Dva balety jako lék na úraz

 Ve Státní opeře nejprve 16. ledna Bajadéra a poté po známé epizodě s prasklou pánví její rekonvalescence Ballettissimem tamtéž. Mohu jen doporučit , už jen představa, co by mohly vaše nohy dělat, je osvěžující.

   Bajadéra je typický klasický balet s výsostně romantickým dějem z indického prostředí na romantickou hudbu Rakušana Ludwiga Minkuse (1826-1917). Dává možnost navrhnout bohaté kostýmy a výpravu a předvést oku lahodící podívanou. Podobně jako Giselle, hrdinka tragicky umírá a objevuje se v druhém dějství v podobě stínu a odlesku za závěsy. Leč hrdinu nakonec natolik obloudí, že se za ní v závěru vrhne vstříc smrti. Tohle my kluci občas děláme propadajíce lásce. Mně i Evičce, která tu byla se mnou v rámci vánočního dárku, ačkoliv si to moc nezaslouží, se představení líbilo převelice.  

   Ballettissimo, na něž s Hankou jdeme 26. března, se řadí k těm komponovaným představením, jež nevyjadřují žádný děj a jsou jen vynikající přehlídkou baletního umění. Vybere se vhodná hudba a choreografie má volné pole. Z toho může povstat mimořádný zážitek stejně jako z věhlasných Ballanchineových Drahokamů. Naše představení tvořily tři části a v prvé a třetí hraje orchestr Státní opery pod řízením Václava Zahradníka.

  V prvé se tančilo dle choreografie dosavadního šéfa baletu ND Petra Zusky na vybrané suity z Mahlerovy 1. symfonie D dur, již jsem si tak užil v lednu spolu s prvou symfonií Bohuslava Martinů. Vybrány byly spíše volnější pasáže, zejména se uplatnily rakouské ländlery, jež dodaly tomuto dějství půvab a lehkost. Také baletní čísla spíše ukazovala na vídeňský kavárenský poklid, eleganci a dobrou náladu, dramatické akce bylo méně. Za chvíli jsem pochopil proč.

    Druhé dějství bylo totiž kontrastním přívalem na výsost dramatické akce, která se dle mého pohybovala na samé hranici baletu a moderního výrazového tance. Na hudbu Reflections on the fate of human forms (Úvahy o osudu lidských forem) Ulricha Müllera a Siegfrieda Rösserta, kteří si říkají 48nord, vytvořil choreografii, scénu a kostýmy Jacopo Godani. Hudba veskrze současná, důrazná a téměř agresivní a balet poletujících a na vteřinu nespočinoucích postav. Jsem vysloveně nadšen a raduji se z  přívalu pohybu po klidném Mahlerovi a už se těším na Beethovena, který přijde po druhé přestávce. O každé si s Hankou, která mi nabídla lístek a já tak s jistou odvahou testuji, jak se mi povede v divadle o holi a jedné ruce, dáváme povedené červené.

   Třetí akt je přehlídkou všeho, co lze v baletu na vysoké úrovni čekat, na tentokrát celou Beethovenovu Symfonii č. 7 A dur v choreografii, scéně a kostýmech Uwe Scholze. Užívám si obojího, kdy se vám stane, že operní orchestr hraje celou symfonii a k tomu ještě na každou ze 4 vět tančí jiný hlavní pár doprovázen dalšími dvěma. Jen poslední věru tančí pouze hlavní pár. Já si tak přemýšlím, jak jsou pro mě Beethovenovy symfonie důležité a jak právě sedmou chovám ve veliké oblibě a jak na rozdíl od obecného názoru nekladu nejvýše devátou, nýbrž pátou a sedmou kladu hned za ni, pak teprve devátou a pak šestou a osmou.

   Noha dobrá, jen trochu vadí střídání sklonu přístupu do hlediště a pak protlačování se davem u šatny s holí v ruce, když potřebuji na toaletu. Však přijde den, kdy také budu moci předvést pas de deux.