Na co jít do kina

Je jich pět a některé se už blíží k okamžiku, kdy je distributoři stáhnou, neb už nevydělávají. Já, maje dobré srdce a zastávaje zásadu „podporujte své kino“ jim zdarma pomůžu a pošlu vás na všechny.

Philomena 16. dubna a kino Světozor. Tento britsko, americko, francouzský příběh britského režiséra Stephena Frearse (m.j. oskarová Královna) natočený podle skutečnosti stojí na historicky známé a temné irské historii, kdy některé církevní řády pečovaly o odložené, anebo osiřelé děti a osamělé padlé dívky a dopouštěly se přitom mnohdy velmi sporných a odsouzeníhodných jednání včetně obchodu s dětmi. My vidíme příběh dámy, jíž v 50. letech odebrali dítě a dali je k adopci americké rodině. V stáří pojme úmysl dítě nalézt, najme k tomu ostrého a zprvu zcela cynického, ale velmi schopného novináře Martina Sixsmithe, jehož kniha o tomto příběhu se stala předlohou filmu, a nakonec se doberou osudu onoho chlapce. Nemohu toho říkat víc, musíte být v napětí. Filmu dominuje excelentní herectví velké postavy briského filmi Judi Dench, jež chvílemi září půvabným humorem v duchu anglické tradice starých neodolatelně kouzelných dam. Rovněž Steve Coogan v roli Martina Sixsmithe je skvělý a věrohodný. Doporučuji vřele a pak zajít na sklenku irish whiskey. Hotel Budapešť Hned druhý den na mé narozeniny 17. dubna v oblíbeném Biu Oko. O tomto filmu nemá smysl příliš se rozepisovat. Americký režisér a scénárista Wes Anderson vytvořil se zřejmým gustem fantastickou podívanou plnou známých herců v čele s Ralphem Fiennesem, podívanou pohádkovou kombinacemi skutečných i digitálně animovaných scén, s dějem patřičně spletitým zasazeným do neurčité doby těhotné válkou a historickými reminiscencemi. Mluví se zde jazykem dávno mrtvých společenských románů a pokleslé literatury a celé je to jeden velký útok na fantazii a emoce. Humoru samozřejmě plno, plno též různých narážek a připomenutí. Rozhodně lze vidět, neb naše realita vyžaduje občasný úkryt do světa snů. Poté se hodí těžší víno, ale připouští se i tmavé vícestupňové pivo. Fair Play 23. dubna v kině Světozor dávají český film, který je jedním z pokusů vrátit se k sporným a mnohdy stále nevysvětleným událostem v československém sportu, kdy komunistický režim vytvořil promyšlený systém dopingu s cílem na úspěších sportovců doložit přednost politického zřízení. Vidíme mladičkou sprinterku, jež se ocitne v tomto systému v období před losangeleskou olympiádou v roce 1984. Usiluje o sportovní úspěch a nominaci a zprvu nic nenamítá, ale po jistých zdravotních obtížích a pochopení, oč jde a jak je to nebezpečné zdravotně i eticky, se vzepře a musí nést následky své revolty. Film je poměrně zdařilý a lze jej vidět. Po něm doporučuji ovocnou limonádu, žádný alkohol. Ten my sportovci nepijeme. My jenom občas dopujeme. Walesa, člověk naděje 7. května vidím v kině Světozor. Jsem nesmírně zvědav, neb natočit dobrou filmovou výpověď o postavě, jež stále žije a ve své době vyvolávala rozporné reakce a pohybovat se přitom na ošidném poli interpretace dějin, jež mnozí z nás prožili osobně, je úkolem přetěžkým. Je příznačné, že se této látky chopil král polského filmu Andrzej Wajda a je také příznačné, že se mnohým lidem svým pojetím nezavděčil. Po skvělé a bolestné Katyni se starý pán opět vytáhl. O tomto filmu je již mnohé napsáno a já se omezím jen na několik vět. Robert Wieczkiewicz v roli Walesy byl naštěstí režisérem perfektně veden a jsa zřejmě výtečným hercem nesklouzl k žádné chybě, jež by postavu znehodnotila. Jeho manželku Danutu hraje přední osobnost polského filmu Agnieszka Grochowska, jež se mi velmi líbila nejen herecky. Agnieszka je velmi podobný přívětivý typ krásné dámy jako Juliette Binoche. Především myslím, že by film měl být viděn mladou generací a všemi, kteří si jen trochu myslí, že snad nebylo všechno špatné. Mně bylo chvílemi až fyzicky nevolno. Bohužel, přátelé, bylo to celé na kočku, i když uváživ moudrost rabínů…..Jo a po takovém filmu to chce jakéhokoli ostrého panáka, nejlépe stylově wodku wyborowu, anebo zubrowku. Cesta do školy 14. května v kině Světozor vidím film, který bez váhání označuji za dosavadní film roku, přestože je spíše dokumentární. Sledujeme, jak v různých místech světa lišících se kulturou i prostředím, cestují děti do školy, a co pro ně škola znamená. Vidíme dvojici sourozenců z keňské savany, kde starší chlapec dojemně pečuje o malou sestřičku a vede dvojici bezpečně oněch 14 kilometrů ráno i odpoledne přes savanu s taškami s učením a kanystrem s vodou a přitom se musí umět vyhnout divoké zvěři, zejména budí hrůzu stáda slonů. Večer před odchodem je doma veliké zaříkávání duchů a prosby za to, aby ve zdraví došli. Další v řadě jsou tři marocké asi dvanáctileté holčiny, jež chodí do internátní školy a v pondělí brzy ráno vyrazí na více než dvacetikilometrovou cestu pohořím Atlas a podaří se jim dokonce i na část cesty stopnout nákladní auto. Holčiny jsou se svými zašátkovanými hlavičkami jako obrázek a když jednu bolí nohy, cítíte to s ní. Úžasnou dvojici tvoří argentinský starší chlapec a ještě maličké děvče, kteří cestují asi 15 kilometrů na jediném koni drsnou patagonskou krajinou plnou neskutečné krásy. Na cestě se zastaví u kamenného oltáříčku se svatou soškou a nechají zde jako dar rudou stužku, aby se jim na cestě dařilo. Holčička stále žadoní, aby mohla koně řídit, ale chlapec slíbil, že to neudělá a o děvče se stále pečlivě stará, až to při jedné zastávce nevydrží a my vidíme nesmírně šťastnou holčičku, která ze sedla ovládá velikého koně. Ale nesmí to doma propíchnout. Až tohle líbezné děvčátko uvidíte, půjdou na vás slzy dojetí. Snad nejvíce emocí budí trojice indických bratří, kteří svého ochrnutého sourozence tlačí do školy na neskutečně starém a rezavém invalidním vozíku sice jen čtyři a půl kilometru, ale prožijí přitom celou řadu příhod. Dělají to tak každý den bez jakéhokoli protestu a samozřejmě chlapečkovsky nepřipouštějí, že by se jim to nepovedlo. Dokonce musí zastavit u pouličního opraváře kol, aby jim spravil píchlou duši a navlékl pneumatiku zpět. Nic nevzdají a vytrvají. Vidíte, to mají od těch příšerných kolonizátorů Britů. A ty školy a sjednocující jazyk taky. Pane Kiplingu, vzpomínám na vás. My sledujeme cesty dětí a pak také krátké výjevy ze školy a nakonec nám každá dvojice řekne, co pro ni škola znamená a jak si představuje svou budoucnost. Ten chlapeček na vozíku chce být lékařem a pomáhat dětem, kteří jsou na vozíku jako on. Tahle chvíle musí spustit slzotok i nejhorším zlodějům koní. Po tomhle filmu si dejte cokoli vám chutná s výjimkou koňského salámu a balené vody.