Letní slavnosti staré hudby 1

 Dodnes je mi trochu líto, že jsem na ně nezačal chodit už dávno, ale poslední tři roky jsem již stálým návštěvníkem, jehož si u vstupu pamatují, neb obě dámy obdařuji k úkloně a pozdravu jedním ze svých nejúčinnějších úsměvů.

   Letošní ročník nese moto Femina Aeterna. Každý koncert z osmi má k ústřednímu tématu věčné ženy vztah.

   Je jistě jen náhodou, že první koncert 13. července v Trojském zámku obstarají Francouzi a francouzská hudba. Dnes bylo přiloženo další polínko do krbu s nádherným francouzským hudebním ohněm letos podpáleným nejprve Velkým C v onom nezapomenutelném koncertu se Sandrine Piau a podpořeným mocným foukáním do uhlíků v Nových Hradech Rameauovým Pygmalionem s krásnou Maruškou Fajtovou. Nato koncert francouzských písní neméně krásné Sabine Devieilhe na Mezzu, slavnostní večer s Musikou Floreou a dvěma francouzskými Te Deum. A také červnový francouzský Concerto Comique Collegia Mariana. Vposledku též americká mezzosopranistka Chaazi Levicek v prvé, francouzské části svého koncertu v HAMU.

   Prvý koncert se jmenuje La Muse a vyniká zejména skladbami, jež složily dvě dámy. Hraje soubor La Sainte folie fantastique v sestavě příčná flétna, housle, viola da gamba a cembalo a zpívá krásná dáma se svízelným jménem, jež se ani nepokusím vyslovit, Mailys de Villoutreys. Její soprán je snad ještě zajímavější než Hanky Blažíkové a troufám si tvrdit, že slyším jednu z nejlepších sopranistek věnujících se staré hudbě. Hlas jasný bez zbytečných ozdob, leč velmi emotivní a barevný. A doma na internetu zjistím, že má nádherné modré oči velmi vhodné k házení. Hraje se Francois Couperin a Pignolet de Montéclair a Marc-Antoine Charpentier a ony múzy jsou skladatelky Élisabeth-Claude Jacquet de la Guerre (1665-1729) a Julie Pinel, jejíž narození není známo, ale zemřela v roce 1737.

   Mailys nejen krásně zpívá, ale velmi expresivně se snaží vyjádřit i děj. Od prvé dámy jsme slyšeli dvě krásné sonáty pro dvoje housle, violu da gamba a basso continuo, č. 1 a 3 a dvě písně a jednu árii: Tady je ta prvá sonáta: https://www.youtube.com/watch?v=N8g8BVFuiw8 Bohužel to, co jsme slyšeli my, na netu není. Leč jsou tam od ní jiné krásné skladby a ta nepochybně velmi schopná, ve své době vážená a dle obrazů i krásná dáma si naši pozornost zaslouží. Od Julie Pinel zněly tři písně, ale já jsem našel pouze toto: https://www.youtube.com/watch?v=khxV4RjBQv8.

   Od Michela Pignoleta de Monteclair uvádím kantátu Ariane et Bachus ve dvou dílech: 1. https://www.youtube.com/watch?v=-1GAWP5re1k a 2. https://www.youtube.com/watch?v=wDwPb3S4jkQ.

A modrooká Mailys je kupříkladu zde: https://www.youtube.com/watch?v=-wW0HZ9BTQY.

La Piemontoise od Francoise Couperina v podání Savallova Hesperion XX vyniká podobnou jemnou krásou, jako to podání, které jsme slyšeli my: https://www.youtube.com/watch?v=DI4WXL4Wadk. Francouzské nepopsatelné kouzlo je zase zpátky a já mám pocit jakéhosi déja vu. Nejsem sám, kdo říká, že francouzská stará hudba je jiná, než italská i německo-rakouská včetně české.

   V Míčovně Pražského hradu se 16. července odehrává velmi komorní a něžné představení jménem Laura, což upomíná Petrarku a jeho sbírku Canzoniere, začasté užitou jako text madrigalu. Ten se hrával v různých nástrojových obsazeních také jako instrumentální skladba a dokonce i tak mohl zaznít zde v Míčovně před čtyřmi sty lety.

   Dostali jsme i originální a české texty, přestože se nezpívá, leč umožňuje to zapojit představivost a přiložit text k hudbě jako květinu do vázy. Renesanční a raně barokní madrigaly jsou vonné kvítky oné zajímavé doby a zajímavé Itálie. Onen vysoce pokorný a uctivý přístup všech hráčů souboru La violetta, což mimo jiné značí druh malé violy da gamba, v čele s uměleckou vedoucí Paulinou van Laarhoven je kořením onoho kouzla, kterým na nás soubor působí. Soubor hraje se v sestavě tři gamb, teorby nebo loutny a překvapivě i trombónu, jehož citlivé a jemné potrubování docela sedí k té renesanci překračující hraniční čáru s raným barokem.

   Takový krásný jemný večer, kdy o přestávce koukáte přes Jelení příkop a hradby na katedrálu v zapadajícím slunci a pijete chladný a brutální vlašský ryzlink. Všichni jsou takoví jemní a vděční a nejvíc Paulina, která je už docela zkušená dáma. Ideální by to dnes bylo venku v Královské zahradě a pít u toho víno. Hrají se skladby Marenziovy, di Lassovy, Finnettiho, de Werta, Manarovy, de Palestrinovy, Sancesovy, de Roreho a Monteverdiho. Zajímavé je, že slyšíme různá zhudebnění totožných textů, což nebylo nic neobvyklého. Zde jedna ze skladeb, jež zazněly: https://www.youtube.com/watch?v=WQuQPRQi6RU. Jasně slyšíte, v jakém navštívení jemné krásy jsme se ocitli.

 Nato nastává 20. července opět onen šťastný den, kdy všechno vychází. V Trojském zámku hraje v koncertu jménem La Luna mezinárodně složený soubor Glossarium a zpívá brazilská sopranistka Luanda Siqueira. Nevím, co by se muselo stát, aby byl tento večer překonán. Proto vyhrazuji koncertu samostatnou essay. Stejně by se všechno nevešlo do jediné essaye, proto tento úskok možná použiji znovu podle síly zážitku.

   O dva dny později se jde k Šimonovi a Judovi na koncert jménem Magdalena. Hraje soubor Les Cornets noirs, který vznikl v Basileji a je patrně také mezinárodně složený. Nám hrají v sestavě dva cinky (cornetto, cornet noir), violoncello, nebo viola da gamba a varhany. Samí pánové. Včera na ČT art záznam Armstrongova pražského koncertu 1965 a dnes cinky, které znějí podobně jako trubka a jejich jméno slyšíme v nástroji, na který také hrál velký Louis – kornet.

  Název Magdalena má poukazovat na ženu stojící u počátku křesťanství. Změny v evropské hudbě na přelomu 16. a 17. století lze považovat také za počátek čehosi nového. Ten můstek je podle mého oslí až moc. Leč stane se nečekané. Pro nás už neobvyklé a exotické cinky spolu hovoří jako dva chytří a vtipní pánové a ukazují polyfonní krásu podporovány jsouce odspodu varhanami a violou da gamba, nebo violoncellem. Někdy druhý cink odejde za dveře a jako ozvěna přizvukuje prvému, jednou oba vystoupí na emporu a jednou se hraje také na kostelní varhany.

   Hrají se autoři jako Grossi da Viadana, Merula, Riccio, Re, di Lasso, Vierdanck, Castello, Corradini, Frescobaldi, Cima, Widmann a Cazzati a já se pokusím něco najít na Youtube. Leč ukazuje se, že v provedení s cinky tam nic není a ani samotní Les cornets noirs tam také nejsou. Nikdo není dokonalý.

Vezměte tedy prosím zavděk třemi ukázkami: Orlando di Lasso (1530/32-1594): Susanne un jour: https://www.youtube.com/watch?v=kHV55IiH65U. Girolamo Frescobaldi (1583-1643) Canzon “La Tromboncina“: https://www.youtube.com/watch?v=jbut8tuP5qw, Maurizio Cazzati (1619-1678) Passacaglio: https://www.youtube.com/watch?v=3fWJLi_FAuU.

  Naše Tiburtina ensemble vystupuje v Emauzích 27. července s koncertem Sibylla věnovaným středověké hudbě. Koncert všestranně nádherný natolik, že musí dostat svou essay.

   Proto nyní přejdeme k 30. červenci, kdy v Betlémské kapli hrají švédští Silfver koncert Hemiolen. Tři pánové, Pelle Björnlert housle a viola amore, Sven Aberg loutna, či barokní kytara a Johan Hedin starý tradiční švédský nástroj nyckelharpa a jedna dáma s violou da gamba jménem Nora Roll.  Pojem „hemiola“, či „hemiolia“ souvisí s tónovými výškami a tempy a já jsem se ani vysvětlení v programu nesnažil pochopit, leč usoudil jsem, že hemiol je v hudbě plno a to skoro všude a že bez nich ani nelze žít.                                                                                                                                                                                                                                                                                               

   Nyckelharpa se podobá malé gambě, jejíž struny jsou ovládány zespoda klapkami a hraje se na ni krátkým smyčcem a její zvuk leží poblíž zvuku gamby i violoncella až po violu a oplývá osobitou barvou. Hned zpočátku mi udělá radost Nora, neb se po způsobu Markéty Janouškové usmívá na svou gambu, což je těžší úkol, neb musí klopit zrak dolů, kdežto nejmilejší houslistka na světě hledí na svůj nástroj přímo. Nora svým úsměvem nastolí vstřícnou atmosféru, již stvrzují s Johanem občasným vzájemným pochvalným oček hozením, jež dodává koncertu onen potřebný přívětivý rozměr.

   Jako excelentního hudebníka musím též označit houslistu Pelleho, který hraje trochu jako někteří nedostižní cikánští primáši, je zjevně skvělým klasikem a navíc osobitým improvizátorem a k tomu všemu vypadá jako syn slavného bergmanovského herce Maxe von Sydow. Hráč na drnkací nástroje Aberg potvrdí vysoké kvality zejména v sólech i skladbách pouze pro loutnu nebo kytaru.

   Na programu jsou skladby od 16. století až po dvě soudobé houslistovy. Převážně pocházejí od švédských autorů a ze švédských zdrojů a veškerá aranžmá jsou od členů souboru. K tomuto nesporně pozoruhodnému a výtečnému koncertu z hlediska druhu hudby tentokrát pocházející ze severu musím ze svého hlediska poznamenat, že občas vyzníval poněkud monotónně, což ukáží oba přídavky, ten první hrají vstoje, což auditorium zelektrizuje a navíc je skladba výrazně odlišná od toho, co dosud hráli.

   Poslední přídavek také potvrdí, že by bylo bývalo dobré, poněkud se zamyslet nad dramaturgií a vynalézavěji střídat náladu skladeb. Zkusíme tedy něco najít: Bohužel nic z toho, co se hrálo a ani nic k heslu Silfver. Jen tato pěkná ukázka včetně hry na nyckelharpu a jaký je Pelle skvělý fiddler: https://www.youtube.com/watch?v=Tbu0JOwyQ9s.