, op. 212. 

   14. září vítáme v Rudolfinu mladé a hezké umělce narozené v roce 1989 jako Markéta Janoušková. Náš výtečný syn slavného klavírního otce Lukáš Klánský doprovodí korejskou houslistku utěšeného a něžného vzhledu Bomsori Kim.

      Tu kolem mě prochází mladík a krásná brunetka, sleduji je očima, a když dojdou doprava ke své třetí řadě, vidím, že to je Markéta Vokáčová s Janem Mráčkem. Naši houslisté přišli obhlédnout konkurenci. Ostatně Honza hraje s Lukášem v Lobkowicz triu a s nimi Markétin manžel Ivan. Kývu na ně a oba reagují. Mám radost velikou.

   Program otvírá Chopinem a Prokofjevem Lukáš a já se z Prokofjeva raduji, neb je vynalézavý podobně jako Martinů. Nyní přichází křehké děvče a ukáže nám na virtuózní Ysayeho Sonátě pro sólové housle d moll, op. 27, že v ní máme výtečnou světovou naději.

   Po přestávce se Špačkovi opět prohodí a Bomsori s Lukášem zahrají tklivou Schumannovu Sonátu pro housle a klavír č. 1 a moll, op. 105. Nakonec se oba navrátí k ďábelskému Belgičanovi, který upravil Saint-Saënsovu Caprice d’aprés l’etude en forme de valse a děvče se opět vytáhne. Přidají nejprve úpravu Dvořákovy písně Když mě má stará matka… a poté za líbezných úsměvů k nadšenému obecenstvu malého Kreislera.

    Mou radost dovrší odcházející Markéta, na niž zamávám a dostanu jeden z jejích krásných úsměvů. Nakonec přichází k tradičnímu rozhovoru po koncertu Jiří Vejvoda a oba hudebníci příjemný dojem, který zanechali hrou, ještě potvrdí. Nakonec přichází k tradičnímu rozhovoru po koncertu Jiří Vejvoda a oba hudebníci příjemný dojem, který zanechali hrou, ještě potvrdí.

    15. září máme pozoruhodný den, který možno nazvat pohledem k úsvitu českých dějin, neb se hraje Dvořákova Svatá Ludmila, jež se dává výjimečně a dnes je na programu díky stému výročí založení ČSR. Tu událost si nemůže nechat ujít Česká filharmonie, kterou dnes řídí Jakub Hrůša. Ku zpěvu sólovému dvě krásky, česká sopranistka Kateřina Kněžíková a velmi mladá slovenská mezzosopranistka Alena Kropáčková, na níž jsem mohl oči nechat. Richard Samek a Ondřej Koplík zpívali tenorové party a Jozef Benci basový. Pražský filharmonický sbor z empory vše ovládá. A ta hezoučká Alenka má pěkný hlas a jdou s Kateřinou k sobě výtečně. A obě byly asi u stejného kadeřníka, neb mají podobné účesy.

   Sv. Ludmila je impozantní a světově bohužel méně atraktivní pro odtažitý obsah z okraje evropských dějin. Leč nutno uznat, že Dvořák mimo jiné napsal každému zpěvákovi krásné árie a nejhezčí oběma dámám Ludmile a Svatavě. Jinak Vrchlického text je skutečně archaicky půvabný.

Jen považte, jak se Ludmila se Svatavou dohadují, zda je ve skále skutečně ukryt poustevník Ivan, jenž je velikým propagátorem obrácení na víru křesťanskou: „Pojď, nahlédněm, tam bydlí snad. Mně srdce tluk to hlasně praví, že pouze on mne pochyb zbaví. Hleď, cosi u vchodu se míhá sluje, jak zadržeti ňader těžký ston. Kdos vystupuje, toť on!“

   Jak tak oko mé pozoruje ty půvabné dámy, srdce mého tluk se zrychluje. Rovněž Bořivoj, na lovu zahlédnuv Ludmilu, zjistí, že ju musi mit a chtit a je ochoten přijmout jakoukoli víru. Sám sobě říká: „Zde cíl a konec lovů tvých, na jiný lov se vypravíš!“ A později k Ivanovi takto hovoří: „Ó kmete, mluv, kde cesta jen se táhne, chci věřit, chci být k světlu uveden.“

  Zde spanilé čtenářky a stateční čtenáři vidíte, co udělá s chlapem hezká ženská. Jen je mi trochu líto krásné Svatavy, že se jí nikdo z družiny Bořivojovy nevrhá k nohám. Ale ono to v závěru vypadá, že ji nejvíce láká nová víra. Svědčí o tom její krásná árie – modlitba.

  19. září tu hraje na klavír Valentina Lisica, ukrajinská dlouhovlasá blondýnka utěšeného vzhledu, za níž se táhne nelibá vůně jejích sympatií k Putinovi a pár lidí před Rudolfinem demonstruje. V sále se pohybují svalnatci patrně zjednaní na ochranu a jeden z nich vypadá jako tlustý Rasputin. Se mnou to nic nedělá, ale paní Špačková je zjevně rozladěná a Valentina jí svými postoji do noty nekápne.

   Ať je to jakkoli, já si nedám vzít, že Valentina je krásná zralá slovanská blondýnka toho typu, o něž se bohatýři v bylinách prali a ta blondýnka hraje výtečně na klavír a přitom si jakoby povídá a sehraje v první půli skvěle Lisztovy úpravy Schubertových písní včetně desítkových nádherné Ständchen a závěrečné Kriegers Ahnung. V půli druhé nám dá nejprve podle mého zlatý hřeb večera Ravelova Kašpara noci a po něm skvěle zvládnuté a s proměnlivou dynamikou zahrané Musorgského Kartinky.

   Přidá Lisztovu Uherskou rapsodii a dle mého názoru větu z některé Beethovenovy sonáty. Konec je až o jedenácté a venku demonstrace. Řeknu to rovnou, její názory mi vadí a vysvětluji si to tím, že je hloupá, minimálně tím, že mluví o politice a ne o tom, čemu rozumí. Nevím, zda na ni ještě někdy půjdu.

   A konečně 20. září se mi daří konečně být na koncertu s polskou klavírní hvězdou světové pověsti Krystianem Zimermanem. Dnes hraje SOČR a já poprvé vidím nového šéfdirigenta Alexandera Liebreicha. Také vidím onu hezkou violistku vpravo a vlevo ve druhé řadě prvních houslí Andulku Veverkovou, tu pohlednou hudební rtuť. Program lze nazvat americkým, neb po Barberově klasicky vonící Second Essay for Orchestra zahrají velmi málo slyšený Dvořákův Americký prapor, který dopisoval až v USA, sólisty jsou mezzosopranistka Veronika Hajnová z Brna, britský tenorista Oliver Johnston a australský barytonista Samuel Dale Johnson nasazený na basové party a soustavně pokukující po blízké blonďaté violistce. Sborový zpěv obstarává Slovenský filharmonický sbor.

   Text Amerického praporu je typickou oslavou národní americké hrdosti a neméně typickým zapomenutím na nevlasteneckou hrůzu, již přinesla před necelými třiceti lety Občanská válka. A já si říkám, počkejte, milí Američané, za pár let si zaválčíte se Španělskem a pak v Mexiku a ve Francii a zase nebude důvod k radosti. Ale už tady je znát ta neobyčejná hrdost na národ na vzestupu.

   Ovšem řekněme si otevřeně, že ten text je příšerný. Třeba při zpěvu: „A když kanónů vřava hlasitá zvedá v divokých věncích bitevní rubáš. A krvavé šavle se zvedají a padají, jako výstřely plamene na půlnočním příkrovu,“ si říkám: „Kdybyste tušili, co vás čeká v Argonnském lese? Pak vás zpěv přejde.“ Ale je to výjimečné, protože velmi málo hrané a od Dvořáka mistrovsky oslavné.

   Druhá polovina koncertu je vyhrazena Bernsteinově Symfonii č. 2 pro klavír a orchestr, „Věk úzkosti“, která žádnou symfonií není, ale spíše netypickým klavírním koncertem. Elegantní a nesmírně tváří příjemný Krystian s bělostnými vlasy a vousy se ukáže jako mistr nad mistry. Prvé dvě části jsou rozličné variace a nesou se v duchu Gershwinově, až přichází rozvláčné The Dirge: Largo, kde klavíru sekundují nádherné violy a do hloubek se ponoří violoncella podporována kontrabasy. Po zklidnění přichází zlatý hřeb večera část The Masque: Extremely Fast, což je tempová charakteristika zcela přesná. Zde slyšet vliv jazzu jasně a to, co Krystian předvádí, je ďábelské a strhující. Poslední trojtempová a pomalejší část nás zanechává v nadšení.

   Leč Krystian nepřidá, čemuž se moc nedivíme. Někdy to může být i na škodu. Petra na volném místě v první řadě se svou skvělou fotovýzbrojí želí toho, že nemohla lovit výtečné záběry Krystianovy při hře, ale vynahradí si to při děkovačce a také na mně, zubícím se radostí.