Figarova svatba nakonec trojitá

Poslední týden je operní, v sobotu 11. října přenos Macbetha, ve čtvrtek 16. října Olimpiade ve Stavovském divadle a nyní 18. října opět kinopřenos. Dnes je významný den. V Metropolitní dávají operu s úzkým vztahem ku Praze. Její popularita spolu s andělským úsměvem Josefíny Duškové vynesla Praze ono bájné „Moji Pražané mi rozumějí“. Od 17. ledna 1787 bylo možno na pražských tržištích, v ulicích, ba i hospodách a salónech slyšet klavírní úryvky i árie z Figarovy svatby. Popularita této opery dosahovala tehdy výšin srovnatelných se současnými hvězdami pop music. Operu jsem viděl již několikrát a vždy jsem byl naplněn příjemnými pocity.

Naše představení režíroval velezkušený Sir Richard Eyre, o kostýmy a výpravu se postaral Rob Howell, o světelný design Paule Constable, choreografii Sara Erde a k mé velké radosti úvodní slovo a přestávkové rozhovory držela Renée Fleming. Ona je jako Mozartova hudba, vůbec nestárne a jen ji uvidíte a uslyšíte, máte radost a naladíte se příjemně. Hraběte Almavivu bezchybně a velmi realisticky zpíval a hrál elegantní švédský baryton Peter Mattei (1965), jeho paní Rosinu dva dny před svými třicátými narozeninami americká sopranistka Amanda Majeski, hraběnčinu komornou Zuzanku německá sopranistka Marlis Petersen (1968), Figara pohledný a trochu frajerský Rus baškirského původu a basbaryton Ildar Abdrazakov (1976), Almavivova pážete Cherubína americká mezzosopranistka Isabel Leonard (1982), Bartola americký basbaryton John del Carlo (1969), Basilia překvapivě americký tenor Greg Fedderly (v Lazebníku jej zpívá obvykle bas), zahradníka Antonia americký basbaryton Philip Cokorinos (1956) a služtičku Barbarinu, jeho dceru, tchajwanská sopranistka Ying Fang, kvíteček přelíbezný. Musím nejprve napsat o dámě, na niž chodím do Metropolitní opery. Naposled na její Fiordiligi v Cosi fan tutte. Isabel Leonard v roli Cherubína. Hoch je v onom věku, kdy vám vše připadá lehké, světlé a krásné a svět je tady pro vás a je nutno jej ochutnávat ze všech stran. V onom požehnaném věku oplývá mladíkovo tělo jezery hormonů s nejrůznější sekrecí a je mocně puzeno k uvolňování jejich tlaků. Cherubína nenechává v klidu žádná sukně, počínaje služtičkami a konče Zuzankou a zejména hraběnkou Rosinou, jež v jeho postpubertálních snech zaujímá prvé místo. Těžko bych si uměl představit jinou mezzosopranistku v této roli než Isabel. Ostříhali ji nakrátko jako chlapce a její darebácká hnědá očka skáčí po tvářích dívek a žen v okolí. Ruce přitom také nejsou v klidu a neustále se dotýkají tam, kde se to obvykle dělá jen v soukromí a pravá dáma se při tom rdí. Nakonec si Cherubína utrhne další orosený kvítek Barberina. Už se těším na Isabelinu Rosinu v Lazebníku a přiznám se, že jdu zejména kvůli ní. Hned na počátku se nám představí scéna, již tvoří různé místnosti domu umístěné na točně a potřebujeme-li změnit interiér, jen se natočí celý dům. Podstropní prostory vypadají jako vyřezávané maurské mřížoví, jež má evokovat andaluskou architekturu. Předehra končí překvapivě útěkem polonahé dívky z pokojů hraběte, což má znázornit, že Almaviva užívá radostí života, aniž by bral ohled na svou kdysi pracně vybojovanou paní. Děj je dle kostýmů i rekvizit posunut zhruba do dvacátých let minulého století, což myslím u této opery nevadí. Kdyby mi někdo svěřil casting, prohodil bych obě titulní dámské role, především pro barvu hlasu. Přes velmi kvalitní pěvecký výkon mi připadal hlas Marlis pro Zuzanku příliš temný a také datum jejího narození by se lépe vyjímalo u paní domu. Na konci si v zahradě při vrcholícím vytrestání záletného hraběte prohodí obě dámy role a je dle mého jasně vidět, jak by ta záměna obsazení vypadala. Není každá jako Andulka Netrebko (1971), jež zpívá sedmnáctiletou Táňu, leč v průběhu děje uzraje. Anebo Renée Fleming (1959) jako Rusalka, či Violetta, anebo Lehárova Veselá vdova. Hanka mi můj dojem potvrdila. K ohřevu mé castingové polívčičky patří, že dle toho, co jsem měl možnost vidět, byla by nezapomenutelnou Zuzankou Martina Janková (1971), anebo Sabine Devieilhe (1985), již jsem letos objevil. Anebo Maruška Fajtová jako hraběnka Rosina. To by Newyorčané zírali. Nemíním zde široce rozvíjet úvahy o ději, jen přičiním několik poznámek. Shledávám půvabnou komplikace, jež se v nadějně rozvinutém plánu vždy objeví v pravý čas a Zuzanka, hraběnka a Figaro musí improvizovat a projevit veškeren svůj důvtip. V kritické chvíli vždy Zuzanka s hraběnkou vyzývají Figara, aby něco vymyslel, což se zprvu daří při svízeli s Cherubínem ukrytým u hraběnky, i když zahradník vše s mimořádnou necitlivostí shodí. I Figaro je však lapen do tenat bývalou služebnou Bartolovou Marcelinou, jež operuje vůči němu s dávným závazkem vzít si ji. Před závěrem se ukáže díky legendární čokoládové skvrně velikosti mexického dolaru, zde poněkud menší, že je Marcelina Figarova matka a k otcovství se přihlásí Bartolo, což je nečekané. Proto se slaví tři svatby a jedna svatba obnovená. Ty první tři obstarávají Zuzanka s Figarem, Marcelina s Bartolem a Barberina s Cherubínem. Obnovu manželského svazku a alespoň momentální napravení hraběte slaví Rosina. Ale my víme své, žárlivec a trochu kozel Almaviva se napravit nemůže. Jak již mnohokrát praveno, Figarova svatba je svátek. Nenáročné, ale přesto vysoce kvalitní dílo plné líbezné hudby a veselí přináší do srdce divákova onen životně potřebný pocit nesmírné pohody. Dáno 20. října 2014 v den třicátých narozenin představitelky hraběnky Rosiny de Almaviva.