Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Česká filharmonie na jaře 2018

11. 07. 2018 7:00:00
Sestavil jsem si program pestrý a možná i poučný. Po celou dobu jsem trochu bojoval s tím, kdy ty jednotlivé eseje vydávat, a vrozená lenivost převládla.

Nakonec, jak zde vidno, zvítězila koncepce sepsat celé jaro v jediné eseji a přitom co nejstručněji. Celkem jsem navštívil sám, či s přáteli, 10 koncertů z programu ČF v prvém pololetí roku.

Na Nový rok jako už tradičně jdu na Novoroční koncert. Tentokrát žádné zahraniční, avšak rovnocenné domácí hvězdy s klavírem a houslemi. Dirigentem je venezuelský mladý dirigent Rafael Payare (1980), jenž je plodem věhlasného El Sistema. Zahajuje se sympatickou předehrou Ruské Velikonoce Rimského-Korsakova počínající půvabnou flétnou a houslemi Poté nám Ivo Kahánek zahraje Griegův Koncert po klavír a orchestr a moll, op. 16, začíná se ostře a vše vpluje do nádherné druhé věty a hravé třetí.

Po přestávce se v Saint-Saënsově Introdukci a rondu capicciosu pro housle a orchestr předvede koncertní mistr ČF Jiří Vodička. Předvede se s obvyklou suverénní jistotou a hravostí, ba až místy zarputilostí až po ďábelský závěr. Jiří neodchází, nýbrž zahraje ještě Sarasateho fantazii na Carmen. Tady se už při hře vyloženě raduje a usmívá a za seguidillu v závěrečné větě mu píšu desítku. Koncert uzavírá vděčné a s ohromnou radostí zahrané Ravelovo Bolero.

10. ledna v Sukově síni Rudolfina komorní sestava navýsost sympatická, neb jednou z hráček je líbezná dívenka Kateřinka Javůrková s hornou, jíž sekunduje další koncertní mistr ČF Josef Špaček a oba je doprovází na klavír Karel Košárek. Prvou půli zaujímá Beethoven počínaje Sonátou F dur pro lesní roh a klavír, op. 17, s druhou větou plnou melancholie. Tu rozptýlí Karel virtuózní smrští ve 32 variacích pro klavír na vlastní Beethovenovo téma. Josef nám zahraje autorovu Sonátu Es dur pro housle a klavír č. 3, op. 12.

Po přestávce si dosytosti užijeme Beethovenova navazovatele Brahmse a jeho Trio Es dur pro lesní roh, housle a klavír, op. 40. Je radost poslouchat tak bohatou hudbu a přitom sledovat jednoho z našich nejlepších houslistů a jednu z nejpůvabnějších dívenek v české hudbě.

24. ledna si v Dvořákově síni Rudolfina opět užijeme té dívenky, neb hraje Belfiato quintet. Tentokrát si u Rejchova Dechového kvintetu e moll, op.88, č.1, dávám záležet na poslouchání jednotlivých nástrojů, což mi už jde hůře u Foersterova Dechového kvintetu, op. 95, který je velmi zpěvný a melodický a mladistvému souboru skvěle sedí. Po přestávce mě nejprve velmi příjemně překvapí a do smutku nad osudem skladatele uvrhne Dechový kvintet, op. 10, Pavla Haase, který musím prohlásit za klenot večera, a dostává vysokou devítku. Uzavíráme vynikajícím Janáčkovým sextetem Mládí, kde Jindřich Pavliš doplní sestavu o basklarinet. Připomenu si zdařilou adaptaci violoncellisty Fortina pro smyčcové kvarteto, již hraje Zemlinského kvarteto. A uvědomím si odlišnost Janáčkovu a Haasovu.

29. ledna v Dvořákově síni Rudolfina Bennewitzovo kvarteto sestaví přitažlivý a dobře kontrastní program, který zahájí Schumannovým Smyčcovým kvartetem A dur, op. 41, č. 3, kde si vychutnávám violoncello a zaznamenávám v závěru až vítězné fanfáry. Následuje jiný svět v podobě Třetího kvartetu Martinů, kde je zase nápadné violoncello a po pohodě ve střední větě velmi rytmická a důrazná věta třetí

Po přestávce zahrají klasiku všech romantických klasik Schubertův Smyčcový kvartet d moll, D 810, „Smrt a dívka“. Po krajkoví nástrojů přichází doslova božská devítková druhá věta a třetí věta je doslova kvartetní symfonie. Věta čtvrtá je tragická a posiluje množství nálad, jimiž Schubert kvartet naplnil. Opravdu zážitek s naším milým světoznámým souborem.

14. února v Dvořákově síni Rudolfina omluvena Kateřina Kněžíková, jež je zřejmě v radostném očekávání. Avšak nijak toho nemusím litovat, neb její náhradníci jsou mladí a výteční. Nejprve nadějný barytonista Roman Hoza a po přestávce sopranistka Lucie Kaňková, na níž oko mé spočinulo se zalíbením, neb osvědčila svým blonďatým půvabem, oděním, účesem a doplňky výtečný vkus a sál doslova prozářila. Nejdříve Roman projde Schumannův cyklus Dichterliebe a dle mého výtečně odráží hlasem i gesty obsah. Poté ukáže na příkladu slavného Schubertova Erlköniga výtečnou schopnost dramatického projevu. To jen povrdí v přídavku, emocionálně nabité Wolframově árii z Tannhäusera.

Lucie se pomalu rozjíždí od Mozartovy písně Když Luisa spálila dopisy svého nevěrného milence, KV 520, přes Schubertovu Markétku u přeslice, jež ve mně vyvolá různé asociace. Plně rozehřátá je při Písni čarodějky Mendelssohna-Bartholdyho a sehraje ji temperamentně a mile. Poté dvakrát sáhne do Rachmaninovových Dvanácti romancí a vypadá jako kněžna Ščerbacká z poslední Anny Kareniny v podání krásné Alicie Vikander. Vyloženě ozdobí Dvořákovy čtyři kousky z Písní milostných a skvěle vystihne náladu a téměř vzorně artikuluje a za poslední Nad krajem vévodí lehký spánek dostává devítku. Rovněž se výtečně yyrovná se starou matkou, jež ji zpívat učívala.

A nyní zlatý hřeb a svědectví o tom, že ta dívka má vybraný vkus a odvahu. Zazpívá nám ve francouzském originále závěrečnou árii Ariany z opery Ariana Bohuslava Martinů. To je něco pro mě, neb mám doma desku s celou operou nahranou Netopilovými Essenskými filharmoniky a Simonou Šaturovou, radostí oka i ucha mého. Lucie se tady blýskne bez jediné výtky a já se raduji. Přidá nakonec Griegovu Ich liebe dich a dá vzpomenout na Elisabeth Schwarzkopf: https://www.youtube.com/watch?v=zuKvIJyghkg . Jen škoda, že nemáme texty písní a árií, to bych si teprve užil.

19. února v Dvořákově síni Rudolfina natrefíme na mimořádně dobrý nápad mezzosopranistky Markéty Cukrové, hvězdy především staré hudby sestavit atraktivní a pestrý program z děl dvou nejvýznamnějších a odlišných osobností barokní hudby Bacha a Vivaldiho. Doprovodný soubor tvoří cembalista a dirigent Vojtěch Spurný, který předloni nastudoval a vedl skvělou Scarlattiho Giudittu s krásnou Maří Fajtovou v titulní roli a právě Markétou v roli její společnice. Na housle hrají Magdalena Malá, s níž se kývnutím pozdravíme a Veronika Manová. Na violu hraje Michal Dušek a na violoncello Libor Mašek, všichni členové našich významných souborů staré hudby. Vše začne představením mého oblíbeného a výtečného Lobkowicz tria, jež přebírá cenu ČSKH za loňský rok a zahraje Sukovu Elegii. Poté Markéta zazpívá Vivaldiho píseň Canta in prato, ride in fonte RV 636. Od prvního tónu mám takovou vnitřní tichou radost, jako už tolikrát se starou hudbou.

Ta radost se násobí v Bachově Koncertu č. 1 d moll pro cembalo, BWV 1052. A Markéta se vrací na Vivaldiho Longe mala umbrae terrores, RV629 a Magda při tom kouká do not jako Markéta Janoušková.

Po přestávce mi připadá Bachův Koncert č. 5 f moll pro cembalo, BWV 1056, jako trochu kavárenský a klubový a zřejmě byl napsán pro Zimmermannovu kavárnu. Na klavír by tohle nebylo ono. Možná tu Bach i něco vivaldiovského recykloval dle dobového zvyku. Vivaldiho rozměrnější Nisi dominus koncert uzavírá a Markéta si zplna hrdélka zazpívá a její zpěv chutná jako šlehačka v Zimmermannově kávě. Sekvence Cum dederit ode mě dostává desítku: https://www.youtube.com/watch?v=AO-ij4NZ788. Přidává se jakési Hallelujah a já jsem nadšen.

A 21. února se sem vracím a Hance chci předvést svou oblíbenou violoncellistku Alisu Weilerstein, jež nám ukáže, jak se umí vyrovnat s nadmíru obtížným Šostakovičovým koncertem pro violoncello a orchestr Es dur, op.107. Vše pod řízením další skvělé osobnosti, Tomáše Netopila, který Hanku neobyčejně nadchne. Cítím jakýsi živelný náboj, možná kvůli očekávané Alise. A také proto, že sedím dokonale na vrcholu pravoúhlého trojúhelníku s dalšími vrcholy na přeponě vlevo s krásnou Markétou Vokáčovou a vpravo s jejím mužem. Očky všichni hodíme a pokývneme. Jenom tohle mi udělá skvělou náladu.

Začínáme Dvořákovými Symfonickými variacemi, op. 78, orchestr je vnořen do temně rudé barvy od žesťů a hlubokých smyčců a skladba skoro brahmsovská a koncertní mistr Mráček má líbezné sólíčko. Pak už klenot večera a Alisa hraje jako vždy, jako kdyby se pod tou hudbou schovala a ona ji pozdvihovala. Dělá své obličejíky a pohazuje vlasy, které jí dnes nepadají na hmatník. Je znát, že Šostakovič byl veliká osobnost a hlavou nápaditou. Také uměl rozestřít melodický koberec ve druhé větě, kde ona i orchestr hrají s velikým citem. Ve třetí větě je dlouhý úsek, kdy je dán prostor samotnému violoncellu. Po skladatelově „dvojce“ s Jiřím Bártou je to zase vrcholný zážitek. Alisa přidá dle mého odhadu jakousi Bachovu Suitu.

Po přestávce se hraje Enigma, variace na vlastní téma pro orchestr, op. 36, Edwarda Elgara. Skladba plná pohody a vzpomínek a šťastných chvil a vtipu a historek, při níž se dá pustit fantazie z řetězu, by se proběhla, neb je to zdravé.

. 14. března tamtéž má svůj recital původem ruský a dle pasu americký klavírista Kirill Gerstein (1979), jenž se zdržuje střídavě v USA a Německu. Je to dokonale elegantní mladík, který podobně elegantně hraje, avšak dle Honzova mínění poněkud chladně. Já to tak necítím, avšak uznávám jistou rezervovanost. Naopak soudím, že Kirill je inteligentní kluk, který dobře ví, co a jak hraje. Rozjezd je barokní v podobě čtyř Bachových duet BWV 802-805. Poučné je srovnání s Debussyho Preludii z 1. sešitu, jež zahrnují často samostatně uváděné Dívku s vlasy jako len a Potopenou katedrálu. Plno různobarevných nápadů

Po přestávce čtyři nadšeně zahrané Chopinovy valčíky C dur, e moll a As dur a poté zajímavost z ruky Thomase Adése Tři mazurky, jež podobny Debussymu a zajímavé je zahrát je po Chopinovi, jenž mazurkami hýřil. Na závěr jde skutečný klenot v podobě Schumannovy Sonáty pro klavír č. 3 f moll, op.14, kde věnuje třetí větu své vyhlédnuté Claře Wieck. Kytice a děkovačka a Kirill kytici předá hezoučké zrzavé dívence sedící na matčině klíně v první řadě. Dívenka je tak dojata, že upadne do usedavého bréče, což ji přejde až při druhém přídavku. Přidává se neznámý kousek a poté ještě Ježkův Bugatti step. Teď je Kirill dokonale odvázaný a dívence se bude v noci zdát něco divokého. Zřízenci běží s mopy utřít tu nabrečenou loužičku.

19. března na obvyklém místě Doležalovo kvarteto mladých hudebníků, jež bylo odměněno cenou ČSKH za rok 2015. Mají pěkný sytý zvuk a uvedou se vděčným a přívětivým Schubertovým Smyčcovým kvartetem Es dur D 87. Dokonale kontrastní je poté Bartókův čtvrtý kvartet. Po přestávce velmi působivě a s patřičným citem zahrají Ravelův Smyčcový kvartet F dur, přičemž nejvíce se vytáhnou ve čtvrté větě. Přidají výběr z Bartókových Rumunských tanců v úpravě violoncellistově.

23. března v Dvořákově síni Rudolfina zajímavý koncert, kde je hlavní postavou britský skladatel Thomas Adés (1971), jenž diriguje především z toho důvodu, že se jako hlavní bod programu dává jeho Tanec mrtvých. Vzpomínám na jeho loňského surreálného buňuelovského Anděla zkázy v Met.

Všemu předchází vděčná a oblíbená Haydnova Symfonie č. 45 fis moll „Na odchodnou“, Hob I/45 a má oblíbená a nádherná Bruchova Skotská fantazie, kde housle hraje Josef Špaček.

Po přestávce přichází nizozemská mezzosopranistka Christiane Stotijn a místo Simona Keeenlysida, na něhož jsem se těšil, norský barytonista Bjorn Waag. Texty máme a jsou velmi výživné, neb vzorem jim je válku nepřeživší nástěnný komiks v lübeckém chrámu Panny Marie s doprovodnými texty. Podstatou programu je, že každého bez rozdílu čeká smrt a nikdo se tanci smrti nevyhne od papeže až po dítě. Přidává se Saint-Saënsova fantazie pro harfu.

Autor: Richard Mandelík | středa 11.7.2018 7:00 | karma článku: 5.17 | přečteno: 80x


Další články blogera

Richard Mandelík

Pražské jaro díl prvý- orchestrální

Napadlo mě nejjednodušší dělení na orchestrální a komorní produkce. A slibuji, že příští rok vydám eseje do týdne po festivalu.

20.7.2018 v 11:00 | Karma článku: 3.24 | Přečteno: 89 | Diskuse

Richard Mandelík

Velké C na jaře 2018

Tři koncerty, z toho jeden tradiční slavnostní velikonoční a závěrečný k mé radosti ze staré anglické hudby.

17.7.2018 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 30 | Diskuse

Richard Mandelík

Atrium v červnu 2018

Jiné úkoly a zaneprázdnění mi dovolily jít jen jednou, což se mi už dlouho nestalo. Honza může třikrát a hlásí, že jsem o nic nepřišel.

30.6.2018 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 72 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Karel Sýkora

Hans Zimmer – Chevaliers de Sangréal

Hans Florian Zimmer je německý autor filmové hudby, oceněný Oscarem, cenou Grammy a dvěma Zlatými Glóby.

21.7.2018 v 9:52 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 51 |

Karel Sýkora

Další z židovských vtipů

Židovský humor je druh humoru, který je zakořeněný v tradici judaismu a datuje se již od dob Tóry a Midraše.

20.7.2018 v 19:00 | Karma článku: 25.96 | Přečteno: 943 |

Richard Mandelík

Pražské jaro díl prvý- orchestrální

Napadlo mě nejjednodušší dělení na orchestrální a komorní produkce. A slibuji, že příští rok vydám eseje do týdne po festivalu.

20.7.2018 v 11:00 | Karma článku: 3.24 | Přečteno: 89 | Diskuse

Karel Sýkora

Scéna z filmu Život je krásný

Italský číšník Guido přichází do velkého města. Píše se rok 1939 a Guidovu životní cestu zkříží učitelka Dora, do které se zamiluje a ožení se s ní.

20.7.2018 v 8:38 | Karma článku: 9.35 | Přečteno: 229 |

Ivana Roubová

Byla jsem na fesťáku

Znáte to, tisíce lidí, nulová hygiena. Neznáte? Taky jsem neznala. Ale už mi bylo třicet, jsem velká holka, tak jsem uznala, že jsem již zralá na to tuhle dobrodružnou výpravu podstoupit. Samozřejmě pouze se zkušeným doprovodem.

19.7.2018 v 23:34 | Karma článku: 28.83 | Přečteno: 3429 | Diskuse
Počet článků 486 Celková karma 4.28 Průměrná čtenost 293

Píšu převážně o svých kulturních zážitcích blízkým, přátelům a známým. Proč to nezveřejnit na blogu? Možná někoho potěším a možná někdo potěší mě. Pokud jde o politiku, uložil jsem si, že o ní budu mlčet, pokud se mě věc nějak silně nedotkne.





Najdete na iDNES.cz