Atrium, chudinka malá, v lednu 2016

Stále budu užívat původní titulek, a možná právě proto, že se nacházíme v období nových organizačních a právních poměrů a budeme dychtivi, co nám to přinese.

   Možná bychom mohli založit občanské sdružení s názvem Přátelé Atria Žižkov a pořádat různé akce na podporu svých zájmů. Příkladmo zhotovit si transparenty a vykonat kulturní pochod od Atria do Vozovny a po cestě v hospůdkách připíjet na umění. Anebo pomáhat řediteli s dramaturgií. Zkrátka vzít věci do vlastních rukou.

   Rok šestnáctý tu zahajuji 9. ledna už bez nezapomenutelné paní ředitelky, jíž občas pošlu nějaké pěkné slovo včetně svých měsíčních přehledů dění v Atriu. Příjemné sobotní odpoledne naplňují dvě dámy, jež mé oko převelice těší, varhanice od blízkého sv. Prokopa a též sv. Jana na Skalce Linda Čechová Sítková, trochu podobna Kateřině Kněžíkové a violistka z FOK Věra Binarová. Jak to, že jsem si jí v Repre dosud nevšiml, když jde o dámu vyloženě středomořské krásy, ale dnes z prvé řady mi nic neujde. Vittorio de Sica by s ní určitě chtěl na můj scénář točit film Florentská violistka a Mastroianni by se kvůli ní topil v Arnu. Sousední pan Vacek radost oka mého sdílí.

  Vadí mi však nedostatečnost programu, kde u skladatelů nejsou životní data, což by snad překáželo méně, než nedostatečná identifikace skladeb, které si musím dohledávat na internetu. Alespoň u nadprůměrně plodných a tóniny a typy skladeb opakujících J. S. Bacha a G. Ph. Telemanna je nutné uvádět katalogová čísla BWV a TWV. Pak skladba jednoznačně ztotožněna.

   Začneme Bachovým Concertem G dur pro varhany, BWV 592, Varhany se uvedou dobře zvoleným rejstříkem, což je zde nutné, a poté už přichází violistka a obě se na sebe teď i pokaždé mezi větami usmějí, a tak tu je nejen hudebně příjemno po celý koncert. Nyní se hraje zmíněný Telemann a jeho Koncert pro violu G dur, TWV 51:G9, kde orchestr zastoupí varhany s neobvykle první větou Largo, opravdu širokým uvedením do děje, s Allegrem si naléváme rudé víno a pak temná krása Andante jako oči violistčiny, jež se závěrečného Presto chopí virtuózně a s vítěznou radostí.

   Violistka si jde nyní dopít svou číši šampaňského a varhany hrají pomalu a rozvážně Bachovu Chorálovou předehru, BWV 622, „O Mensch, bewein dein Sünde gross“. Prvou část uzavřou opět Bachem a jeho Sonátou g moll, jak uvedeno v programu, takže nepoznáme, že jde o Sonátu pro violu da gamba a cembalo g moll, BWV 1029. Violu da gamba zde zastupuje viola a cembalo varhany. Možná by bývalo dobré, kdyby i dámy pronesly ke skladbám pár slov, což je vždycky přijímáno s povděkem. Sonáta začíná známým a často citovaným Vivace a přejde k nádhernému Adagiu s náladou jako Air, následuje radost Allegra, že jdeme na přestávkovou sklenku vína. Pro zájemce zde: https://www.youtube.com/watch?v=VcAiIdVOXVU.

   Po přestávce zase Telemann a jeho Sonáta a moll nijak dál nevymezená, ale zřejmě jde o Sonátu a moll pro violu a klavír, TWV41:a6. Už zase začínáme hladivým Largo, Allegro zpívá o větru, Soave se nese nade vším jako záře a Allegro na závěr setrvá ve stavu milosti. Ten pán z Hamburku je poněkud přívětivější než jeho lipský kolega.

   Čekání na klenot večera netrvalo dlouho, je jím Capriccio pro violu, op. 9, Smetanova vrstevníka, belgického skladatele a skvělého houslisty Henriho Vieuxtempse (1820-1881). Pan Vacek říká, že se to nepokouší ani přečíst a stejně netuší, jak se to vysloví.

   To jméno je nádherné, neb znamená Staré časy a řekne se přibližně s nosovkou na konci vjótám. Kdyby to byl Žid ze Lvova, jmenoval by se Altcajt. Dost legrace. Je to skutečný klenot, zejména jak to Věra hraje, a dostává ode mě devítku a zařvání Bravo. Já naopak dostávám blýsknutí krásných očí a úsměv. To jsou ty chvíle s hudbou a krásnými ženami, pro něž stojí za to žít. Ten mladý Turek to tady hraje docela pěkně: https://www.youtube.com/watch?v=tHy8rMSXF_o.

   Ale nakonec ještě po Mendelssohnově Sonátě IV pro varhany, op. 65/4, která je dnešním vrcholem varhanním, přijde ještě krásnější skladba Ciaccona g moll, Tomasa Antonia Vitaliho (1663-1745), původně pro housle. Znám ji, hraje se často a dost se podobá Williamsově titulní melodii k filmu Schindlerův seznam. S violou jsem to nenašel, ale třeba s jedním z houslových velikánů 20. století Jaschou Heifetzem: https://www.youtube.com/watch?v=97xlBipnzG8. Zasloužilo by to zase Bravo, ale to já řvu jen jednou, dokonce i u Markéty J. Aspoň připíšu desítku, ale z toho umělkyně nic nemá.

   Přídavek je Cantabile z jednoho Bachova koncertu a já běžím k vstupu do zákulisí k poděkování dámám a pro úsměv a oček blýsknutí. Nespravedlivě se obracím především k očím Věřiným, avšak ten pohled stojí za to. Náladu mám božskou a hned to jdeme s nedaleko bydlícím panem Vackem zapít polotmavým speciálem k Vodouchovi na roh Jagellonské a Bořivojovy.

   14. ledna tu hraje klíčové duo z orchestru Archioni plus, který tu před Vánoci nastolil tak pěknou atmosféru. Manželé Kateřina s flétnou a Michal u klavíru Macourkovi. Tentokrát tu bude jejich synek jen jako host.

   Macourkovi nastolí odvážný program čerpající z francouzské hudby přelomu devatenáctého a dvacátého století. Možná když neznalý zájemce pohlédne na jména Roussel, Widor, Ibert, už ho nepřesvědčí ani Debussy a Fauré a možná, že ani Debussy, který také není nápojem pro konzervativního posluchače. Myslím, že někdy by bylo na místě při tisku letáků zdůraznit jiné kvality a volit atraktivní text typu: Dnes francouzské perly a perličky s klavírem a flétnou, poklady známé i překvapivé a v závorce skladatelé. Je to jen nápad a rád ho v Atriu přednesu a zdarma.

   Začínáme skladbou Joueur (Hráč) Alberta Roussela (1869-1937) s extravagantní třetí větou pokračujeme známou flétnovou skladbičkou Syrinx Claude Debussyho (1862-1918), Prvou část uzavře nesmírně nápaditá Suita pro flétnu a klavír s nádhernou větou zvanou Romance Charlese-Marie Widora (1844-1937), krále francouzské varhanní školy. Po čtyřiašedesát let byl varhaníkem na prestižním místě u St. Sulpice v Paříži a v 76 letech si vzal 36 letou ženu.

   Po přestávce je šestivětá skladba Histoires Jacquese Iberta (1890-1962) přehledem možností flétny hrát jemně a chladivě a barevně a radostně a tanečně a živě. Gabriel Fauré (1845-1924) složil v roce 1887 skladbu Pavane fis moll, op. 50, původně pro klavír, později upraveno pro orchestr a různé komorní sestavy a my slyšíme úpravu pro klavír a flétnu. Dostane se nám neobyčejné krásy a má ruka sama píše devítku. Večer zakončí Debussyho Sonáta pro flétnu a klavír začínající láskyplně, pokračující rozmarně a končící vítězně. Jdu za Macourkovými a pánovi říkám, že mám špatné svědomí, že jsem nepřivedl aspoň dvacet lidí k těm asi dvanácti, kteří tu dnes byli. Hezké a štíhlé paní děkuji za to, s jakým citem hrála, a s chlapečkem si podám ruku.

   Nedávno tu hrající flétnista Jan Ostrý 21. ledna přichází se zajímavým nápadem. Po dva večery za doprovodu cembalistky Edity Keglerové a violoncellistky Heleny Matyášové přehrají flétnové sonáty J. S. Bacha a doplní je vloženými skladbami pro cembalo. To je něco pro mě.

    Dnes se hrají Sonáta C dur, BWV 1033, pro flétnu a basso continuo, čtyřvětá přehlídka krásy, zastavení, posmutnělosti a radostných tanečků. Po ní Fantazie a fuga a moll, BWV904, pro cembalo, jiskřivá hra kláves a Sonáta E dur, BWV 1035, pro flétnu a basso continuo, plná radosti ze života. Ke skladbám se dovídáme zajímavé údaje o nejasnostech v připisování skladeb Bachovi otci či synu Carlu Philipovi, což pokračuje po přestávce zejména u Sonáty g moll, BWV 1020, pro flétnu a obligátní cembalo, jež v závěru veselost sama.

    Krásný závěr obstará Sonáta e moll, BWV 1034, pro flétnu a basso continuo, kde mě nadchne až francouzsky graciézní andante, kde netypicky vyniká právě continuo. V únoru bude pokračování, leč já ještě netuším, co se mi stane.

   A je tu sobota a já jdu pomalu do Atria na svůj dnešní druhý koncert po dopoledním Sedláčkově kvartetu a Kalliopé triu s krásnou Markétou V. Na zasněžené ledovce u svatého Mikuláše skončí všechny mé koncertní plány až do dubna, neb má pánev pukne jako zralý ořech. Tím dnem zároveň zřejmě skončí v Praze zima. Lístek na sobotu propadá a pondělního klavíristu Voráčka ještě stačím dát panu Vackovi.

   Jako vždy končíme příznačným motivem, který by Wagner zhudebnil, tentokrát aktuálně upraveným: „Zachovej nám Hospodine, Atrium a jeho ducha a zahoj Richardovi rychle tu pánev, aby nepřišel o Pražské jaro a Litomyšl a mohl už v květnu do Atria!“