Legendární dvojpříběh tragické žárlivosti a zloby

 Už od začátku dvacátého století se traduje spojení oper Sedlák kavalír a Komedianti do jediného představení. Není to jen vzhledem k jejich délce dané zadávacími podmínkami soutěže v devadesátých letech století devatenáctého. Obě velmi civilní a prostá dramata jsou dějem a vývojem postav podobná. Mascagni se svým Sedlákem kavalírem zvítězil v roce 1890 a Leoncavavallo s Komedianty o rok později. Skvěle Schubertem vedené Národní divadlo obě opery nastudovalo a hrálo necelý rok po premiérách v Římě a v Miláně. Něco takového je dnes nepředstavitelné.

  Obě opery přenášené 25. dubna jsou pro mě návratem do mládí, kdy se u mě vztah k opeře vytvářel, a pod vlivem právě této povedené dvojice dokonale utvrdil. Měli jsme leccos na deskách a tatínek vyprávěl a pouštěl. Mocně ovlivněn nádherou obou předeher a intermezz a vynesen do výšin nejvyšší hudební rozkoše Santuzzinou modlitbou a sborem vesničanů Regina coeli jdoucích o velikonoční neděli do kostela a uchvácen Caniovou árií Vesti la giubba v Gigliho a di Stefanově podání, jsem si tyto drahokamy provždy uložil jako vzor a vrátil se k nim před dvaceti lety. To je věta, koukám, že jsem se zase rozjel. S Youtube jsem pak mnohokrát vyzkoušel, jak si s výzvami v obou operách poradily ty největší hvězdy.
  Tehdy před dvaceti lety v Národním divadle Santuzzu zpívala skvěle a dle tehdejších zvyklostí česky Eva Urbanová ve vrcholné formě a Regina coeli mě zklamala, neb jí chyběla potřebná mohutnost a sváteční vřelost. Na Komedianty se už moc nepamatuji. To má jasnou příčinu. U mě hudebně již dříve vyhrál Sedlák kavalír a vždy jsem tvrdil, že by se mělo pořadí uvádění obrátit a končit výkřikem nějaké panenky zděšené, že někdo zabil kmotra Turiddu.
  Nyní už mám, co protřelý a životem dostatečně nakopaný chlap, názor jiný. Zasloužilo se o to mé odlišné sledování a vnímání opery v posledních letech. Nahlížím víc dovnitř a dávám hudbě a slovu proniknout dál a hlouběji a působí mi radost sledovat, jak nacházím nové významy a jak dobře mi to dělá. Proto plně souhlasím s tím, aby nadále tato siamská dvojopera končila slovy „La commedia e finita!“. Za chvíli ukážu, proč si to myslím.
  Povídání prvé: Sedlák kavalír (Cavalleria rusticana)
  Originální název se tak překládá, přestože doslova by bylo možno užít ekvivalentu Jízda venkovská, popřípadě selská, anebo též analogii moliérovskou Buran šlechticem. S koňmi zde zachází jen uražený a podváděný povozník Alfio, kdežto Turiddu obchoduje vínem a na koni nikam nejezdí.
  S krásnou a vyzývavou Lolou si patrně byli souzeni, leč vojna vztah přerušila a Lola usoudila, že sicilská holka nemůže žít jen tak mezi muži a zajistila se sňatkem s povozníkem Alfiem. Jsouc však povahy lehkomyslné a chování vyzývavého a navíc vzezření nadmíru svůdného, lehce k sobě připoutá Turiddua zpět.
  Turiddu si mezitím namluví Santuzzu, typickou naivní a nábožensky založenou holčinu, jež nikoho nemá a v důsledku svého vztahu k Turidduovi upadne do veřejného opovržení. Ona však miluje celou bytostí a odevzdaně a všechno je jí jedno. Visí však Turriduovi na krku, což žádný muž nesnáší dobře. Doktor Plzák by ji důrazně napomenul a vysvětlil jí, že má projevovat trochu nezájem a tajemně naznačovat, že by mohla mít jiného. Téhle holce ale nic nevysvětlíte, je to přece sicilská venkovanka. V rozporu s důrazným sexuologovým varováním jde se svěřovat k Turidduově matce Lucii a pak znovu úpěnlivě věšet s prosbami Turidduovi na krk.
  Místo, aby vzala rozum a ženská kouzla do hrsti, modlí se před kostelem jsouc vesnicí zřetelně ostrakizována. Ale tato scéna je jednou z nejkrásnějších v operách vůbec. V naprosté citové pasti jedná Santuzza jako ve špatném filmu a vše vyzvoní Alfiovi představujíc si ve své boží naivitě, že on to nějak s Lolou vyřeší a Turiddu se k ní vrátí. Alfio na to nejde od lesa, ale po sicilsku mstou a vyprovokováním Turiddua k souboji.
  Tu nastává podivuhodná Turidduova proměna. Jsa notně pod parou a zřejmě si uvědomiv, co vše se může stát, loučí se se zděšenou a stále nechápající matkou (kde jste to, matko, žila, nevíte, jak to tady chodí?) a kupodivu mu pojednou záleží na osudu Santuzzině. Uvědomuje si, že děvče svedl, její pověst je vniveč a nikoho na světě nemá a odkazuje ji do matčiny ochrany, neb tuší, že to může špatně skončit. Já takovému obrácení Ferdyše Pištory v reálném životě moc nevěřím, ale opera je opera. Žárlivec Alfio poté učiní zadost své cti, jak zde zvykem, neb přichází onen zděšený výkřik.
  Pojďme tedy k aktérům. Nizozemská, v Severním Irsku narozená sopranistka Eva-Maria Westbroek (1970) mě nikterak nenadchla a moc se nepřiblížila k tomu, co považuji za vynikající Santuzzu. Zpívala nadmíru dramaticky a občas přehrávala a dokonce jsem zazmnamenal i občasné hlasové výkyvy. Typově i projevem by se hodila dobře na roli Isoldy nebo Brünnhildy. Také její nesicilsky světlá a spíše seversky učesaná hlava byla mimo očekávaný obraz postavy. K tomu přidejte, že se mi už jednou nezavděčila ve Francesce da Rimini. Bohužel. Ovšem nic to neměnilo na povznášejícím dojmu, který jsem si odnesl. V obou operách si zazpívali Marcelo Álvarez a George Gagnidze. Tentokrát na rozdíl od Tosky musím zavalitého Gruzínce pochválit za Alfia v prvé opeře a Tonia v té druhé.
  Marcelo ode mě za výkon v obou operách dostává nejvyšší známku. Vyzdvihl obě postavy na vrcholnou úroveň. Testy v podobě postesknutí, že Vino e generoso a pak dramatické loučení s matkou v Sedláku a Směj se, paňáco, jak se u nás říká árii Vesti la giubba v Komediantech, zvládl na výbornou, v druhém případě podoben spíše Carusovi než Giglimu.
Okouzlující Lolu vytvořila v Palermu americkému otci a italské matce narozená mezzosopranistka Ginger Costa-Jackson (1986). To místo narození je k postavě Loly dokonalé. Ginger jsem si zapsal do svého sešitu operních krásek s neméně krásným hlasem už před dvěma lety v roli komorné Smaragdi Francesky da Rimini kterou tehdy zpívala rovněž Anna-Maria Westbroek. Zajímavé, jak se holky potkávají.
  Povídání druhé: Komedianti (I Pagliacci)
  Tentokrát jsem si dal záležet na pečlivém sledování děje a zejména obou hlavních postav. Plně vidím navýsost tragickou cestu, jíž procházejí hlavní hrdinové zprvu v zákulisí a poté veřejně před diváky. Teprve zde pochopíme, avšak nikoliv proto, abychom násilný čin omluvili, nýbrž právě proto, abychom slepou ulici zvanou žárlivost, zloba a pomsta jednou provždy odmítli. Děj je ve skutečnosti prostý. Principál potulné herecké společnosti Canio se někdy dříve ujme dívky Neddy žijící na společenském okraji a zajistí jí existenci a vezme si ji nakonec za manželku.
  My víme, že tyto nerovné svazky jsou riskantní a taky víme, že vděčnost je jednou z vlastností, s níž mívá člověk problém. Zejména dívčiny, které se zakoukají do mladého, nehledí ni vlevo, ni vpravo. K prozrazení dobře poslouží uražený outsider Tonio, malý darebák, jehož si Nedda smrtelně znepřátelí odmítnutím jeho dvoření. Canio má mnoho důvodů si stěžovat na Neddin nevděk, leč my víme, že stejně nemá šanci. Rozum jde pak stranou a tragédie klepe na dveře.
  Nejpoutavější je, že se vražedné vyhrocení sporu odehraje před diváky, kteří se domnívají, že jde o součást hry. Chceme být klamáni a vidíme to, co sami chceme vidět. Netřeba nic fabulovat, Leoncavallo operu napsal pod dojmem podobné události, kterou sám zažil. Život sám je komedie nad jiné poutavá. Proto tedy v souladu s poslední větou opery Komedianti uzavírají naše dvojpředstavení správně.
  Musím se ještě vrátit k americké sopranistce Patricii Racette (1965) v roli Neddy. Bohužel ani ona nepatřila k nejzářivějším zjevům hlasem, leč herecky byla naprosto věrohodná. Občas mi připadaly výšky tažené silou a také artikulace se mi nezdála. Ale velmi se mi líbil její přestávkový rozhovor se studenty a s průvodkyní přenosem Susan Graham (2013 Dido v Berliozových Trójanech), kdy jsem Hance sdělil, že bych s tou sympatickou dámou šel hned na sklenku.
  A nyní poznámky vlastenecké. Umím si představit na místě obou hrdinek Simonu Houda Šaturovou, jež by uvedla Met patrně do úžasu. A kdyby Neddu zpívala Maruška Fajtová, vykoupili by milionáři z Wall Street na Manhattanu všechna květinářství. Jak vidíte, Marušku bych do role Santuzzy neobsazoval, je příliš krásná na sicilskou venkovanku. Ale nebál bych se svým milým Newyorčanům předložit v této roli Kateřinu Jalovcovou. A přečtěte si někdy paměti prvního ředitele Národního divadla F. A. Schuberta.
 
  Jediné mě mrzí. Elina Garanča se před časem vyjádřila, že by si ráda zazpívala Santuzzu. Učinila tak na své poslední desce a způsobem, který mám za nejlepší, jaký jsem kdy slyšel. Možná se Met pokoušela s Elinou domluvit a dohoda nebyla možná. Snad někdy a někde to vyjde a po nedostižné Carmen ji uvidím i v této roli.
  Jednou jsem prohlásil, že pak klidně zavru oči a odeberu se pohovořit na místa, kde se lze Marie Callas a Shirley Verrett zeptat, co pro ně Santuzza znamenala. A taky Enrico Caruso by mi mohl říci, co a kdy při nesčetných Vesti la giubba cítil. A Emma Destinnová má určitě vzpomínky na Neddu. Koukám, že to tam zase tak špatný nebude.
 Ale protože program příští sezóny přenosů je nesmírně zajímavý, ještě ta interview odložím.