Poprvé letos do Bia Oko na Gounodova Romea a Julii, podruhé tamtéž na naši milovanou Rusalku a další dva záznamy si nechám na konec května.
Na první operu 29. ledna, abych ducha potěšil Gounodovou melodikou a zpěvností a viděl v akci velkou německou sopranistku Dianu Damrau, spolu s Anjou Harteros a Dorotheou Röschmann německou špičku, jež tradičně snese světové srovnání. Do role Romea obsadili italského tenoristu Vittoria Grigola.
Přestože jsem odpůrcem vyzdvihování lásky jako oprávněné motivace k nejšílenějším činům a ztrátě zdravého rozumu, musím naopak tento věčný příběh vyzdvihnout jako jeden z dobrých příkladů, kdy se sice hrdinové cítí jako střed světa, avšak nikomu svůj cit nevnucují a nikoho jím nepoškodí, hovoříce řečí nad jiné krásnou a dávají vzpomenout na to, jaké to bylo, když jsme prožívali cosi podobného. Je radost jít na Shakespearovu činohru, Zeffirelliho film a Prokofjevův balet. Už Vincenzo Bellini se látky chopil a složil operu Montekové a Kapuleti s poněkud odlišným dějem i vyzněním. Gounodovu operu jsem viděl zatím dvakrát, živě na zvláštním představení v ND počátkem 90. let, tehdy vstoje a na Mezzu v provedení Met s Andulkou a Robertem Alagnou. U této opery je vždy problém vyrovnat se s výrazně rozdílným věkem Julií v předloze a v praxi.
Přestože mám, myslím, solidní schopnost přecházet mnohé fyzické disproporce, ba i režijní nápady na hraně snesitelnosti a soustředit se na výkony hudební, aniž bych si zkazil celkový dojem, musím sportovně přiznat, že je přece jen poněkud svízelné přijmout 46letou Dianu za čtrnáctiletou, byť asi předčasně vyspělou dívku. Diana však dala svým zářivým hlasem na tyto maličkosti zapomenout a výtečně jí sekundoval Vittorio, jehož Romeo byl díky jeho nadšenému výkonu velmi věrohodný. Jen občas mohla Diana přitlumit maličko přehrávanou rozvernost.
Děj posunul režisér scénou i kostýmy zhruba o dvě století kupředu a chvílemi to mohlo vypadat, jako když se Wolfi ucházel o Konstancii. Já dávám přednost nefalšované italské renesanci cinquecento, jako jsem zažil třikrát s baletem (Petrohrad, Moskva a Londýn).
Záznam Rusalky v novém režijním zpracování vidíme s Hankou 5. března. Je to má šestá Rusalka po slavných českých filmových 1962 a 1975 a živé v Šárce 2015, v televizi Mezzo z Paříže a v přímém přenosu z Met 2014, v obou případech s Renée Fleming.
Začněme režií a scénografií. Přes různá varování věčných škarohlídů jsme viděli poměrně konvenční zpracování, kde dle kostýmů jsme opět uvízli v 18. století (proč pořád je tak přitažlivé). V posledním dějství, jež se odehrává v tajuplné atmosféře lesa a jezera jsme zaznamenali jistý rozházený nepořádek, balvany, kmeny, větve a však žádná nápaditá hra světla, což se zde přímo nabízí. Rovněž závěrečnému oddanému umírání chyběla tajuplná tragika.
Vždycky mě něco pobaví i na tragických operách. Zde to byl půvabný trojzpěv lesních žínek, jež si chválí své tělesné přednosti. K popukání je, když ta první, poměrně tmavá brunetka, zpívá: „Já, já, zlaté vlásky mám.“ Veškera vážnost chvíle je v tahu a já jsem se dočkal své chvíle nadšení. Tyhle trhliny mezi realitou a dějem na opeře miluji a považuji za její typickou vlastnost, stejně jako věření, že té Julii je 14 let.
Pojdme k aktérům. Vodníka ztvárnil nám už z Lásky zdaleka známý americký černý basbarytonista Eric Owens, jenž byl opravdu tatíčkovský, přestože trochu odrazoval jakousi nibelungovskou korunou s hady. Cizí kněžna v podání švédské sopranistky Katariny Dalayman přesvědčila chladem, sebestředností a pohrdáním tou studenou holkou, z níž slovo nedostaneš a nakonec i Princem, který neví, co chce, a každou chvíli to je něco jiného. Americký tenorista Brandon Jovanovich jej vytvořil dramaticky a s nasazením. Jen mu chybělo občas trochu něhy a citu, leč to je otázka pojetí. Princ může klidně být těžký frajer, s nímž máloco hne.
Ježibaba v podání americké mezzosopranistky Jamie Barton byla jednou z ozdob představení, což vždy očekávám, neb jde o klíčovou postavu, k níž si lze přimyslet řadu odstínů role včetně toho, že by mohla být Rusalčinou matkou. Může být zlá, pochybovačná, lenivá, hloupá, ba i přátelská a mateřská. Jamie ji vykreslila jako posměvačnou a odtažitou. Zase jiná poloha. Avšak výkon excelentní.
A jsme u Kristiny Opolais, lotyšské sopránové hvězdy a velmi pohledné dámy. Já jsem měl z její Rusalky, občas rozpačité a občas také tragicky smutné a láskou překypující, zkrátka prošedší všemi emocemi, jež spojujeme s láskou, výborný pocit, že dobře pochopila, co tato postava potřebuje. Až bych řekl, že studovala projev Milady Šubrtové, jež pro mě zůstane vzorem, jak se má Rusalka zpívat.
Nejen u Kristiny, ale i všech ostatních jsem zaznamenal výtečně zvládnutou češtinu, téměř srozumitelnou i bez titulků. Jaký rozdíl od představení s Renée Fleming, jíž to i přes spolupráci s Veronikou Firkušnou moc nešlo. O kráse hudby a perfektní práci orchestru by bylo zbytečné příliš hovořit. A pochvalu také zaslouží známý tenorista Matthew Polenzani, který se výtečně a chytře ptal a přestávkové rozhovory vedl s cílem vytáhnout z pěvkyň a pěvců podstatné informace.
Jen se mi stále vkrádá, proč se Met konečně nerozhoupe a nedá do přenosů Prodanou nevěstu, nebo Jenúfu. A že by sáhla po Řeckých pašijích, nebo jiném Martinů, to bych asi chtěl moc.
