Atrium, kam chodíme rádi, v březnu 2017

Jak jsem už dlouho předvídal, přišly doby zlé. Jistými náznaky byl nejen leden a především únor a nyní i březnový program. Pustím se tedy do protestů a požádám každého, komu na Atriu záleží o podporu, jak to jen půjde.

      Bohužel se v únoru projevil jakýsi trend udělat z Atria druhou Vozovnu a nedržet dosavadní zvyklosti produkovat zde převážně koncerty klasické hudby a to ve velmi solidní kvalitě. Mnohokrát tu hráli umělci a soubory, jež mají vysoké renomé i v zahraničí a všichni zde hrají rádi a Atrium si chválí. To patrně někdo hodlá nenávratně zničit, takže je čas se ozvat.

   Takový je i březen, jehož program už známe, který skandálně začíná až 18. 3. Jak může příspěvková organizace Za Trojku předvádět tak mizernou práci. Jak něco takového může tolerovat MČ Praha 3. V této atmosféře a s úvodní špatnou zkušeností s novým barem ztrácím chuť o Atriu psát a drží mě jen dlouholetá náklonnost k této nejlepší pražské malé koncertní síni.

  Naše seznámení s novou obsluhou v onoho 18. března. Otážu se na pivo a nepříjemný chlap praví, že mají plzeň v třetinkové láhvi, ptám se na cenu a po čísle 40 odmítám. Protože máme málo času do začátku, požádáme o deci červeného. Nato nám ten chlap řekne, že nalévá jen dvě deci. Jakou asi máme náladu, když tu šestadvacet let po revoluci vidíme vzorek socialistického pohostinství a vyloženou zlodějnu ohledně piva, jež stojí stejně jako v Rudolfinu, či Národním divadle. Nato se rozhodneme, že si tu nic dávat nebudeme nikdy, dokud nezmění svůj přístup.

   Toho ostudného až 18. března tu zpívá Vendula Šmoldasová, jež si říká Zeurítia v souladu se svým zaměřením na latinskoamerickou, jmenovitě brazilskou hudbu, doprovázena svým manželem Liborem na kytaru. Průvodní slovo zajišťuje nesrozumitelnou dikcí Libor a je mu rozumět i dle Honzy každé druhé slovo. Jsa nemilou úvodní příhodou v baru nedobře naladěn s lítostí zjišťuji, že dnešní program i oba umělci mi nesedí.

   Kytarista, který se honosí mezinárodními zkušenostmi, má zvuk zesílen a Vendula zpívá na mikrofon, což zde nepovažuji za vhodné esteticky i akusticky. Ovšem tito umělci „lehčích“ žánrů neumějí hrát a zpívat slyšitelně bez amplifikace. Důsledkem je, že se mi nelíbí ani hra kytary a navíc myslím, že si Libor vymezuje nadměrný prostor k exhibičním sólům, která mě nijak nenadchnou.

   Vendula je přesvědčivá hlavně v brazilských písních, které jí zřejmě sedí, proto se vydala touto cestou. Za krok špatným směrem bych označil Modlitbu pro Martu, jazzové standardy s nemožným frázováním, a především Lásko, bože, lásko. Tady mám bohužel nedostižný vzor v Jarmile Novotné, jež tuto nádhernou píseň zpívala za války za doprovodu Jana Masaryka hlasově i emocionálně tak, že se nikdo nemůže ani přiblížit. Natož když nemá hlas.    Přídavkem je nevýrazný Moon River a nepomáhá mi ani vzpomínka na Audrey Hepburn. Náladu nám napraví až odpolední hospůdka.

   O čtyři dny později máme naopak díky péči paní provozní, neb ta vzdálená dramaturgyně neví, která bije, možnost vychutnat si hru a pohlednou tvář přední české violistky Kristiny Fialové, již doprovází v Čechách často působící Japonka Yukio Ichimura na klavír.

   Program skvěle sestaven počínaje Vivaldiho Sonátou e moll pro violu a klavír plnou italské živosti a optimismu. Pozoruhodný je následující Telemannův Koncert pro violu a klavír G dur, který má každou větu jiné nálady, chvíli je pěkný den, chvíli jsme v hlubinách a pojednou se těšíme trylky, nato upadáme do smutku a končíme naopak radostně. K výtečné náladě přispívá dynamika a přiměřený důraz hry klavíru podpořeny velmi živou a sympatickou řečí těla a očí. První část uzavře Kreislerovo Siciliene a Rigaudon, kde skladatel, prvotřídní houslista, skvěle vyzdvihl jisté melancholie zvuku violy a její hebkosti. Kristině je to jasné a vystihne skladbu s grácií.

   O přestávce bar ignorujeme a jdeme se podívat na výstavu, kde jsou nainstalovány jakési svinuté plechy, vydávající vrčivé zvuky a já konstatuji, že i tady úroveň upadá a kdosi se nám snaží namluvit, že tohle je umění. 

Po přestávce nás dámy naladí Romancí Maxe Brucha do milostivého stavu, neb skladba je dle naturelu skladatelova romanticky líbezná a klavír září a devítka je zasloužená. Nato nám Kristina vysvětlí, že zařadila na závěr Koncert pro violu a klavír D dur Carla Stamitze, protože se jedná o jeden ze základních zkušebních kamenů violového repertoáru při soutěžích i zkouškách studentů a že doufá, že obstojí i dnes.

   Jsme s Honzou nadšeni, neb Carlovi se podařilo napsat mistrovský kousek a viola si tu zahraje a po strhujícím Allegru loudí hojné vlhko v očích. Oni Stamicové vůbec psali pro violu, rodinná tradice. K té náladě ještě přispěje přídavková Saint-Saënsova Labuť, což vyloudí vzpomínku na Maju Pliseckou. A klavíristku slyšet a vidět sólově by bylo jistě zajímavé.

   30. března máme s Honzou možnost vidět kvarteto Martinů složené ze zkušených hráčů a působící na domácí i začasté s uznáním na zahraniční scéně už 39 let. Mám při jejich hře podobný pocit hudby vybroušené k dokonalosti jako u obdobně zkušeného Guarneri tria.

   Haydnův „Sluneční“ kvartet je příhodným otevřením a vhodnou cestou k jisté poctě Erwinu Schulhoffovi v podobě jeho Smyčcového kvartetu č. 1. Po přestávce se hudebníci přeskupí, přichází klavírista Karel Košárek a dávají Klavírní trio Petra Ebena z roku 1986, jež mi občas vyvolává vzpomínku na skvělá tria Martinů. Líbí se mi prolínání nástrojů a jejich občasné dohadování a kontrast smyčců a klavíru.

   Po soudobé sondě podá kvarteto důkaz o nedělitelnosti hudby a ukáže, že jazzové předlohy lze pojednat i klasickým kvartetem s úspěchem a patřičnou kvalitou. Jaroslav Ježek, Ray Charles, Louis Armstrong a Benny Goodman přišli do Atria a radují se s námi, vznášejíce se v prostoru.

   Je na čase se důrazně ozvat. Pošlu otevřený dopis starostce, radnímu pro kulturu a řediteli organizace Za Trojku a požádám, aby jej zveřejnili v Radničních listech. Pokud to odmítnou, zveřejním jej s ostrým dovětkem a zvážím, zda bych neměl vyvinout úsilí, aby bylo Atrium na Žižkově Praze 3 odňato a spravovalo jej hlavní město.

    Závěrečné zvolání tedy modifikuji takto: „Hospodine, zatím jsi mé úpěnlivé volání ignoroval a výsledek vidíš sám. Nikdo není osvícen a vše směřuje k ostudnému zániku Atria jako prvotřídního zařízení, jež budováno přes třicet let veškerý kulturní vklad zde nashromážděný prohospodařuje vinou volených zastupitelů a jejich ignorance.“