Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jaké to bylo na jaře s PKF

17. 07. 2017 7:00:00
Z ročního programu jsme si vybírali pochoutky a závěrečný vrchol, aniž by nás jen napadlo, do jaké smutné situace ten závěr padne.

Doporučil jsem Hance a Honzovi, aby se mnou šli na zajímavý koncert PKF, která 26. února dávala program, který nazvala Mezi Rýnem a Seinou, čímž má být zdůrazněno, že dnes uslyšíme Francouze a k nim přidán jeden Němec.

Jako první se hraje Faurého Pelléas a Mélisande, siuta, op. 80, což je dobře promyšlená a půvabná skladba na motivy Debussyho stejnojmenné opery, jež zní jemně a vybraně, zkrátka dle francouzského stylu. Tím německým trním mezi francouzskými růžemi je Max Bruch a jeho Koncert pro violu, klarinet a orchestr e moll, op. 88, Sledujeme krásnou kombinaci obou nástrojů a zejména virtuózní klarinet, jímž vládne dnešní francouzský dirigent Paul Meyer, viola Stanislava Svobody pak doslova hladí.

Po přestávce opět Fauré a jeho Masques et bergamasques, suita, op. 112. Předehra nás zavádí jakoby do luxusu Versailles, druhá věta je menuetově taneční a třetí též pro změnu v rytmu gavotty neklidná a spěšná a divadelní, V závěrečné větě přesně dle předznamenání Pastorale: Andantino tranquillo nastává božský klid, až se rozlije delta veliké hudební řeky. Francis Poulenc napsal svou Sinfoniettu, FP 141, jako menší skladbu, podobně jako Janáček. Rozhodně zde podobnost končí. Je-li skladba něčemu podobna, je to spíš Debussy než Janáček.

Po celý večer opět oceňujeme příslovečnou jemnost a vstřícnost orchestru, který přidá maličkost od C. Ph. E. Bacha. Koncert bez gigantických jmen a děl, avšak přesně takový, z nichž je vám příjemno. A nejvíc se s PKF těším na červnové Německé requiem.

Mezitím komorní program PKF přináší v tradičním Muzeu české hudby koncert Zemlinského kvarteta se sólisty. Všechny letošní koncerty ZK jsem soustředil do jediné eseje a již vydal. Leč pro pořádek zde příslušnou sekvenci opakuji, abychom měli to, co se týká PKF, zusammen, jak říkají bratři Němci.

Poslední jarní setkání s kvartetem máme v Českém muzeu hudby 23. dubna. Přicházím o hodinku dřív a vrátím jim v baru a prodejně hudebnin a nosičů desku Rusalky, již jsem nalezl v obalu Mahlerovy Písně o zemi, zde koupené. Dám si Budvar a prohlížím desky a zakážu si nakupovat, přestože tu mají drahokamy. Avšak nakonec tu uvidím poslední desku Leonarda Cohena asi za pět stovek a umiňuji si, že si udělám radost a vrátím se v týdnu pro ni. Vezmu to jako své rozloučení s velikým mužem, jehož jsem ocenil až pozdě, a celou jednou hudební epochou a s gramodeskami vůbec. Pozvu lidi, s nimiž jsem rád, a popijeme a poposloucháme. Někde snad seženu překlad textů.

Tu se objeví hezká blondýnka od PKF, jež vždy komorní koncerty uvádí, a já s ní domluvím rezervaci dvou míst v první řadě. Také se objeví houslisté Střížek a Souček a přisednou a vedeme řeči, mimo jiné o zdařilém koncertu na FEL a obdivu k Jitce Hosprové jako violistce i ženě. Kolem se mihne violista Holman a tváří se, že se čas chýlí. Violoncellista Fortin se připravuje venku s telefonem u ucha. Hanka o tohle všechno přichází, neb chodí na poslední chvíli.

Večer zahajují klasicky, neb Mozart je k otvírání navýsost vhodný a hojný. Jeho Hobojový kvartet F dur, KV 370, začíná Allegrem s mozartovskou samozřejmostí, aniž by šetřil hoboj a vkročí do téměř tragického Adagia a vyústí do často samostatně citovaného Rondeau. Allegro. Plno nadšené radosti a hoboj má co dělat a já píšu devítku. Milý a půvabný kvartet je dle mého napsán tak, že hoboj má dominovat a ostatní nástroje mu jen uctivě přihrávají. Hobojista posazen na místě primária a je výtečně slyšet.

Druhým kusem jest dle mého klenot večera, Beethovenův první vstup do světa smyčcového kvartetu, na kterémžto poli viditelné brázdy vyrývali před ním Haydn a Mozart, jak již jindy praveno. Už v první větě slyším, že rozhovor vedou zejména oboje housle a nastolena nálada plná rafinovanosti téměř francouzské. Ten Beethovenův krok dál od obou předchůdců, z nichž ten první ještě žije a Ludwig si ho nesmírně váží, je předlouhý a my i tehdejší vídeňské publikum slyšíme nového muže na hudebním nebi. Ve druhé větě údajně inspirované Juliinou smrtí Ludwig předvádí, jak hluboce umí vyjádřit tragiku okamžiku a první housle to potvrzují a já píšu zase devítku. U Scherza. Allegro molto poznamenávám Střížkova věta, neb sekundista dává najevo nezřízenou veselost, což Hanku přivádí k nadšení. Závěrečné Allegro je shrnutím řečeného a naznačením, čeho se od skladatele svět ještě dočká.

Po přestávce přichází klarinetista Jan Brabec a pohříchu usedne do středu sestavy mezi druhé housle a violoncello. Od prvého tónu Brahmsova Kvintetu pro klarinet a smyčcové nástroje mám pocit, že klarinet pořádně neslyším a neustále čekám na úsek, kdy se to změní. K tomu dojde jen v pomalých dvou středních větách ústících až do odevzdaného klidu, když úvodní věta připomíná, že beethovenovská půda byla pro Brahmse vhodným zakořeněním. Ozvěny prvních tří vět jsou zřetelné v závěrečné větě.

Horší slyšitelností klarinetu jsem poněkud rozladěn, proto tento svého druhu klarinetový kvartetní koncert dostatečně neocením a nejvyšší hodnocení si odnáší Beethoven. Možná měl klarinetista také sedět vlevo na místě prvních houslí, nebo opravdu hrál slaběji. Měl by to posoudit příště někdo povolanější. Přídavkem je znovu jako na FEL violoncellistova úprava Zemlinskyho písně.

Přes ty drobné stíny je jarní čas s tímto špičkovým a lidsky sympatickým souborem světové pověsti krásnější a radostnější. Hanka ještě stačí zjistit, že náš profesor estetické výchovy na Gymnáziu Nad štolou Fortin byl prastrýcem violoncellistovým. Svět je malý, proto jdeme na tmavého kozla.

A v neděli 11. června nadchází onen vytoužený den s Brahmsem. Má nečekanou atmosféru, neb před deseti dny světu odešel Jiří Bělohlávek, zakladatel PKF a její pěstitel až do podoby komorního orchestru světové pověsti. V úvodu programu stihli vytisknout věnování památce velkého dirigenta a člověka, profesora Jiřího Bělohlávka. Ředitel PKF pronese úsporný a niterně uctivý projev a požádá o minutu ticha. Po celou dobu mám pak pocit, že je tu ten nezapomenutelný muž s námi v tom, že celý orchestr hraje nejlépe, jak jsem ho dosud slyšel, a nese se od něho nehmotná záře úcty a vzpomínky. Také nálada linoucí se z hlasů Českého filharmonického sboru Brno od prvého tónu vlastně není ani smutná, nýbrž spíše vděčná a láskyplná. Když už to musí být, s touto skladbou se vše snáší lépe. Odešel velikán a veliké dílo jiného velikána téže umělecké říše jej provází a vzdává mu úctu.

Nyní se už budeme věnovat koncertu. Jsme tu se Zuzkou, neb Hance se cosi postavilo do cesty. Jako sólisté budou zpívat sopranistka Kateřina Kněžíková celá překrásná a elegantní v krajkovém černém a americký barytonista Lucas Meachem. Kateřina v úvodu svého zpěvu v páté části malinko zaváhá a trvá í několik taktů, než se srovná a pak je už její vřelý a čokoládový soprán a Lucas se ve svém partu v části šesté snaží vstupovat hrdinně.

Varhany svým příspěvkem vyvolávají pocit veliké důstojnosti a sbor zachází se svou dynamikou neobyčejně pružně a citlivě a s ohledem na obsah textu. Zejména citlivě a doslova krajkově dojde sbor k závěrečné sedmé části Blaze mrtvým, která je slovně i hudebně opravdovým vyvrcholením, když největší hudebně dramatickou sílu cítím v hudbě prvních tří částí.

Brahmsovo requiem je postaveno na Lutherových textech, které autor skvěle vybral a dotvořil a dal nám dílo unikátního vyznění jinak zabarvené a naladěné, než známe u jiných velkých rekviem, kde Mozartovo je plno nesmírných obav a téměř hrůzy. Berliozovo instrumentální fantazií, kde je vzata smrt jako samozřejmá součást života, Verdiho chutná jako opera na počest zesnulých, Dvořákovo zdá se mi pokorné a místy až vděčné, že jsme mohli žít krásný život. Brahmsovo i díky textu má jisté znaky hrdosti a sebevědomého vyrovnání se smrtí. A také bych řekl, že právě tato skladba je dokonalou ukázkou Brahmsova neochvějného přesvědčení, že hudba nemá vyjadřovat žádný program a být hodnotou sama o sobě.

Já slyším Německé requiem poprvé živě a doma pak vytáhnu svou supraphonskou a polydorovskou koprodukční čtyřdeskovou nahrávku z roku 1982 s ČF řízenou Giuseppem Sinopolim a Pražským filharmonickým sborem pod Lubomírem Mátlem a světově renomovanou slovenskou sopranistkou Lucií Popp a dalšími německými sólisty v čele s René Kollem a Wolfgangem Brendelem. Jsou tu také další Brahmsovy vokální klenoty s doprovodem orchestru, jako Triumfální zpěv, Rinaldo podle Goetha, Rapsodie, Nénie, Píseň osudu a Zpěv sudiček a o měsíc později si to celé znovu pustím a vypiju celou láhev maďarského bikavéru, neb to je nejblíže Brahmsovu sídlu ve Vídni. Přiložený text od Zdeňka Nouzy je vysoce kvalitní a také je ke všemu původní text i překlad. A je to celé opravdu božské a důstojné vzhledem k okolnostem.

Autor: Richard Mandelík | pondělí 17.7.2017 7:00 | karma článku: 3.18 | přečteno: 129x

Další články blogera

Richard Mandelík

PKF na podzim 2017

Trojí navštívení dvou komorních a jednoho orchestrálně-vokálního koncertu mi jen potvrdilo herní i dramaturgickou zdatnost PKF, tělesa, jež se musí na české hudební scéně přičinlivě otáčet nejsouc v centru dotačních snah státu.

9.11.2017 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 72 | Diskuse

Richard Mandelík

Atrium v říjnu 2017

Za čtyři roky, po které poctivě každý měsíc píšu přehled o tom, co jsem zde viděl, jsem neměl jedinou odezvu z facebooku Atria, jen asi tři lidé mě začali zdravit. Kdybych to nepsal hlavně pro svou dokumentaci, nechal bych toho.

6.11.2017 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 52 | Diskuse

Richard Mandelík

Atrium v září 2017

Máme tady novou sezónu, v níž se zřejmě plně projeví nová koncepce vedení koncertní síně a jejího příslušenství. Rozhodl jsem se být co nejvíce objektivní, avšak nesmlouvavě otevřený. K osobnímu jednání možná bude důvod po říjnu.

9.10.2017 v 7:00 | Karma článku: 3.92 | Přečteno: 78 | Diskuse

Richard Mandelík

Červená aneb o úctě a hrdosti

Snímek královny českého dokumentu Olgy Sommerové o jediné žijící české dámské světově významné hudební osobností 20. století, Soně Červené, jsem si nechal do kina, přestože již šel v televizi.

4.10.2017 v 7:00 | Karma článku: 7.52 | Přečteno: 158 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Karel Sýkora

Dalimil Staněk – Povoláni Bohem k velikosti

Olomoucký sbor Církve bratrské je různorodá skupina křesťanů. Společně se křesťané v tomto sboru zavázali následovat Pána Ježíše Krista, a to láskou a pomocí všem bližním, a sdílením dobré zprávy Evangelia.

20.11.2017 v 7:53 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 47 |

Karel Sýkora

Adam Mackerle – Všeobecný úvod do Písma svatého

Tato kniha je určena čtenářům, pro které Bible není něčím zcela novým, kteří ji již měli v rukou, četli v ní a začali si klást otázky, které při četbě Bible časem zákonitě vyvstanou: Kde se bere text knih Starého a Nového zákona?

19.11.2017 v 18:38 | Karma článku: 5.48 | Přečteno: 106 |

Jaroslav Čejka

Pětatřicátníci, hoši jako květ!

Jméno nejčtenějšího českého básníka Jiřího Žáčka zná kdekdo. Ale už málokdo ví, že patří do básnické generace "pětatřicátníků", která byla po roce 1989 sametově zadupaná do země. Především kritiky, kteří na ni dřív pěli chválu.

19.11.2017 v 10:54 | Karma článku: 21.30 | Přečteno: 446 |

Karel Sýkora

Vladimír Kubáč – Úvod do hebrejského textu Starého zákona

Není to tak dávno, co Starý zákon byl pro mnohé knihou zavřenou a zapečetěnou. Dnes, kdy Starý zákon se začíná znovu otevírat díky i novému ekumenickému překladu Písma a začíná hovořit srozumitelnějším jazykem k naší generaci.

19.11.2017 v 7:54 | Karma článku: 7.00 | Přečteno: 103 |

Zdeněk Sotolář

Maturitní písemka aneb Rukou, nebo strojem?

Maturita je horkým tématem už řadu let. Jednou z (pod)otázek je maturitní písemka z češtiny. Jeden zpochybňuje témata, druhý zpochybňuje funkčnost funkčních stylů, třetí by naše „slohovky“ nahradil anglosaskými esejemi.

18.11.2017 v 15:25 | Karma článku: 9.02 | Přečteno: 332 | Diskuse
Počet článků 450 Celková karma 4.85 Průměrná čtenost 300

Píšu převážně o svých kulturních zážitcích blízkým, přátelům a známým. Proč to nezveřejnit na blogu? Možná někoho potěším a možná někdo potěší mě. Pokud jde o politiku, uložil jsem si, že o ní budu mlčet, pokud se mě věc nějak silně nedotkne.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.