Vánoční dívka, ročník druhý

   K evangelíkům na Smíchov se tentokrát na Štědrý den chystáme s Honzou, neb se shodně domníváme, že kontakt s Markétou Janouškovou je k naladění moderního muže a obohacení času vánočního navýsost vhodný, jak jsem ověřil již loni.  

        Tentokrát po příchodu zahlédneme Markétu na kúru a mocně mávajíce vyzýváme ji k sejití do vestibulu. Tam několik bleskurychlých vět, a protože se zde nachází ona užitečná unisex místnůstka, jež nás všechny zajímá a u katolíků bývá málokdy, postavíme se všichni do fronty. No uznejte, kdy se vám povede, že můžete na Štědrý den stát ve frontě na toaletu se svou nejoblíbenější hudebnicí.

   Letos se nedává žádný program, a tak rozeznáváme známé převážně evropské koledy zpívané sborem mladých lidí a dětí, jenž zní moc pěkně, jsa doprovázen varhanami. Markétě svěří jedno sólové vystoupení, jež odhaduji na některou z Bachových Partit pro housle. Otočím se a bedlivě ji sleduji, neb stojí nedaleko zábradlí a součástí uměleckého zážitku je při hře ji vidět. Navíc se při Bachovi zpravidla tolik neusmívá, čímž lze odhadnout, co hraje. Dnes trvají nešpory jen hodinku a méně se mluví oproti dění před rokem. Pak ještě housle doprovázejí sbor při jednom zpěvu a to je dnes vše. Však víme, že jsme nepřišli na houslový recitál. Avšak při Markétině interpretaci Bacha mě napadla věta, jež zaznívá po citaci z bible a hodí se ke každé Markétině hře: "Slyšeli jsme slovo boží." 

   Tentokrát vše končí za slabou hodinku a Markéta nás natrefí ještě v sále, neb my moderní muži se poněkud pomaleji oblékáme. Tahám z kapsy mosazný minizvoneček, jímž se u nás doma ohlašuje Ježíšek, zvoním a volám Ježíšek je tady a podávám Markétě taštičku se Shakespearovými sonety a věnováním a podpisy dosažitelných členů Klubu jejích přátel, kteréžto sbírání podpisů mi dalo docela sháňku, jako když se na legendárním Západě shromažďoval dobytek ke značkování, nebo k expedici na jatky. To bylo zaviněno tím, že se nekonal koncert u Vavřince, kde jsem plánoval podpisovou akci. Dostanu jeden z úsměvů, odhaduji, že vzor Janoušková č. 4, pro něž stojí za to žít a trpět.

   K dotazu na Páleníčkovo trio říká Markéta, že to nyní neřeší, ale že by uvítala tip na hráčku, či hráče na violoncello. Automaticky mi naskočí Bledar Zajmi, jehož zná a reaguje radostně. Oba si ihned potvrdíme i kladný vztah k Bledarově paní Michaele. Další tip mi naskakuje až doma (Václav Petr, koncertní místr ČF).

   A já ohřívám polívčičku s klavíristkou a dávám do placu Aleksandru Borodulinu, jež se mi tak líbila při doprovodu manželů Siberových a jež ovládá úsměv vzor Janoušková č. 7. Říkám Markétě, že je hezká skoro jako ona. Markéta nasadí výraz „Je to vůbec možný?“, což nás neobyčejně rozveselí.

  Dědictví otců ještě nedočetla a tak jí zatím druhý díl nedávám. Ještě si neodpustím tradiční poznámku k Markétinu neodpovídání na zprávy, což je už píseň kosmická.

      Honza, který tu je autem, neb pokračuje k rodinné oslavě Vánoc, mě odveze dolů k metru a cestou si notujeme, jak je pro moderní muže, jako jsme my, prospěšné, zdravé a radostí naplňující vidět takovou dívku a alespoň chvíli s ní mluvit. Zejména o Vánocích. Myslím, že tu je nová tradice.

Včera jsem trávil den obklopen Mandelíky a ozařován úsměvem svého vnoučka Davida a dnes jsem pro změnu obklopen evangelíky a ozařován dívčím úsměvem. Někdo by to měl zhudebnit.

    A po včerejším zážitku mám dnes nějaký zvláštní hudební apetit. Nepouštím si však Markétu, nýbrž Marii Fajtovou a po ní sáhnu po rakouském drahokamu Andulce Procházkové (Anna Prohaska), s níž mám dovedně sestavenou a hudebně skvěle zahranou a zazpívanou desku Enchanted Forest s áriemi z barokních oper, oratorií a madrigalů. A těším se, jak dopadne deska, již s Andulkou nahrává Velké C a také na koncert, který z té desky určitě zažijeme. A když narazím na Mezzu na Bachovu Velkou mši h moll s Herreweghem a Hankou Blažíkovou a poté na Monteverdiho Selva morale e spirituale, jež v úterý hrálo skvěle Velké C, uvíznu beznadějně u bedny pojídaje lískové oříšky a svlažuje hrdlo solidním bikavérem ročník 2014. Avšak přitom si uvědomuji silně, jak nedostižné je být na takovém koncertu osobně a v kontaktu s hudebníky v první řadě.