Velké C na podzim 2016

  V té části sezóny se představí čtyřikrát, z toho třikrát v rámci obvyklé koncertní řady a jednou mimořádně. A výčet úspěchů v zahraničí a dalších plánů vzbuzuje hrdost, jíž nám je tak zapotřebí. 

  24. října sezóna začíná stejně jako loni. Mariánské nešpory Claudia Monteverdiho měly tehdy výrazný úspěch a přinesly tak povznesenou náladu, že taková repetice nemůže, snad až na některé vždy vrčící komentátory, nikomu vadit, nejméně však mně, který jsem se naopak už loni těšil, že skladbu brzy zase uslyším.

   Vzal jsem s sebou loňský program, abych spolu se sledováním hudby prověřil, zda mi na stejných místech vytane na mysli něco podobného. Musím vás ujistit, že až na výjimky nevytanulo a slyšel jsem úplně novou skladbu. Přesvědčil jsem se však, že stejně jako loni z ní mám pocit mistrovské hudby neobyčejné mnohotvárnosti a pestrosti, jíž možná skladatelé začali dosahovat až v dalším století.

   Určitě brzy přijde nahrávka, byť jde o dílo nahrávané často a jistě i výtečně. Ale Velké C se žádného srovnávání obávat nemusí, jak plyne z nejnovějšího e-mailového zpravodaje.

      7. prosince se k Šimonovi a Judovi dostavuje silné trio já, Hanka a Zuzka na koncert nazvaný La virtuossissima. Dnešní netypické nástrojové obsazení, kdy nad cembalem a kontrabasem s teorbou dominují dva hoboje a fagot, je důsledkem dramaturgie, jež nám chce ukázat Zelenkovo mistrovství v zacházení s „dřevy“, abychom se přesvědčili o jeho schopnosti psát i „civilní“ hudbu a mimořádném talentu ve využití nástrojů k svébytné výpovědi.

   Jak se nakonec ukáže, dnešní neobvyklé obsazení skvěle slouží i jako doprovod pěvkynin, neb oba hoboje, popřípadě jediný tvoří jakýsi druhý hlas a skvěle si se sopránem sednou. Na nástrojovou sestavu si zvykáme při Zelenkově čtyřvěté Sonátě č. 1 F dur, ZWV 181/1. Po ní jsme překvapeni cembalovou Enharmonickou sonátou Gottfrieda Heinricha Stölzela, kterou si dá k zakousnutí Václav Luks a předvede nám možná určitý skladatelův experiment, který zní velmi zvláštně, až chvílemi disonantně.

   Nyní však přichází častá hostka Velkého C, hezká a příjemná italská sopranistka Raffaela Milanesi a podpořena hobojem předvede svůj průzračný hlásek v Händelově kantátě Mi palpita il cor, HWV 132b. Po přestávce se opět zpívá a to kantáta Spezza, Amor, l’arco Agostina Steffaniho. Tady ji máte i ve stejném nástrojovém obsazení: https://www.youtube.com/watch?v=x36NzTQm7zk.

   Běžný program uzavírá další Zelenkova sonáta, tentokrát č. 5 in F, ZWV 181/5. Slyšíme bonbónek, kde oba hoboje předvádějí mistrovskou hru za dokonalé podpory a souhry všech nástrojů. Jako v jazzu hoboje dostanou příležitost k sólům a po nich ještě i fagot. Máme dnes přehlídku vícehlasé krásy všech tří dřev.

   Dostáváme přídavek v podobě závěru jednoho Händelova oratoria, který Rafffaele rozhýbá boky po vzoru Elvise Presleyho a stejně jako na mnoha jiných místech při zpěvu se usmívá, neb ji patrně baví kouzelná barokní italština tak, jako mě čeština ve Smetanových libretech, nebo u Janáčka, kde je obzvláště výživná.

   Když se ve Steffanim zpívá: „Ruscelleti, ruscelletti garuletti che v’intorbido col pianto…“, což znamená „Říčky, říčky ševelící, svým pláčem kalím vaše vody…“, kdo by nezamáčkl slzu, když se k tomu Raffaela tváří jako na funuse, naopak štěstěna je k hrdince krutá, ale trýzeň projevit nelze, ani vášeň vyjevit, proto Raffaela končí s úsměvem a vyloženě nadšená. Asi proto, že se v první řadě mezi Hankou a Zuzkou zubím na ni na celé kolo a že to trápení s miláčkem už má za sebou. 

  Raffaela byla bezesporu jedním z nejzářivějších zjevů nejen na tomto koncertu, ale i v celé podzimní části sezóny Velkého C. Po strhujícím přídavku plně v její režii ji Václav Luks objal s téměř milostnou vděčností. Nedivím se tomu ani hudebně, ani lidsky, neb Raffaela je krásná dáma, již objímat muselo být tajnou touhou každého pravého znalce zde v publiku.

   Navíc ve vzduchu doslova visel oblak z nadšeného a troufám si říci mistrovského výkonu všech hudebníků spolu s jejich šťastnými úsměvy. Stačí být v první řadě a máte ten oblak z první ruky.

  20. prosince v Rudolfinu slavné a mezi německými luterány v tomto čase neopomenutelné Bachovo Vánoční oratorium, BWV 248. V protestantských krajích hraje stejnou roli jako u nás Rybovka. Tahle slavná skladba je takový hudební Merkur, neb Bach využil řady svých dřívějších skladeb, ne vždy duchovního obsahu, a oratorium z nich umně poskládal. Konečně u obrovité Mše h moll postupoval občas obdobně. V té době nic neobvyklého, vězme, že drtivá většina hudby byla provozována jen jednou a lidí, kteří by si na první poslech pamatovali hudbu, bylo i tehdy velmi málo. Nový text a hotovo.

   Ta recyklace melodií přinesla dřívějším generacím i nám pozoruhodné a pestré dílo výtečně sloužící k oslavě vánočního času křesťanů jakékoli konfese. Už zase se tetelím blahem nad občasnými záblesky jemné krásy z rozličných nástrojových skupin a ve své první řadě mám těsně před sebou sólisty, tentokrát tři německé a tedy s dokonalou výslovností, což je možná hlavní důvod. Tím druhým asi je, že s tímž programem pozítří vystupují v Drážďanech, kde by měly Bachovy i biblické texty znít bezvadně. Občas mistrovsky složené sestavy hlasů a k nim doprovod samotných houslí. Jindy doslova velebná atmosféra.

   Mně se velmi zamlouval zpěv sopranistky Julie Sophie Wagner i ona sama, neb se stále usmívala a tím se trochu lišila od vážnější mezzosopranistky Ulrike Malotta. Zkušený a s Velkým C často vystupující německý tenorista Eric Stoklossa působil v roli evangelisty, tedy vypravěče a komentátora spolehlivě. Portugalský basbarytonista Hugo Oliveira dámy krásně doplňoval svými barevnými hloubkami.

   A Václav Luks zase neslyšně napovídal zpívajícím a v pravý čas jim dával znamení funě přitom dle svého zvyku v energií nabitých chvílích. Jen by mě zajímalo, kolikrát bych tohle oratorium musel slyšet, abych si ho více zapamatoval. Možná by stálo za to zkusit si ho poslechnout s jiným naším souborem staré hudby.

   Pojednou tu máme Silvestr a tradiční odpolední koncert. Loni jsem k obecnému veselí přehlédl, že mám zakoupen odpolední koncert a šel na večerní, kde jim čtečka zprvu hlásila neplatný lístek a pak nutno vyklopit aspoň stovku za lístek na rezervní židli vzadu.

   Dnes má Zelenka na programu dvě díla a pro zajímavý kontrast bude s ním soutěžit současník Vivaldi.

   Žalm Dixit Dominus je častým předmětem zhudebňování v baroku a Zelenka sám napsal čtyři. Nám se hraje ZWV 68 jako otvírací hudba dnešní nálady.

     Zajímavý je poté Vivaldiho žalm Nisi dominus, RV 608, Zde zpívá pouze šarmantní francouzská altistka Lucile Richardot s krásným hlasem jako ušlechtilý koňak a velikou zdatností, neb Vivaldi svou pěvkyni nijak nešetřil. Rozdíl obou skladatelů musí být zřejmý i takovému amatéru jako jsem já.

Po přestávce se vracíme k Zelenkovi a hrají se jeho Litaniae Xaveriae, ZWV 154. Ocitáme se ve zcela jiném světě, neb úcta k významnému jezuitovi sv. Františku Xaverskému byla na drážďanském dvoře povýšena na uctívání patrona starobylého rodu Wettinů a určen mu svátek, který se slavil celých 8 dnů. V Praze mu žádný kostel zasvěcen není (někdejší kaple zanikla), ale najdeme je na venkově. Na Karlově mostě je však krásná Brokoffova socha. Litanie jsou mši podobným dílem s nápaditým obsazením, vedením a kombinováním hlasů a překvapivými instrumentačními nápady.

   Je krásné, že nám Velké C připravila tuto novodobou premiéru díla skladatele, před nímž nezbývá než smeknout. A Zelenkova xaveriovská deska s Missou Divi Xaverii a těmito Litaniemi, oceněná Diapason d’or za rok 2016, což je evropský hudební Oskar, mi doma čeká na teplý jarní den, kdy si ji pustím k láhvi vína a svíčce na své lodžii.

        Jediné k nové sezóně Velkého C namítám. Program zdražil o polovinu na 45 kaček, seniorská a ZTP sleva poklesla na 20%, což těžko mohu vítat. A takzvaný mimořádný koncert je mimo roční abonmá zahrnující letos jen 6 koncertů a nutno vytáhnout dalších 540 kaček i po slevě. Pokud započítám úplné náklady na sezónu Velkého C, bylo třeba vyhradit v rozpočtu 3905 kaček bez případného občerstvení o přestávce.

   Můžete úspěšně namítnout, že nemusím vidět všechno a prolívat hrdlo vínem, a já vám na to odpovím, že pokud jde o Velké C, ta terapie je téměř rovna milostivému stavu, do něhož mě uvádějí Markéta Janoušková a jí podobné. A, jak praveno v moudré cimrmanovské hře Vizionář, je přísně zakázáno cokoli si tam brát.

A tohle si nemůžu odpustit: Omezenost a nekulturnost některých veřejných činitelů zdola až úplně nahoru se dá snášet jen díky jevům, jako je Velké C a jiní podobní, kteří nikde nežadoní a spoléhají se na vlastní umění a schopnosti.