Norma, aneb dva diamanty, opera sama a Máří Fajtová

   Neděle 4. října a ve Státní opeře druhá premiéra Belliniho Normy. Po obvyklé výzvě, abychom vypnuli svá pojítka se světem a kromě dýchání už jen tiše hleděli a nechali se vést, se ozve hlášení, při němž mé srdce zledovatí.

  Paní Fajtová se všem omlouvá, je mírně indisponována, ale nechtěla, aby se představení rušilo. Jakmile řekli, omlouvá se, upadal jsem do mrákot, očekávaje, že dnes nic nebude. Museli bychom domů, Marii, a ani nikoho ostatního z hlavních postav, nikdo nealternuje. V mysli se však usadí obava ne nepodobná tomu, když ve vedlejší místnosti leží vaše nemocné dítě. Celé představení se budu bát, nikoli proto, že bychom museli domů, ale aby se Marii nic nestalo. Historie zná mnoho selhání přetížených pěvkyň, nemusíme chodit ani moc daleko. Té nejslavnější Marii v roce 1958 v Římě selhal hlas právě v Normě a už nikdy se nevrátil v plné síle. Pak už jen nahrávala a občas koncertovala.

   Při každé árii té naší Marie poslouchám bedlivě, zda se neozve nějaká disonance. Zkrátím to, stalo se to jen jedinkrát v prvém jednání. A před koncem jsem pak utrousil k bratrovi, teď je to už dobrý, podoben německým fanouškům na fotbalovém mistrovství světa za vedení 7:0 nad domácí Brazílií. A bratr na konci praví: „Jaké to asi je, když není indisponovaná?“

   To přece zažil na prvé premiéře spolužák Otto a jasně se vyjádřil na adresu té „drobné osůbky“. Patrně sehnal lístky až někam na horní galerii, odkud i Arvidas Sabonis by vypadal jako žák páté třídy. Marie z prvé řady nejeví se býti žádnou drobnou osůbkou. Na taková představení se kupují ty nejlepší lístky do předních řad. O chystané Normě jsem před prázdninami prokazatelně své spanilé čtenářky a statečné čtenáře informoval a důrazně operu doporučil. O výhodách první řady nejen v opeře jsem již snesl nespočet dokladů.

   Dobře tedy, nyní si projděme realizační tým, postavy a poté aspoň stručně děj mým obvyklým způsobem s nadsázkou a odbočkami mé nepokojné mysli. Zájemce o podrobnosti odkazuji na internet. Psát sáhodlouhé essaye, je dle mého zpozdilost. Více než čtyřstránkový text svědčí o nadměrné povídavosti a neschopnosti vyjádřit se úsporně.

   Režii měl na starosti japonský režisér Tomo Sugao, orchestr Státní opery řídil Ital Enrico Dovico, scénu navrhl Boris Kudlička, kostýmy Alexandra Grusková, světelný design Wolfgang Goebbel, pohybovou spolupráci zastal Petr Jirsa, sbormistrem sboru Státní opery byl Adolf Melichar a dramaturgyní Jitka Slavíková. K dokreslení děje byli přizváni externí tanečníci.

V jednotlivých rolích byli obsazeni: nejvyšší kněžka Norma – sopranistka Marie Fajtová, Mladá kněžka Adalgisa – mezzosopranistka Jana Horáková Levicová, římský prokonzul Pollione – tenorista Aleš Briscein, velekněz Oroveso, Normin otec – basista Jiří Sulženko, Normina služebná Clotilde –  mezzosopranistka Sylva Čmugrová, Pollionův přítel Flavio – tenorista Václav Cikánek a Normin starší synek Jakub Zouplna, v němž jsem poznal jednoho z chlapečků, jež tak půvabně běhali okolo Kuchtíka v šárecké Rusalce.

   Příběh sám není nijak výjimečný, ani složitý. Výjimečné je to, že takové individualizované a lidsky mezní drama až do krajnosti se dosud v opeře neobjevilo. Totéž se týká hudby a není náhodou, že Richard Wagner, jinak italskou operou pohrdající, právě Normu vysoce ocenil a několikrát i dirigoval. Ostatně, pokud bychom si dali práci, najdeme i několik styčných bodů mezi Normou a příkladmo Tristanem a Isoldou, nebo Soumrakem bohů.

   Nám, kteří jsme odvykli romantickým příběhům považujíce je za veteš, může se jevit jednání postav přepjatým, nelogickým, nebo dokonce zbytečným. Nechápeme je a ani nemůžeme, dělí nás tisíciletí a nepřekonatelné kulturní a civilizační rozdíly. Mějme tedy na paměti, že stejně jako dodnes neumíme plně pochopit třeba Jana Husa, není nám dáno plně chápat, co nutilo Galy (Kelty) a Římany jednat tak, jak v opeře vidíme.

   Měli bychom však vzít v úvahu řadu faktů. Tehdejší galská společnost na území dnešní Francie byla kmenová a měla svá hierarchická a náboženská pravidla. Pro privilegované a uznávané druidy, jako byla Norma s velikou morální autoritou a společenským uznáním platila přísná pravidla, jež zaručovala, jak bychom dnes řekli, vyloučení střetu zájmů. Lid musel vidět, že porušení zákona trestá se smrtí a v případě těch privilegovaných v očistných plamenech. My už dnes víme, že žádná hranice neodradí ani vrahy, ani loupežníky, ba ani nymfomanky a navíc musíme šetřit lesy a nesmíme do atmosféry vypouštět skleníkové plyny z ohnivých hranic. Stejně tak nic neodradilo Normu od milostných her se zástupcem okupační moci. Je tu snad něco nového?

   Samozřejmě rozumíme Pollionovi, jenž jedná v dobyté Galii zaalpské zcela stejně jako koloniální důstojníci s domorodými ženami. Jedna omrzí a najít si druhou je snadné a jejich barbarské zvyky nás nezajímají. Na děti se nehledí, domorodci se postarají, jako dosud vždycky. Tak Pollionovi ani nepřijde na mysl, že má s Normou dvě děti a jistou odpovědnost. Aspoň by měl Normě platit spravedlivé výživné. Tak dvacet sesterciů měsíčně by bylo přiměřené.

   Ale on jedná zcela nadčasově a současně a narazí si novou a mladičkou. Jen člověka musí zarazit, proč si zase vybere kněžku, která je vázána slibem čistoty. Holt respekt k místním zvyklostem, natož k ženám, je pro mnohé muže pojmem nesrozumitelným. V Římě by ho ani nenapadlo svádět vestálky, neb by byl bleskurychle lapen a spolu s holčinou zaživa pohřben. To je už lepší ta hranice. Vidíte sice jiný kraj i mrav, ale stejná snaha silně vymezit to, co je pro soudržnost a životaschopnost společnosti důležité. Veřejná funkce je odpovědnost a ta náboženská je posvátná.

   Opera neřeší, jak se mohlo Normě podařit povít v tajnosti dvě děti, z toho jedno je v peřince a druhý chlapeček asi tak pětiletý. Adalgisa se svěří Normě, že má milého a ta jí z moci svého úřadu nejprve udělí dispens, leč ve chvíli, kdy se doví, že jde o Polliona, zahoří oněmi zničujícími emocemi podvedených a zrazených. Od této chvíle se zmítá v přívalu hormonů podobně jako Otello. Provalí se to jako v Donizettiho opeře Anna Bolena, kde si královna Anna stěžuje své oblíbené dvorní dámě Jane Seymour, že ji král zanedbává a už nemiluje. Jana trápena svědomím přizná, že Jindřicha miluje. Nato královna vzplane a volá: „Ty, Seymourová?!“ Caesar na Bruta, zabodnuvšího do něj pisátko, volal podobně: „Ty, můj synu?!“. Je to podobné, leč Anna Janě odpustí na místě a později je po zmanipulovaném procesu sťata. Tady nejde o rituál a zvykové právo.

   Galská společnost je však velmi rigidní a Norma je její dcerou, proto musíme dojít k jedinému východisku. Nádhera té postavy spočívá v tom, že na rozdíl od francouzské divadelní hry Norma své děti nezabije jako antická Médeia, nýbrž se snaží zajistit pro ně jakous takous budoucnost, když vidí, že její život musí skončit a otec dětí se vrací do Říma a počítat se s ním nedá.

   Árie, kdy nahlas přemýšlí o tom, zda má děti zabít, či nikoli, je možná ještě působivější než slavná Casta diva. Mimochodem v té volá k Měsíční bohyni a zpívá tedy ku měsíčku jako Rusalka a obě árie patří k těm nejkrásnějším v opeře vůbec. Modlitba Casta diva se zpívá hned v prvém dějství a je extrémně obtížná rozsahem, délkou i nároky na vyjádření zbožného citu. Jakmile ji Marie začala, nadechl jsem se a vydechl asi až po oněch šesti minutách úlevou, neb hlas vydržel. Nebojte se, na konci ji máte v rámci posledního odkazu.

   Kromě krásných a cituplných árií sólistů vynikají oba duety Normy a Adalgisy, kde lišák Bellini ukázal, jaká je to krása, když se k sobě postaví dva barevně jiné ženské hlasy a nechá je trylkovat a kolorovat, co to dá. V tom vyniká duet Mira o Norma nad jiné a já vám musím hned teď ukázat, jak to zpívaly Edita Gruberová a Elina Garanča: https://www.youtube.com/watch?v=VsYQei3ifoc.

   Normě ku cti slouží, že si uvědomí, že nemůže soudit Adalgisu za porušení kněžské čistoty, neb sama má másla na hlavě několik hrudek. Dalším bodem k zvlhčení očí je scéna, kdy se Norma snaží vyjednat pro své děti, jež jsou prakticky vyvrženy na okraj komunity, u svého otce Orovesa, že se o ně postará. Pochopte prosím, že jsme někde hluboce ve starověku a cizí a navíc z nemravného spojení vzešlé děti mohly v lepším případě počítat s tím, že vyrostou jako otroci. V tom horším, že je zabijí. Nic nového, ještě nedávno v Číně zabíjeli novorozené holčičky.

   K tomu všemu nutno připočítat, že Norma, co tajná milenka vysoce postaveného Římana nehájí galské národní zájmy a soustavně svůj lid odrazuje od povstání s průhlednou záminkou, že nejsou tak silní jako Římané. Kdyby tu byli Asterix a Obelix, vidělo by se. Caesar v jiné době galské povstání potlačí nesmlouvavě a krvavě, jak je tehdy, předtím i potom až do dnešních dnů zvykem.

   To že Pollione nakonec zázračně obnoví svou lásku k Normě a vydá se na onu dosti nepříjemnou smrt s ní, nemá smyslu rozebírat. Proč bychom nemohli i dnes uznat, že láska může venkoncem být i velkolepá, zejména když se dá dohromady se zvykovým právem a rituály. Největší potíž nastává, když se láska snaží vytvořit koalici s pravdou, jak se již čtvrt století přesvědčujeme. Někdy mám pocit, že se vzaly za ruku a po vzoru Normy a Polliona se odebraly do malešické spalovny. A scénicky geniální mi připadala závěrečná scéna, kdy po odchodu Normy a Polliona k zářícím světlům a kouři v pozadí scény vše zhasne a na okraji scény stojí starší Normin synek v náručí s bratříčkem a vytřeštěným pohledem se nás němě ptá: „Kam šli máma s tátou?“ Několik opon a Marie vyloženě šťastná a já také, že už se nemusím o ni bát.

   Proč jsem byl nadšen. Předně soudím, že pěvecky i herecky všichni plně obstáli, orchestr hrál velmi citlivě a jistou pokorou, neb, jak si nevážit toho, že můžeme hrát tak nádhernou hudbu. Druhý důvod: Ani scéna, ani kostýmy ani choreografie, ani osvětlení neodváděly žádnou zbytečnou extravagancí pozornost od ústředních motivů díla. Třetí důvod: Marie Fajtová dostala životní roli a příležitost ukazovat v ní doma i v zahraničí, jakmile s Normou vyjede Národní divadlo ven, jakou výtečnou pěvkyni v ní máme. A krásnou. A nic se jí nestalo a mé srdce vydrželo. Čtvrtý důvod: Máme další kvalitní dámy i pány v opeře ve všech hlasových oborech a mají před sebou ještě mnohá aktivní léta. Pátý důvod: ND Normou i dramaturgií loňské i letošní sezóny potvrdilo, že jde správným směrem, nebojí se náročných projektů a klade nohy na cestu, jež je podobna tomu, co razí u České filharmonie Jiří Bělohlávek. Odvážní mohou někdy chybovat, ale přehnaně opatrní si nikdy nesáhnou na vrchol.

Jsem přesvědčen, že všichni na svých rolích budou ještě pracovat. To neříkám jako výzvu k nápravě chyb, o kterých ostatně ani nevím, nýbrž jako antverpský brusič drahokamů, který touží již krásný a skvělý kámen dobrousit k vrcholnému třpytu.

      Několik odkazů se jistě hodí, časopis Harmonie premiéru uvedl zde: http://www.casopisharmonie.cz/svet-opery/norma-ve-statni-opere-velka-role-pro-marii-fajtovou-plus-trojity-cesky-debut.html. Podrobná historie opery a jejího provádění je zde: http://operaplus.cz/norma-jako-jedinecne-drama-dusi/. A stručná recenze velmi kvalifikované a solidní recenzentky Havlíkové: http://www.lidovky.cz/jeji-pastorkyna-norma-a-trubadur-smrst-premier-v-opernim-panoramatu-heleny-havlikove-gqj-/kultura.aspx?c=A151005_154218_ln_kultura_hep#utm_source=rss&utm_medium=feed&utm_campaign=ln_kultura&utm_content=main. A tady uslyšíte, jak zpívaly Normu dvě velké sopranistky: http://operaplus.cz/norma-operniho-gurmana-caballe-versus-gruberova/. Konečně Gruberová bude s ND na japonském zájezdu v roli Normy alternovat. A úplně na konci článku najdete nejslavnější árii z opery v podání Marie Callas. Tím skončíme potvrdivše, že dneska to bylo dosti mariinské.

  A ještě tři věty. Na Smetanově Litomyšli 2016 je 24. června plánována právě tato Norma. Určitě na ni zajdu znovu už kvůli atmosféře divadla na II. nádvoří zámku v Litomyšli. Buď bude zpívat zcela zdravá Marie, anebo poprvé uvidím živě Editu Gruberovou.