Svoj prispevek, pane Richarde Mandelíku, zkratim jen na malou poznamku. Poznamku, ktera je v dejinach valek a resenim mezi vitezem a porazenym nevidana.

Militaristicke Japonsko zacatkem 20 stoleti je znamo. Jeho vyboje jsou dolozeny nicivym rozmachem japonskeho mysleni.

Zde pouzivam jen naznak vseho, co americka armada, stojici pred branami Japonska, musela vedet. Okupace muze mit az 1 milion americanu v rakvich. To bylo zname, ta fanaticnost normalnich lidi. Ted, co delat, jak to vse ukoncit.

Zde je nutno rici, ze politicke zazemi USA a vojenske velitelstvi v pacifiku se dohodlo na presne procedure.

Ukonceni valky s dvema atomovymi nalozemi a vyckat reakce Japonska. A stalo se presne , co potrebovali. Hirohito (cisar) vydal prohlaseni (16 srpna 1945) a zadal japonske vojenske sily o ukonceni boju a take o klidnem prevziti zeme americkou armadou. Prezident Truman se souhlasem MacArthura, valecneho zlocince Hirohita nechali cisarem a general prevzal vojenskou a hospodarskou moc nad Japonskem.

Relativni klid zavladl Japonskem. Vinni byli odsouzeni a vse probihalo jako v Evrope. Korea ziskala nezavislost , stejne Mandzurie a cele primorske staty (Malajsie, Burma Thajsko a pod.)

Japonsko prodelalo temito kroky spravne politiky a podporou rozumneho vojenskeho vedeni, konjukturu presne podle nejlepsich knih. Dnes je soucasti demokratickych sil na svete.

To je pro mne ten nejvetsi uspech generala MacArthura. Kritiku jeho dalsi cinnosti (i politicke) necham pro sebe a nebudu otravovat jeho oslavu.

Dekuji za pozornost

Děkuji za pěkné připomenutí. Zasloužená karma