Atrium, chudinka malá, v listopadu 2015

 V listopadu je nabídka bohatá a víno je tu dobré a personál vlídný a milý. Všeho však do času, hlupáci ve funkcích, kteří tu ani v životě nebyli, se nyní hodlají zapsat do dějin a nemohou tolik štěstí nechat bez povšimnutí.

     Čtvrtého nám hraje zkušený houslista Leoš Čepický, primárius Wihanova kvarteta, houslistka Kateřina Krejčová, konzervatoristka a účastnice Čepického kurzů a doprovod jim obstarává známý klavírista Miroslav Sekera (v poslední době doprovázející Markétu Janouškovou a Lucii Silkenovou a Josefa Špačka a někdejší malý Mozart v Amadeovi). Obraťstránku mu obstarává drobná a hezká blondýnka s ostrýma očkama bělohlavého orla.

   Zahájíme dvěma Smetanovými duy Z domoviny, jež Čepický hraje zkušeně a malebně a Sekera neméně skvěle přizvukuje. Poté přichází proutkovitá a dlouhovlasá Kateřina zahrát houslové sóĺo ze Sukovy Pohádky, kde osvědčí melodický cit a pokračuje v tom i ve Dvořákově Mazurku e moll pro housle a klavír, kde ještě musí zapracovat, aby to hrála aspoň tak, jako Markéta, kterou to vždy rozpohybuje k tanci. Nejmilejší houslistku na světě připomene poté Čepický Janáčkovou Sonátou pro housle a klavír, kterou Markéta hrává v rámci svého pořadu Folklore Classic.

   Po přestávce Čepický mile překvapí krásnou Sonátou A dur pro housle a klavír Césara Francka, jež vynikne postupnou gradací a využitím předchozích motivů a uzavře večer vůní francouzského parfému.  Třebas takto s Joshuou Bellem: https://www.youtube.com/watch?v=c5bzrB5QbSY .

   V sobotu 7. listopadu zde sdružení Musica dolce vita oslavuje desetiletí své existence. Mezzopranistka Daniela Demuthová, flétnistka Žofie Vokálková a harfistka Zbyňka Šolcová k tomu výročí vybraly z řady svých tematických koncertních programů nejlepší kusy a po jistém zahřívání mi připravily moc pěkné a příjemné odpoledne, kdy bylo možno před koncertem i o přestávce ještě sedět venku a podpořit zdar dne dobrým vínem.

    Z programu jsem si nejvýrazněji poznamenal Dva italské renesanční tance, Variace na Rossiniho téma krásně hrané na harfu i flétnu, dvě Ravelovy písně a Debussyho Syrinx pro flétnu. Sir James Gallway to taky umí: https://www.youtube.com/watch?v=A_ZSSkMzS5E  Překvapily i verše Zbyňky Šolcové a zejména její skladba Láska v dešti. Snad nejlépe se uvedla flétna v Concertinu Cecile Chaminade a program skvěle uzavřela La barque de l’amour Pauline Viardot, francouzské mezzosopranistky, k níž se přistěhoval Turgeněv a pečoval pak o její 4 děti. Ach ta láska, jak mocná to čarodějka!

   10. listopadu jdu na své oblíbené Kinsky trio, aby oko mé mohlo spočinout na krásné houslistce Lucii Sedlákové. V triu s manželi Sedlákovými nově hraje na klavír mladá klavíristka Veronika Böhmová, takže poutá mou pozornost jak hrou, tak i mimoverbálními projevy. Její hra je živá, slyšitelná a plná pohybu. Pohled, který vrhá vůkol, je tázavý a dychtivý a dělá na mě skvělý dojem. Měl bych si ji někdy poslechnout jako sólistku.

   Podruhé slyším v jejich podání Trio č. 1 Antona Arenskyho (1861-1906) a dnes se mi líbí víc a všímám si až marnotratně melodického Allegro moderato, poté nás Anton zavede ve Scherzo, Allegro molto do petrohradské kavárny, z níž vyjdeme do průzračného odpoledne k Něvě a na Tichvinský hřbitov k Čajkovskému a pak po Elegii, adagio na melodický počátek naváže i Finale, Allegro non troppo.

   Na tuto ruskou předehru naváží zářivé a skvělé Bergerettes Bohuslava Martinů, jež patří k mým oblíbeným kouskům a jsou pro každé klavírní trio zkušebním vzorem. Poco allegro mi připadá zvědavé, Andantino milostné a Allegro radostné a už zase vidím, že nehrají pasačky ovcí celé a vynechali dvě věty jako Orbis trio nedávno. Proč se to děje, nevím, a docela mi to vadí. Ještě, že to mám doma kompletní se všemi čtyřmi Martinů trii právě v podání Kinsky tria.

   Po přestávce naštěstí přijde obvyklý zlatý hřeb večera, jímž je Trio c moll Nikolaje Rimského-Korsakova (1844-1908), které začne dlouhým Allegro s perličkovým klavírem, na ně naváže stejně nazvaná věta, která vyniká hravostí až žertovnou a klavír si opět užívá, nyní pomalé Adagio con moto, kdy válečný přístav v Kronštadtu zamrzá za měsíční noci a za doprovodu až francouzsky graciézních tónů a ani vodka ten smutek nezažene. A znovu Adagio a poté Alegro assai, kde to vypadá, že vodka na tu chandru zabrala a chmury se rozptýlí a pojednou je veselo všem nástrojům. Ale to ještě netušíte, milý Nikolaji, co zažijete u Cušimy. Poslyšte sami, jak to zvládli Rusové v čele s Oistrachem: https://www.youtube.com/watch?v=4VAtdE1spCE.  Přidává se úryvek z Humoresky, je to dnes vše a Lucii to zase sluší.

   A nyní nadcházejí ony slavné chvíle s Bennewitzovým kvartetem a Bélou Bartókem (1881-1945). V pátek 13. listopadu jsou na programu kvartety lichého čísla, kde jednička a trojka se hrají bez přestávek mezi větami. Raná jednička z roku 1909 ještě nezní zkušenostmi z pilného Bartókova sběru lidových písní z balkánské oblasti, avšak reflektuje od počátku skladatelovo zklamání ze vztahu ke Steffi Gayer a přemýšlí pak hlasitě a je znát, že mu na Steffi záleželo. Do toho válka a štěstí v podobě státního pověření sbírat lidovou hudbu. Zkušenosti se odrazí ve třetím kvartetu z roku 1926, který obě prvé části rekapituluje v částech třetí a čtvrté. A opět se hraje bez přerušení. Slyším podivná slova a violoncello jako trombón a vůbec plno pokusných balónků a soustředím se, až se mi potí čelo.

   Po přestávce se hraje Kvartet č. 5 z roku 1934, který i pánové mají za vrcholný, uvidíme příští týden, jaká je šestka. „Pětka“ se už hraje klasicky s pauzami mezi větami. Allegro má varhanní zvuk, který přejde do nočních snů v Adagio molto a já si říkám, že tak neklidné sny bych nerad zažil, nyní přichází ono nepravidelné Scherzo, alla bulgarese, jež bylo přídavkem na Sladkovského náměstí, andante je krásným ránem po těžké noci a bulharském nářezu a šlapání do stejných řek osvědčí Finale. Allegro vivace – presto hrané až ironicky. Nástroje zde doslova experimentují. Říkáme si s paní ředitelkou, že průvodní slovo bylo výtečné a nesmírně nutné k lepšímu chápání skladeb.

   Další pátek 20. listopadu je věnován sudé řadě Bartókových kvartetů. Těší mě, že po mé výzvě přichází též spolužák Saša, který chce slyšet Bartókovy kvartety živě. Zahajovací Druhý kvartet po Sladkovského náměstí slyším podruhé, a jak to bývá, zní mi jako nová skladba a to je dobře. Nakonec soudím, že mi tak bude Bartók znít pokaždé a to je mi motivací pro další koncerty.

   Pokud bych měl dnes vybrat ten z kvartetů, který mě zaujal nejvíc, je to nepochybně ten poslední z roku 1939, který má pozoruhodnou stavbu vět. Každá je předepsaná slovem Mesto (smutně) a k tomu se ještě přidává další značení jako Piu mosso, pesante, Marcia a Burletta, moderato. Bartók se netají tím, že jako Smetana ve svém prvním kvartetu bilancuje svůj život a my slyšíme, jak ho vidí. Náladou se „Šestka“ spíše podobá Smetanově „Dvojce“, avšak to je jen podobnost programová, Bartók je hudebně zcela jinde.

   Také o dvanáct let mladší „čtyřka“ je hudební lahůdkou neobyčejně tempově a rytmicky pestrou a já se už těším, že Bartókovy kvartety uslyším ještě někdy jindy a budu znovu udiven. Myslím, že Bartóka je třeba poslouchat především živě. Pěkné je zase průvodní slovo Štěpána Ježka a skvělá návštěva kolem stovky lidí a úplně nejskvělejší přítomnost druhé nejkrásnější druhé houslistky na světě Markéty Vokáčové (Česká filharmonie), již oslovím a zjišťuji, že mě ze sociálních sítí zná. Rozhoduji se ji posunout na první místo, neb má krásné oči a úsměv.

   Mám rád sobotní odpolední koncerty, neb začínají za světla a mají nevýslovně příjemnou atmosféru volnosti a žádných povinností v dohledu a taká víno chutná nejvíce. 21. listopadu se tu objevuje opět manželská dvojice hrající čtyřručně na klavír jako ti výteční Rusové minulý měsíc. Hraje paní Sugiko Chinen z Japonska a její manžel Luca Colombo, kteří žijí a působí umělecky a pedagogicky v Itálii. Dnešní program sestavili tak, že první čtyři skladby jsou od Francouzů, další je Grieg a poslední od italského méně známého skladatele Alfreda Caselly (1883-1947).

   Zahájí Debussyho Malou suitou s překrásným menuetem a naváží Ravelovou Mou matkou husou (Ma mére l’oye), pohádkovým původně čtyřručním dárkem pro děti odvozeným od Krásky v lese spící, již už předtím nádherně oslavil Čajkovskij hudbou i tancem. Ravel později skladbu rozepsal pro orchestr. To je klavírní pohlazení neobyčejných barev. Tady to je čtyřručně s klavírními legendami Marthou Argerich a Lang Langem, kteří to hrají s úžasným citem: https://www.youtube.com/watch?v=JEC_XGjgluo. Sonáta Francise Poulenca v Prelude je spěšná, v Rustique někdo přichází s blátem na botách, a nám uvízla tříska v dlani a ve Final se krademe po špičkách do kuchyně, kde nám ji vytáhnou.

   Vrcholy přicházejí po přestávce, nejprve Faurého Dolly Suita a větou Tendresse o krásných očích českých houslistek a nakonec Le pas espagnol znamená po těch očích radost až do rána. Způsob, jakým zahráli Suitu č. 1 z Peer Gynta jsem z nadšením označil devítkou a prokofjevovské Casellovy Loutky pěkně odpoledne uzavřou s jedním přídavkem. Byli úplně jiní než Rusové, avšak neméně zajímaví.

   Bohužel musel být odřeknut koncert klavíristy Voráčka s houslistou Macečkem a listopadová zastavení tak skončila předčasně a mohu je vydat už dnes. Pokud jde o slíbené informace k změnám, jež postihnou od ledna Atrium, zatím je odkládám. Musím ještě pátrat dál. Nezbývá mi tedy než volat: „Zachovej nám Hospodine Atrium a jeho ducha!“