Nejprve na záznam Idomenea, Mozartovy zlomové opery, od níž se odvíjí jeho vrcholné operní období. Konečně k mé veliké radosti na dvě z největších hvězd operního nebe ve Straussově Růžovém kavalíru. Renée Fleming a Elina Garanča
Idomeneo stejně jako mnoho jiných operních děl staršího data čerpá z bohatství řecké mytologie a literatury, kde býval východiskem povětšinou Homér a důsledky trojské války a další osudy jejích účastníků. Tradičně konzervativní Met zvolila režijní pojetí a přiznáním doby děje a přiměřené garderoby, tady se těžko můžeme nadít bezdůvodných režijních exhibic jako leckde v Evropě.
Děj se 2. dubna v Oku zauzluje kolem neuváženého slibu krétského krále Idomenea, že přežije-li těžkou bouři, obětuje bohu moře Neptunovi (jak již v baroku a italských libret obvyklo, jména lidí i bohů psána po římském způsobu, u Řeků jde o Poseidóna) prvého, koho uvidí na břehu. Je to samozřejmě osoba blízká, syn Idamante. Od té chvíle se král vyhýbá slib splnit a vymyslí, že to vyřeší odesláním syna mimo Krétu. To však Neptuna namíchne a pošle na Kréťany obludu, jež narušuje občanské soužití a svým ubližováním lidem vyvolá volání po tom, aby král situaci řešil.
Z Tróje veze Idomeneo jednu z Priamových dcer, Iliu. Ta je se zajatci poslána na lodi napřed a z bouře ji zachrání králův synek Idamante. Co myslíte, že mezi nimi přeskočí. Ano, správně, celé snopy jisker. Kazí to však známá Elektra, jež si na Idamanta myslí, neb je dobrá partie. Na Krétu uprchla před trestním stíháním po vraždě své matky Klytaimnéstry, již sice nespáchala, ale mocně po ní volala, pokoušejíc se získat pro ni svou sestru a nakonec podpořivši bratra Oresta, jenž pomstu na Aigisthovi a spoluvražedkyni Agamemnónově nakonec vykoná. Viz loni Straussova Elektra se skvělou Švédkou Ninou Stemme,
Elektra skončí ve vyhnanství na Krétě a Orestes se nakonec stane králem. Vše je daleko komplikovanější, ale to je jiný příběh. Elektra, jak již praveno, spočine okem svým na Idamantem a velmi uvítá, že Idomeneus svého syna posílá jako doprovod s ní k návratu do Argu. Tím bude oddělen od milující Ilie a bůhvíco se po cestě stane, když Elektra použije ženských léček a půvabů. Nakonec se ukáže, že nebude zapotřebí, aby Ilia podstoupila oběť za svého milého (jak skvělá to žena), ani aby Idamante odjížděl, neb Neptunovi postačí, když Idomeneo abdikuje ve prospěch syna. Vidíte, to máte jako u Židů, když s bohem dovedně vyjednáváte, dá se uzavřít solidní obchod. Konec hollywoodský a hudba mozartovsky nádherná a dramatická, tam, kde je třeba, možná nejvíce ze všech jeho oper, když si odmyslíme některé scény z Dona Giovanního, nebo Tita.
Pochvalme v roli Ilie výtečnou Nadine Sierra (1988), ohromnou americkou sopránovou naději a hezkou dívku, která určitě bude jednou viset na mé stěně, možná dokonce brzy. Známá Jihoafričanka Elza van den Heever je dáma mocného zevnějšku a impozantně dramatického hlasu a její Elektra budila respekt. Miláček publika, americký asi dnes první tenorista Matthew Polenzani skvěle ztvárnil Idomenea. V roli Idamanta doslova excelovala britská mezzosopránová hvězda Alice Coote (1968), dáma neobyčejného hlasu a dramatického talentu, jež se na mou stěnu nedostane, neb se spíše podobá chlapci, a Hance trochu vadila.
A je tu Rosenkavalier. Oko v rekonstrukci a přesun záznamu do Světozoru. Mně se to nehodí, lístek vrátím a koupím si přímý přenos do Aera 13. května. Režie posunula děj pro mě přijatelně z 18. století na konec století devatenáctého, takže jsme se ocitli ve Vídni v onom dvacetiletí před Velkou válkou a zánikem toho tak noblesního Rakouska.
Hlavní hrdinka kněžna Werdenbergová v podání Renée Fleming je manželkou polního maršálka, jejíž jméno tu nikdo nevysloví a každý jí říká Marschallin, čili Maršálka. Je to již dáma hodně zralá, jak Britové říkají buxom. A je si dobře vědoma toho, že jí odbíjejí poslední zvony. Proto si pořídila mladého milence, neb je to tak sladké. Však to brzy skončí, on si najde mladší.
Toho mladého milence Oktaviána hraje v kalhotkové roli ozdoba světové opery, lotyšská mezzosopranistka krásná svým uměním i vzhledem Elina Garanča. Ta role zahrnuje i chvíle, kdy se převléká za služebnou Maršálčinu, aby se skryla. Garanča jako mladík asi tak 17 let je kouzelná, ale neodolatelná je jako mladá služebná, která od sebe odhání vilného hlavního mužského hrdinu s neodolatelně výstižným jménem baron Ochs. Německy hovořící vědí, že to znamená vůl.
On je to opravdu vůl. Nenechá žádnou sukni, všechno je mu dovoleno, je nevychovaný a hloupý a vůbec nechápe, co mu druzí mají za zlé, a to až do konce. Zkrátka přesně ten typ, který vás, dámy, při nastupování do tramvaje povalí a v ní vám pak sahá na zadek a přitom slintá. To, že mu nic nedojde a nikdy nebude jiný, je velmi věrohodné, však to sami znáte. Skvělá postava, již mistrovsky dotvořil, sehrál a zazpíval rakouský basista Günther Groissböck.
Jeho sápání se po falešné služebné, již Maršálka nazývá půvabným vídeňským dialektem „Mariandel“, což zní podobně zvukomalebně jako jméno Mozartovy sestry „Nannerl“, je zážitek. Baron Vůl usiluje o ruku bohaté měšťanské dcerky Sofie Faninal a k doručení konvenční předsvatební stříbrné růže budoucí nevěstě ve shodě s Maršálkou vyšlou Oktaviána. V okamžiku předávání zase cosi přeskočí, jiskra, nebo rovnou blesk a mladí se do sebe zamilují. Když tak koukám na Elinu, vůbec se nedivím, moc hezkej kluk.
Oktavián pak musí sledovat neomalenosti Volovy, až to nevydrží, tasí a neznatelně Vola zraní. Ten sehraje etudu, v níž na to škrábnutí umírá a jehož bolesti jsou nesnesitelné. Ukáže se tak, jaký je chlap. Znechuceni jím zaranžují chatrč po vzoru zesměšnění Falstaffa v podobě fiktivního dostaveníčka s Mariandel, což skončí skandálem a demaskováním vilného Vola. Maršálka Vola nakonec vyžene, což on vůbec nechápe.
Ona sama se nyní musí vyrovnat s poznáním, že milencův odchod přichází dříve, než očekávala. Projeví se však jako pravá dáma a přijme to hrdě a ještě mladým pomáhá. Renée je pravá dáma vždy a může sloužit jako vzor, takže ta role byla v pravých rukou. Řečičky o údajném konci kariéry touto rolí odmítla a prý se jde dál. Jsem rád, i když by už neměla zpívat Desdemonu, přece jen je ročník 1959. Jak jsem již naznačil, Garanča byla neodolatelnou dvojrolní hvězdou s největším aplausem. Ohromný potlesk sklidil za árii italského zpěváka Matthew Polenzani. A sledovat musíme mladou a pohlednou americkou sopranistku Erin Morley v roli Sofie, zde jako trochu naivní, ale nakonec osobně pevná, má-li se vzepřít otci a nepřijatelnému sňatku.
Jediné mi trochu vadilo, ale za to může skladatel. Závěr té opery v podání dvojzpěvů Maršálky a Oktaviána a Oktaviána a Sofie Strauss napsal sladce a rozvláčně a nekonečně a líbivě, až mě otrávil. Ostatně mnozí mu ty snahy o líbivost vytýkali. Já bych ten konec krátil. Leč zážitek z obou dam a Vola byl božský.
