Atrium v květnu 2018

Tentokrát jen dvakrát, je Pražské jaro, a ani program nijak neláká. A ani na červen se dramaturgie nevytáhla.

    Ovšem dostat zde na pódium dvě světové hvězdy je nutno navýsost pochválit. Jana Boušková se svou nádhernou harfou a hornista Radek Baborák. Člověk by řekl, že to spojení je trochu neobvyklé, ale jsem rychle vyveden z omylu. Radek dává nejen pečlivou a milimetrově přesnou hrou najevo, že s tak krásnou dámou je radost být na pódiu. Jana úsměvy skrze struny. Dnes tři Francouzi a Nizozemec na závěr. A zvuk horny připomíná křídlovku, je jasný, mocný a chvílemi až ostrý. To je znát hned v Daupratově Sonátě pro harfu a lesní roh F dur, op. 2, jež koncert otvírá a ve třetí větě ve Variacích se harfa doslova odvazuje. Jako rozmanitá písňová sbírka vyhlíží Suita pro harfu a lesní roh Zpěvy babího léta Bernarda Andrése.

   Nyní si užijeme, neb Debussyho původně klavírní Ballade zaranžována pro dnešní nástroje a harfa zní jako klavír Helenky Grimaud, jež tak krásně hraje oba velké francouzské impresionisty. Tady to  máme s oběma: https://www.youtube.com/watch?v=z8V5nHLn14I. Na závěr překvapení v podobě Sonáty pro lesní roh a harfu, op. 94, Jana Koetsiera. Zde slyšet občas od horny zvuk pozounu i saxofonu, ba i tuby a za první větu dávám Radkovi čestný titul hornový Armstrong. Skladba pokračuje jako z perliček, což je zvuk vlastní harfě, kterou ve třetí větě nazvu vodopádovou. Tenhle drahokam stojí za přehrání, ale našel jsem to sice s nimi, avšak jen dvě věty:  https://www.youtube.com/watch?v=DZql5hJnqhQ, https://www.youtube.com/watch?v=CI21ZHvAhyg.  Přidává se malá písnička od Andrése. Tihle dva mohou vystoupit kdekoli na světě, avšak na tuto kvalitu je tu příliš málo lidí.

   11. května se odvažuji jít na koncert takzvaného Pražského improvizačního orchestru, přestože tuším, s čím se setkám. Už při četbě programu usuzuji, že jsem se spálil. Vydržím asi dvacet minut a pak odcházím vrcholně znechucen. To, co se tu vyluzuje pomocí hudebních nástrojů a elektroniky je soubor zvuků bez jakékoli souvislosti a přesahuje to mé možnosti vnímání. Jak je mým zvykem, pokouším se nalézt cokoli, co by mě oslovilo, a umím si jen představit použití takové „hudby“ k velmi extravagantnímu sci-fi. Je až směšné, jak mnozí stále něco přepínají a před nimi leží místo not jakési obrázky, jež mi samy o sobě nic neříkají. Pozounista nástroj rozebere a fouká do konce trubky. Já si pod pojmem improvizace představuji něco zcela jiného.

   Bohužel žijeme v době, kdy se mnozí snaží o cosi odlišného a jiní o tom sepisují takové žvásty, jaké čtu v programu. Tohle mi k ničemu není a jdu si do baru dát pivo. Později v sestavě North Czech Capelly uvidím houslistu Danela a on si můj odchod pamatuje. Leč na barikádách jsme v devětaosmdesátém krváceli také proto, aby si každý hrála maloval, co se mu líbí a ještě to vydával za umění. A také za to, abychom my „prostí občané“ mohli dávat najevo, co si o tom myslíme.

   To se mi píše stručně, když druhý koncert za mnoho řečí nestál a snad se ani za koncert považovat nedá. Leda tak za zvukovou produkci.