Jaké to bylo na jaře s PKF

   Z ročního programu jsme si vybírali pochoutky a závěrečný vrchol, aniž by nás jen napadlo, do jaké smutné situace ten závěr padne.

     Doporučil jsem Hance a Honzovi, aby se mnou šli na zajímavý koncert PKF, která 26. února dávala program, který nazvala Mezi Rýnem a Seinou, čímž má být zdůrazněno, že dnes uslyšíme Francouze a k nim přidán jeden Němec.

  Jako první se hraje Faurého Pelléas a Mélisande, siuta, op. 80, což je dobře promyšlená a půvabná skladba na motivy Debussyho stejnojmenné opery, jež zní jemně a vybraně, zkrátka dle francouzského stylu. Tím německým trním mezi francouzskými růžemi je Max Bruch a jeho Koncert pro violu, klarinet a orchestr e moll, op. 88, Sledujeme krásnou kombinaci obou nástrojů a zejména virtuózní klarinet, jímž vládne dnešní francouzský dirigent Paul Meyer, viola Stanislava Svobody pak doslova hladí.

  Po přestávce opět Fauré a jeho Masques et bergamasques, suita, op. 112. Předehra nás zavádí jakoby do luxusu Versailles, druhá věta je menuetově taneční a třetí též pro změnu v rytmu gavotty neklidná a spěšná a divadelní, V závěrečné větě přesně dle předznamenání Pastorale: Andantino tranquillo nastává božský klid, až se rozlije delta veliké hudební řeky. Francis Poulenc napsal svou Sinfoniettu, FP 141, jako menší skladbu, podobně jako Janáček. Rozhodně zde podobnost končí. Je-li skladba něčemu podobna, je to spíš Debussy než Janáček.

   Po celý večer opět oceňujeme příslovečnou jemnost a vstřícnost orchestru, který přidá maličkost od C. Ph. E. Bacha. Koncert bez gigantických jmen a děl, avšak přesně takový, z nichž je vám příjemno. A nejvíc se s PKF těším na červnové Německé requiem.

  Mezitím komorní program PKF přináší v tradičním Muzeu české hudby koncert Zemlinského kvarteta se sólisty. Všechny letošní koncerty ZK jsem soustředil do jediné eseje a již vydal. Leč pro pořádek zde příslušnou sekvenci opakuji, abychom měli to, co se týká PKF, zusammen, jak říkají bratři Němci.

      Poslední jarní setkání s kvartetem máme v Českém muzeu hudby 23. dubna. Přicházím o hodinku dřív a vrátím jim v baru a prodejně hudebnin a nosičů desku Rusalky, již jsem nalezl v obalu Mahlerovy Písně o zemi, zde koupené. Dám si Budvar a prohlížím desky a zakážu si nakupovat, přestože tu mají drahokamy. Avšak nakonec tu uvidím poslední desku Leonarda Cohena asi za pět stovek a umiňuji si, že si udělám radost a vrátím se v týdnu pro ni. Vezmu to jako své rozloučení s velikým mužem, jehož jsem ocenil až pozdě, a celou jednou hudební epochou a s gramodeskami vůbec. Pozvu lidi, s nimiž jsem rád, a popijeme a poposloucháme. Někde snad seženu překlad textů.

   Tu se objeví hezká blondýnka od PKF, jež vždy komorní koncerty uvádí, a já s ní domluvím rezervaci dvou míst v první řadě. Také se objeví houslisté Střížek a Souček a přisednou a vedeme řeči, mimo jiné o zdařilém koncertu na FEL a obdivu k Jitce Hosprové jako violistce i ženě. Kolem se mihne violista Holman a tváří se, že se čas chýlí. Violoncellista Fortin se připravuje venku s telefonem u ucha. Hanka o tohle všechno přichází, neb chodí na poslední chvíli.

   Večer zahajují klasicky, neb Mozart je k otvírání navýsost vhodný a hojný. Jeho Hobojový kvartet F dur, KV 370, začíná Allegrem s mozartovskou samozřejmostí, aniž by šetřil hoboj a vkročí do téměř tragického Adagia a vyústí do často samostatně citovaného Rondeau. Allegro. Plno nadšené radosti a hoboj má co dělat a já píšu devítku. Milý a půvabný kvartet je dle mého napsán tak, že hoboj má dominovat a ostatní nástroje mu jen uctivě přihrávají. Hobojista posazen na místě primária a je výtečně slyšet.

   Druhým kusem jest dle mého klenot večera, Beethovenův první vstup do světa smyčcového kvartetu, na kterémžto poli viditelné brázdy vyrývali před ním Haydn a Mozart, jak již jindy praveno. Už v první větě slyším, že rozhovor vedou zejména oboje housle a nastolena nálada plná rafinovanosti téměř francouzské. Ten Beethovenův krok dál od obou předchůdců, z nichž ten první ještě žije a Ludwig si ho nesmírně váží, je předlouhý a my i tehdejší vídeňské publikum slyšíme nového muže na hudebním nebi. Ve druhé větě údajně inspirované Juliinou smrtí Ludwig předvádí, jak hluboce umí vyjádřit tragiku okamžiku a první housle to potvrzují a já píšu zase devítku. U Scherza. Allegro molto poznamenávám Střížkova věta, neb sekundista dává najevo nezřízenou veselost, což Hanku přivádí k nadšení. Závěrečné Allegro je shrnutím řečeného a naznačením, čeho se od skladatele svět ještě dočká.

   Po přestávce přichází klarinetista Jan Brabec a pohříchu usedne do středu sestavy mezi druhé housle a violoncello. Od prvého tónu Brahmsova Kvintetu pro klarinet a smyčcové nástroje mám pocit, že klarinet pořádně neslyším a neustále čekám na úsek, kdy se to změní. K tomu dojde jen v pomalých dvou středních větách ústících až do odevzdaného klidu, když úvodní věta připomíná, že beethovenovská půda byla pro Brahmse vhodným zakořeněním. Ozvěny prvních tří vět jsou zřetelné v závěrečné větě.

   Horší slyšitelností klarinetu jsem poněkud rozladěn, proto tento svého druhu klarinetový kvartetní koncert dostatečně neocením a nejvyšší hodnocení si odnáší Beethoven. Možná měl klarinetista také sedět vlevo na místě prvních houslí, nebo opravdu hrál slaběji. Měl by to posoudit příště někdo povolanější. Přídavkem je znovu jako na FEL violoncellistova úprava Zemlinskyho písně.

  Přes ty drobné stíny je jarní čas s tímto špičkovým a lidsky sympatickým souborem světové pověsti krásnější a radostnější. Hanka ještě stačí zjistit, že náš profesor estetické výchovy na Gymnáziu Nad štolou Fortin byl prastrýcem violoncellistovým. Svět je malý, proto jdeme na tmavého kozla. 

      A v neděli 11. června nadchází onen vytoužený den s Brahmsem. Má nečekanou atmosféru, neb před deseti dny světu odešel Jiří Bělohlávek, zakladatel PKF a její pěstitel až do podoby komorního orchestru světové pověsti. V úvodu programu stihli vytisknout věnování památce velkého dirigenta a člověka, profesora Jiřího Bělohlávka. Ředitel PKF pronese úsporný a niterně uctivý projev a požádá o minutu ticha. Po celou dobu mám pak pocit, že je tu ten nezapomenutelný muž s námi v tom, že celý orchestr hraje nejlépe, jak jsem ho dosud slyšel, a nese se od něho nehmotná záře úcty a vzpomínky. Také nálada linoucí se z hlasů Českého filharmonického sboru Brno od prvého tónu vlastně není ani smutná, nýbrž spíše vděčná a láskyplná. Když už to musí být, s touto skladbou se vše snáší lépe. Odešel velikán a veliké dílo jiného velikána téže umělecké říše jej provází a vzdává mu úctu.

 Nyní se už budeme věnovat koncertu. Jsme tu se Zuzkou, neb Hance se cosi postavilo do cesty. Jako sólisté budou zpívat sopranistka Kateřina Kněžíková celá překrásná a elegantní v krajkovém černém a americký barytonista Lucas Meachem. Kateřina v úvodu svého zpěvu v páté části malinko zaváhá a trvá í několik taktů, než se srovná a pak je už její vřelý a čokoládový soprán a Lucas se ve svém partu v části šesté snaží vstupovat hrdinně.

   Varhany svým příspěvkem vyvolávají pocit veliké důstojnosti a sbor zachází se svou dynamikou neobyčejně pružně a citlivě a s ohledem na obsah textu. Zejména citlivě a doslova krajkově dojde sbor k závěrečné sedmé části Blaze mrtvým, která je slovně i hudebně opravdovým vyvrcholením, když největší hudebně dramatickou sílu cítím v hudbě prvních tří částí.

   Brahmsovo requiem je postaveno na Lutherových textech, které autor skvěle vybral a dotvořil a dal nám dílo unikátního vyznění jinak zabarvené a naladěné, než známe u jiných velkých rekviem, kde Mozartovo je plno nesmírných obav a téměř hrůzy. Berliozovo instrumentální fantazií, kde je vzata smrt jako samozřejmá součást života, Verdiho chutná jako opera na počest zesnulých, Dvořákovo zdá se mi pokorné a místy až vděčné, že jsme mohli žít krásný život. Brahmsovo i díky textu má jisté znaky hrdosti a sebevědomého vyrovnání se smrtí. A také bych řekl, že právě tato skladba je dokonalou ukázkou Brahmsova neochvějného přesvědčení, že hudba nemá vyjadřovat žádný program a být hodnotou sama o sobě. 

  Já slyším Německé requiem poprvé živě a doma pak vytáhnu svou supraphonskou a polydorovskou koprodukční čtyřdeskovou nahrávku z roku 1982 s ČF řízenou Giuseppem Sinopolim a Pražským filharmonickým sborem pod Lubomírem Mátlem a světově renomovanou slovenskou sopranistkou Lucií Popp a dalšími německými sólisty v čele s René Kollem a Wolfgangem Brendelem. Jsou tu také další Brahmsovy vokální klenoty s doprovodem orchestru, jako Triumfální zpěv, Rinaldo podle Goetha, Rapsodie, Nénie, Píseň osudu a Zpěv sudiček a o měsíc později si to celé znovu pustím a vypiju celou láhev maďarského bikavéru, neb to je nejblíže Brahmsovu sídlu ve Vídni. Přiložený text od Zdeňka Nouzy je vysoce kvalitní a také je ke všemu původní text i překlad. A je to celé opravdu božské a důstojné vzhledem k okolnostem.