Barevná bouře Bartoli-Gabetta

Už od první zprávy o chystaném koncertu jedné z královen klasického zpěvu 14. prosince v Rudolfinu spolu s prvotřídní argentinskou violoncellistkou mě uvedou do pohotovosti, neb lístek do první řady dostanu náhradou za odřeknutou

     Největším lákadlem je pro mě očekávaná pestrá souhra obou umělkyň, podpořených malým barokně klasicistním orchestrem jménem Capella Gabetta (1981), neb hlavní roli tu hraje Solin bratr Andrés. Nápad spojit mezzosoprán a hlasem violoncella a přinést na pódia nové barvy a světla je přesně ten přístup, který mám rád na rozdíl od recitálů, kde se pouze řadí známá operní čísla. Dnešní dvojitá souhra slibuje jiné zážitky. Někde psali, že jde o „souboj“, avšak to je asi tak pravda, jakože Falklandy jsou Malvíny a patří Argentině. Dle mého jde o spolupráci dvou velkých hudebních osobností k velikému obohacení hudební scény tam, kde budou koncertovat a kde se bude prodávat jejich deska s tímto koncertním programem.

Texty v programu máme a to je něco pro mě. Sledovat temperamentní Cecilii, jež vždycky vyjadřuje mimikou i pohyby děj, jsouc tak zvyklá z opery a sledujíc co jí tělo napovídá.

   Ouvertura Johanna Adolpha Hasseho (1699–1783) k opeře Il ciro riconosciuto večer zahajuje a orchestr zní měkce a po nástrojích srozumitelně. Nyní počne hra světel a na pódiu se utlumí a soustředí na Sol a Cecilii a zpívá se árie Fortuna e speranza Antonio Caldary (1670–1736) z opery Nitocri. Postupně se ukáží nástroje a Solino violoncello vládne. Cecilia se vesele položí do árie Aure andate e baciate z opery Il nascimento dell'Aurora Tomasa Albinoniho. Po veselí přichází smutek, který umí Cecilia vyjádřit mistrovsky árií Aure voi de' miei sospiri z opery San Sigismondo, re di Borgogna Domenica Gabrielliho (1651–1690), zde dlouho držené a citlivé pianissimo podtrhuje, že život není stále zahradou.

   Nato okusíme v předehře z opery Ariodante Carla Francesca Pollaroly (1653–1723), jak umí hrát teorba. Poté zazní slavná Georgem Friedrichem Händelem (1685–1759) recyklovaná árie Lascia la spina cogli la rosa z oratoria Il Trionfo del Tempo e del Disinganno. Viz též opera Rinaldo, kde ji slyšíme pod názvem: Lascia ch'io pianga. Nato zní árie O placido il mare z opery Siroe, re di Persia Hermanna Raupacha (1728–1778) a my jsme obdařeni pověstnými Ceciliinými koloraturami a vítězně hrdým přednesem místy čelem k orchestru, jako kdyby říkala, hrajte tak, jak zpívám. Prvou část zakončí opět Händel a jeho árie What passion cannot Music raise and quell! z Ode for St. Cecilia's Day. Má oslavnou a méně dramatickou atmosféru než předchozí operní árie.

   Po přestávce obě sólistky přicházejí v květovaných sukénkách a hned v úvodním Koncertu pro violoncello a orchestr č. 10 D dur Luigiho Boccheriniho (1743–1805) se mistrovsky ukáže Sol a její nástroj zní barvou jako gamba. Christoph Willibald Gluck (1714–1787) do opery Orfeo ed Euridice, zařadil skvělý a ďábelský Tanec Fúrií, který je předposledním a čistě instrumentálním číslem, k jehož působivosti přispívá stmívání a práce se světly. A Boccherini koncert uzavírá koncertní árií Se d'un amor tiranno, jež je neobyčejně krásná a vhodná k rozloučení.

   K tomu dojde, až se nadšené publikum nasytí dvěma přídavky, kde prvý je fandangem od de Nebry a druhý připomíná jakousi pastorální píseň. Za večer plný barev a také citu náleží oběma skvělým dámám poklona a dík a orchestr budiž pochválen za nástrojové mistrovství a souhru.