Atrium v březnu 2018

Nic mimořádného se neděje až na to, že jsme museli důrazně požádat, aby se konečně dohodli s naší Markétou. Vypadá to nadějně, ale až na listopad.

   5. března máme do jisté míry svátek, neb tu nebývalo zvykem zvát přední písničkáře. Já jsem naopak potěšen, neb večer probíhá přesně tak, jak od Jana Buriana čekám. Dobré texty napsané člověkem, kterému rodný jazyk nepřekáží, což si už člověk musí považovat. Hudba k náladě a obsahu přiměřená a poněkud hlasitý klavír, neb se tak často nestává, že někam přijedete na Žižkov a on je k dispozici koncertní Steinway. Občas probleskne příjemná a vkusná narážka na občas trpkou současnost a občas nakyslé osoby na pódiích se vyskytující. Sem tam osten píchne i nejvýše, kam možno, a Bůh to jistotně není. Tohle vše k Janu Burianovi patří a mně to naplňuje očekávání.

   Jsem spokojen už proto, že jsem podobně naladěn a čtu pravidelně v Týdeníku rozhlas Janovy fejetony. A je mi jasné, že občas člověku pero neslouží a je i pro něho problém držet vždy vysokou úroveň, nemluvě už o tom, že inspirace si tak poletuje vzduchem a občas dělá, že Buriana a Mandelíka nevidí. Znám to dobře ze svého psaní o kulturních událostech. Mám nejbližší týdeník s sebou a tak po koncertu poprosím o podpis na fejeton Z horečky, kde Janovi mimo jiné vnitřní hlas vytýká, že mlátí do piana a ona to dnes byla pravda.

   Poté mám poněkud přestávku pro jiné koncerty jinde a jdu sem až 23. března na příjemnou komorní sestavu s klavírem, za nímž sedí americké sympatické brejličkaté děvče Katelyn Bouska, jejíž jméno napovídá, že předkové kořenili v Čechách. Leč česky k nám nemluví, ale když spustí, je taková friendly a milá. Děvče doprovází violoncellistu Štěpána Filípka a programem je obsah desky, již nahráli a dnes pokřtí. Záštitu dnes drží velvyslanectví Spojených států.

  Začnou stylově velkým Američanem 20. století Samuelem Barberem a jeho Sonátou pro violoncello a klavír. Štěpán zde výrazně vede, ale Kate postupně přidá a nakonec se vyrovnává tematicky i dynamicky. Ozdobou je vynalézavě jemné Adagio. Na Barbera naváží Janáčkovou Pohádkou pro violoncello a klavír z roku 1912, která je pro mě překvapením a zní dosti odvážně i na Janáčka. O přestávce k vedlejšímu stolu přisedne Štěpán, který hraje též se Solaris3 a tudíž s neobyčejně pohlednou a šikovnou houslistkou Andulkou Veverkovou a oba si ohledně Andulky notujeme.

   Po přestávce přichází křest desky a jdeme do pozdního 20. století. Nejprve Jeremy Gill a jeho dva kousky z Dos Sonetos de Amor rozehřejí oba hráče i nás naladí příjemně. Program uzavře český autor Miloslav Ištvan (1928-1990), který z deprese po vpádu vojsk v roce 1970 napsal Sonátu pro violoncello a klavír a předepsal violoncellu výraznou roli a oběma nástrojům bohaté pohrávání si s tématem. Přídavkem je opakovaná třetí věta z Janáčka. Velmi příjemný a hudebně pestrý večer. A Katelyn má také hezké nohy.

   24. března přichází převelice zkušené Stamicovo kvarteto, které jsem ještě neslyšel. Pánové objevili, že Karel Kovařovic, výrazná hudební osobnost počátku 20. století, složil několik kvartetů a dnes nám je předkládají. Musím říci, že mě více zaujal až druhý kvartet a moll, op. 7, avšak vcelku nic. Ten první však složil Kovařovic jako desetiletý a bylo znát, že v něm nevyrůstá druhý Mozart. Po přestávce vypadal nadějně počátek nedokončeného kvartetu G dur, kde se mi zdálo nápadité rozepsání témat pro nástroje, avšak jen v první větě. Není divu, že s těmito skladbami Kovařovic neprorazil. Možná zkusím navštívit koncerty cyklu Euroart v HAMU, kde SK vystupuje.

   Žádnou díru do světa neudělala 26. března ani italská zpěvačka Marina Bruno, doprovázená klavíristou Giuseppem di Capuou. Pořádá Společnost přátel Itálie a zpěvaččin komentář překládá velmi pohledná zrzavá paní. Byl to večer italského písňového popíku, kde zpěvačka měla problém s dynamikou hlasu a ani písně mě nenadchly. Byla však bezprostřední a otevřená a určitě je s ní v hospůdce legrace. Hvězdou večera však byl klavírista, jehož bych se nebál posadit do jakékoli kavárny, kde má hrát hostům kvalitní hráč k tanci i poslechu.

   Po dvou méně nadšených zážitcích nám 27. března napravuje dojem Epoque Quartet. Tento soubor, který mě tu před několika lety nadchl svým provedením Janáčkových listů důvěrných, pro dnešek připravil program, jemuž mohu jen tleskat. První půle se nesla ve znamení českých skladatelů 20. století. Luboš Fišer (1935-1999) a jeho smyčcový kvartet z roku 1984 dostává ode mě vysokou sedmičku, avšak IV. Quartetto d’Archi letos devadesátiletého Luboše Sluky má už osmičku a napsal jsem si: „Nahoru a dolů a jásavě za houslemi, a nakonec sytým zvukem výrazná viola a cello.“ Blok uzavře v roce 1977 narozený Jan Kučera předpremiérou Slunečních hodin a také si získá osmičku, neb skladba je téměř filmově dramatická a místy strhující a má i minimalistickou epizodu a mohla by klidně znít k současnému filmovému hitu Tři bilboardy kousek za Ebbingem.

   Po přestávce se rozpoutá převážně jazzové peklo, neb začnou Django Reinhardtem, kde housle znějí jako saxofon, pokračují Cosmovou hudbou z Velkého blondýna a zahrají v předpremiéře Aslamasovu EQ172, jež zní jako moderní a divoký jazz a korunu všemu dají Senor Mouse Chicka Correy s překvapivým dominantním espozé druhých houslí a  Manhattan Island Mateusze Smoczynského. Přídavek prvý je opět Aslamas, jež zní cikánsky a druhý je úprava dominantního motivu hudby k večerníčkovým Křemílkovi a Vochomůrkovi. Jsme kromobyčejně nadšeni, a jakmile se někde EQ objeví, hurá na ně.  

   Mám jen výtku vůči programům, rozdávaným ke koncertu. Program na 23. 3. neobsahoval jména hráčů, jež bylo nutno vyčíst s podrobného textu. Program 24. března byl nedostatečný v tom, že chyběl přesnější popis názvu skladeb, což se bohužel stává častěji. Lepší kontrola by podkladům prospěla. Pochválit musím, že konečně na toaletě svití žárovka. A prostor šatny je elegantně vymalován černě. A jaro přináší květiny, tak od nás dostanou obě zdejší Kateřinky pozornost, neb je chováme ve veliké oblibě. A opět mě napadá, že ta elektronická tabule, již někdo dal postavit místo tradičního a na Žižkov se hodícího sloupu, nikdy asi fungovat nebude a už ji ani nepoužívají k výlepu plakátů. Poněkud drahá legrace. Kdopak z radnice za ni asi může? Odpoví mi konečně někdo?