Dvořákova Praha díl prvý

    Festival výtečně otvírá každoroční podzimní koncertní sezónu a je mi zdrojem radosti z krásné hudby, umně sestavených programů a mnohých domácích i zahraničních vynikajících osobností a souborů.

     Začneme o koncertech orchestrů, které mám seřazeny v prvé půli festivalu. Druhou letos věnuji hudbě komorní. Festival otevře 7. září Dvořákovo Stabat Mater, jež si dám jen v televizní podobě na ČT art. Loni jsem je slyšel v původní verzi s klavírem, sborem a sólisty a byl jsem neobyčejně nadšen prostotou a účinností tohoto základního díla světové hudby v úsporném komornějším provedení.

   Dívám se, dívám a poslouchám, kdy přijde ten zázrak od světové sopranistky Kristiny Opolais, ale od ní se ho nedočkám. Nechci mluvit o zklamání, nýbrž spíše objektivně vyzdvihnout například její kolegyni slovenskou mezzosopranistku Janu Kurucovou, ta se mě svým vložením se do role a jasným hlasem dotkla ihned. Solidně zpíval místo druhé, onemocnělé hvězdy Piotra Beczaly náš tenorista Richard Samek, i když jednou nasadil o půltakt dříve. Dokonale a jako vždy dominantně zpívala hvězda největší, král světového basu René Pape. 

   PKF pod šéfdirigentem Villaumem hrála, jak jsem zvyklý, s nasazením, avšak přesně tak mocně, jak nutno vzhledem ke sboru a sólistům. Český filharmonický sbor Brno obstál stejně skvěle jako na jaře v Německém requiem. Tolik televizní přenos.

   Můj den nastává nazítří, kdy musím okusit, jak hraje slavný London Philharmonic Orchestra s vyzdvihovaným Vladimirem Jurowskim (1972) a jak se předvede vysoce ceněná houslistka Alina Ibragimova (1985) v Prokofjevově prvém koncertu.

   Večer začíná dvořákovskou programovou povinností a symfonickou básní Polednice. Ta ve mně co dítěti budila posvátnou hrůzu a představoval jsem si, jak mě matka škrtí, tisknouc si mě k ňádrům svým a chráníc mě před tou děsnou babou. Nakonec se vrátí tatínek, jenž matku vzkřísí ještě stěží, avšak dítě zalknuté. Nemělo zlobit, bylo varováno.

   To zalknutí se mi moc představit nedařilo, leč stačilo se nadechnout a zadržet dech, dokud to jde, jako onen pán, který se v půvabné povídce Jamese Thurbera jen tak nadechoval a zkoušel, jak dlouho vydrží. Nakonec ho manželka opustí a pán si žije se svými mužskými hloupostmi šťastně osamocen a svoboden dál. Polednice je výsostné drama, jako v každé z Erbenových balad a Dvořák je mistrovsky hudebně pojednal. Ostatně všechny čtyři zhudebněné básně jsou ozdobou každého koncertu. Já mám nejraději Vodníka, ten je jak živý přímo od Lady a hudebně se mstí za porušený smluvní vztah impozantně.

  Na ruskou houslistku Alinu Ibragimovu, dnes žijící v Británii a již požívající značného uznání, jsem byl zvědav. Obtížného Prokofjeva zahrála s dokonalým vhledem a  samozřejmým zvládáním i nejobtížnějších míst, kromě toho výtečně sledovala a vystihla zběsilé tempo v druhé větě. Můj soused, patrně hudebně zdatný cizinec po celý koncert cvičí prstoklad a pokyvuje se v rytmu. Asi je houslista.

   Po přestávce pokračuje ruský program Šostakovičovou jedenáctou symfonií g moll, zvanou „Rok 1905“. Jí Šostakovič přestal zlobit a dráždit bolševika bosou nohou a vyneslo mu to uznání a ocenění. Ale to už je Stalin, jenž mu už jednou ukázal palec dolů, na pravdě pekelné a i mnozí nohsledi vůdcovi ochladli a možná jim i došlo, jakého génia v Šostakovičovi matička Rus má.

   Symfonie opravdu, jak mnohdy tvrzeno, připomíná některé názvuky filmové hudby, v níž se skladatel také skvěle etabloval (vzpomeňte jen skvělou hudbu k Ejzenštejnovým velkofilmům bez ohledu na jejich ideologický obsah) a orchestr zde projeví mohutnost zvuku a dokonalý vhled do velmi ruského díla plného neklidu a melodiky občas hrdinské a velmi citlivě a krásně zahrají třetí větu Adagio (Věčná vzpomínka), již zná každý jako slavnou smuteční hudbu, občas označovanou jako pochod padlých revolucionářů a vycházející ze staré ruské písně. V poslední větě se pojednou vracíme k poklidu věty první, když tu hudba před závěrem doslova vybuchne a symfonie skončí náhle, jako když utne.

   Další sklenkou božského nektaru je 11. září hra Gustav Mahler Jugendorchester s německým dirigentem Ingo Metzmacherem. Orchestr tradičně složený z vynikajících mladých hráčů z celé Evropy, začasté ještě studujících (původně zakladatelem Abbadem zamýšlený jako příležitost pro společnou hru a setkávání hudební mládeže z původních zemí Rakousko-Uherska) slibuje, to, co mám na hudbě navýsost rád. Mladé a krásné lidi s nebývalým elánem a energií a bezprostředními projevy měsíčních hříbat. Kromě toho hodně umějí. Hned očka má bez váhání létají a najdou několik houslistek a především obě violistky po mé pravé ruce a vlevo za nimi dvě violoncellistky. Tam bude můj zrak neomylně vázán. Je to jasné i hezké fotografce Petře Hajské, jež mi píše, že jsem musel z tohoto orchestru být i vizuálně nadšen. Čeho všeho si ty fotografky nevšimnou.

   Dvořákovou koncertní předehrou V přírodě zahajují a krásná první violistka, temného oka i vlasů, již bych zařadil kamsi do okolí Středozemního moře, se vlní a usmívá. Při potlesku se raduje celý orchestr, kypí energií mládí a očka jen létají.

   Na druhý kousek se těším nejvíce, neb vzpomeneme 80 let od úmrtí mého oblíbeného George Gershwina jeho Koncertem pro klavír a orchestr F dur. Přichází ho zahrát francouzský nám již známý klavírista Jean-Yves Thibaudet. První věta uzavírá mocně a ku citlivému klavíru se ve druhé větě více přidávají dechy a housle a podbarvují náladu jako v newyorském klubu. Třetí věta připomene, že právě probíhá hurikánová sezóna a že to na Jihu nemají lehké a že Ježek dobře věděl, kde má inspiraci.

Po přestávce suita z Bartókovy hudby k baletu Podivuhodný mandarín postaví tohoto maďarského Dvořáka vynalézavostí vedle Gershwina a doslova jiskří. Jsme-li u baletů, dáme si na závěr Ravelovu suitu č. 2 k baletu Dafnis a Chloé, Ta mládeži vyloženě sedí a všichni září radostí a úsměvy, zvláště u viol se mi to líbí. Nutno vzít v úvahu, že Ravel tu hudbu složil a definitivně upravil právě v roce skandálu se Stravinského Svěcením jara. 

  Přídavkem je malý Schubert jmenovitě věnovaný Bělohlávkově památce. Nato obě violové krásky posmutní a hrají jako o život. Ta středozemní kráska obdrží kytku od dirigenta a počne dojetím natahovat. Hned bych ji pohladil a řekl: „Neřvi, vždyť jsi byla kráska večera.“ Koncert zakončí máváním smyčci a hromovým dupáním, což my oceníme potleskem vstoje.

   12. září se představuje náš světový dirigentský talent Tomáš Netopil s Essenskými filharmoniky, jimž už druhý rok šéfuje. Jak bývá v Německu časté, regionální orchestr zároveň působí jako operní, což přináší žádoucí šíři repertoáru i pestrost orchestru. Ovoce tohoto spojení uvidíme po přestávce.

       Zahájí svým mistrem Brahmsem a jeho příjemnou Akademickou slavnostní předehrou obsahující rovněž studentskou hymnu. Povinného Dvořáka zařazují jako druhého v podobě Symfonických variací, překvapivě nádherné záležitosti, jež se pohříchu málo hraje. Z obou skladeb velkých přátel a prvořadých hudebních osobností doby je znát, jak orchestru jejich hudba sedí.  

     Po přestávce mé bezvýhradné nadšení patří, jak jinak, Bohuslavu Martinů a jeho Koncertu pro smyčcové kvarteto a orchestr, H 207. Kvartetem je patrně dnes v zahraničí nejslavnější český komorní soubor Pavel Haas Quartet, jistě jeden z nejlepších na světě. První houslistka Veronika Jarůšková má černé šaty pod kolena a černé punčochy a moc jí to sluší. Tu černou eleganci korunuje její zlatá kudrnatá hříva. Vysoce oceňuji, jak Martinů rozdělil úlohy mezi orchestr a kvarteto a jak s citem tu souhru nacvičili a provedli. Veroničiny housle dostávají prostor a září a ta naše zlatovláska se vyloženě raduje a doslova tančí. Znovu jsem zažil stav veliké milosti od Martinů a od muzikantů, kteří jej správně uchopili. A druhá pomalá věta byla vyloženým božským pokrmem. Jsme všichni nadšeni a Haassovce nepustíme, dokud nepřidají Schulhoffovu Alla slovaca.  

   Nyní nastává ona chvíle, kdy essenští ukáží, jak hrají v opeře, a to dokonce dvakrát. Nejdřív v rámci programu slyšíme perfektně zvukově provedenou Suitu ze Straussova Růžového kavalíra, již dle některých nevytvořil Strauss, ale usuzují, že dirigent Rodzinski. Na jaře jsme Rosenkavalierem končili sezónu přenosů a záznamů z Met a tak byla suita milou připomínkou. Díky obecné vděčné a radostné náladě přidali opět operní kousek, a to předehru k 3. dějství Lohengrina. Klobouk dolů přes essenskými a jejich českým šéfdirigentem. Mám je na desce s Martinů Dvojkoncertem a operou Ariana, v níž exceluje Simona Šaturová.

   13. září jdu konečně po nezapomenutelném zmeškání začátku v Litomyšli před dvěma lety na Dvořákovo Requiem. Vzhledem k šíři a mohutnosti zvuku volím první řadu balkón. Mám tak z první ruky Pražský filharmonický sbor a přehled nad rozmístěním orchestru. Konečně dobře vidím v sestavě České filharmonie první dámu světové harfy Janu Bouškovou a před ní budoucí první dámu světového lesního rohu Kateřinu Javůrkovou, dívku jako z růže květ. A další půvabný květ sedí kousek vpředu mezi druhými houslemi. I na tu dálku vidím temné oči Markéty Vokáčové, nejkrásnější druhé houslistky na světě, kousek před ní sedí její manžel violoncellista Ivan Vokáč a mezi flétnami vidí oko mé Sylvii Schellingerovou. Tak mi tu už jen chybí Petra Brabcová, druhá nejkrásnější druhá houslistka na světě. I tak je mi moc dobře na mém balkónovém čihadle.

    Dvořákovo Requiem příliš komentovat nebudu, neb bych k příslušné literatuře nic nového nepřičinil. Dotknu se jen pěvkyň a pěvců a poznamenám cosi o svých pocitech.

   Americká sopranistka Ailyn Pérez si pozvání nesmírně považovala a její soprán zněl s neobyčejnou pokorou. Také oko mé, sice vzdálené, si přišlo na své, neb se jedná po velmi krásnou dámu. K ní výtečně padla nizozemská altistka Christiane Stotijn. Ve chvílích, kdy zněl jejich dvojhlas, mi běhalo cosi po zádech. Americký tenorista Michael Spyres by mohl vyučovat, jak přistoupit ke mši, či oratoriu. Basista Jan Martiník je dnes už zkušená mezinárodní osobnost, již jsem už v podobné roli slyšel a zde opět zasloužil pochvalu.

Sanctus pojal dirigent Hrůša trochu jako lidovou veselici a odlehčil je ku prospěchu celé skladby. To též platí i pro občasná minisóla nástrojů a jejich různých skupin. Zdálo se mi, že Hrůša si s orchestrem pohrál ku prospěchu přívětivého dvořákovského vyznění díla. Trochu mi to připomnělo práci Václava Lukse s Velkým C na Bachově h mollce.

   Letos další základní světové hudební veledílo po Bachově Mši h moll, Brahmsově Německém Requiem, Beethovenově Deváté a jen televizním Dvořákově Stabat Mater. K tomu znovu posílena hrdost na českou hudbu a hudebníky.