Do kina od února do dubna 2014

Je jich sedm, jeden z nich oskarový vítěz, některé velmi oceňované a jiné nic moc, neb takový už je život. Vcelku však je radost chodit do artových kin Oko a Světozor a dát si tu dobré pivo a vzít si ho do sálu a ještě být chytrý a navštěvovat jen představení za 60 pro penzisty. Neexistuje film, za který bych byl ochoten platit multikinům 170 kaček. Nepřestal jsem kouřit, abych ty peníze odevzdal majitelům bílých slonů s přeřvaným zvukem.

Walter Mitty a jeho tajný život Jdu 6. února a nechápu, proč zase přeložili titul jinak, když v originále to je The Secret Life of Walter Mitty a mimochodem Slováci to nazvali přesně. Tohle idiotské měnění titulů často v rozporu s obsahem nikdy nepochopím. Legendárním vrcholem je název Prci, prci, prcičky, který je ukázkou ubohé pokleslosti a nevkusu. Ale žádný zákon na to není a ani být nemůže. Chcete-li se vcelku dobře pobavit, snesete-li občas i levnější vtípky a rádi se touláte po světě, jděte na to, vyčistí se vám hlava. Ben Stiller je dnes komediální filmovou špičkou a to čtyřicetileté děvče jménem Kristen Wiig, jež je předmětem jeho usilování, je velmi pěkné a sympatické a potvrzuje, že v tomto věku je dáma na vrcholu půvabu. Ovšem mnohé v této cestě neochvějně pokračují ještě desítky let. Koyaanisqatsi 13. února dávají legendární třicet let starý snímek, filmovou koláž amerického režiséra Godfreye Reggia, sestavenou na téma vztahu naší vyspělé a naduté civilizace a přírodního prostředí planety Země, v němž se tato civilizace náhodou nachází. Název je převzat z jazyka jihoamerických Indiánů kmene Hopi a zamená přibližně „Život vyvedený z rovnováhy“. Film nemá děj ani neobsahuje slovo, ale neodlučitelnou složkou vizuálního zážitku je zde hudba slavného Philipa Glasse potvrzující, že možnosti klasické hudby jsou nekonečné. K tomuto filmu a dalším dílům jménem Powaqqatsi (1988) a Naqoyqatsi (2001) není možné nic dodávat, ale ten, kdo je vynechá, hodně se ochudí. Jde o mezníky filmového umění. V poslední době na tyto filmy navázala například Samsara. 12 let v řetězech 19. února jdu na oskarově nejlepší film roku 2014, který se opět v originále jmenuje jinak a výstižněji Twelve Years a Slave, neb oněch 12 let nebyl hlavní hrdina přikován v poutech. Zase někdo „tvořil“. Nejde sice o milník světové kinematografie, ale o britsko-americký pokus renomovaného britského režiséra Steve McQueena (m.j. filmy Stud a Hlad) filmovým přepisem autobiografie Solomona Northupa, který byl zločinným jednáním v roce 1841 zavlečen na americký Jih a zde držen v otroctví oněch 12 let, vylíčit nepředstavitelné. Zotročení černých obyvatel a okolnosti této situace jsou pro naše chápání stejně obtížně dostupné jako holocaust, aniž bych jakkoli srovnával. Zavlečou vás a zbaví všech práv a vy nemáte žádnou šanci. Vaši rodinu majitel roztrhá, děti i manželku prodá jinam a vy nemáte žádnou naději, že je ještě někdy uvidíte. A samotný otřesný akt prodeje otroků, a to v 19. století. To si opravdu představit neumím. To že existovali relativně slušní otrokáři a také lidské svině a psychopati není ničím překvapivým. Ve filmu jsou na bílé straně bohužel téměř samé svině, takže v tom poněkud nadsazuje. Také děj někdy nelogicky poskakuje a pomíjí logické vazby. Já bych tento sice výborný, ale nikoli přelomový film Oskarem nevyznamenal. Skvělý byl ovšem titulní představitel Brit Chiwetel Ejiofor. Ten si Oscara plně zasloužil. Ještě si neodpustím pár poznámek. Považuji existenci otroctví za černou skvrnu na amerických dějinách a jsem v tomto ohledu jasně vyhraněný abolicionista a Seveřan od chvíle, kdy jsem jako kluk četl „Chaloupku strýčka Toma“ a dějiny USA jménem „Od Kolumba po naši dobu“ vydané těsně po válce. Ovšem netuším, jak bych se choval, kdybych vyrostl ve virginské rodině, která zemědělsky hospodaří a o manuální práci se zde stará rota černých bytostí. Můj sladký život a bohatství a postavení rodiny leží na jejich ramenou. Film byste vidět určitě měli. Cizí oběd 13. března jdu okusit, jak vypadá indická kinematografie, k jejímž bollywoodským výhonkům jsem nikdy neměl odvahu včetně oceňovaného Milionáře z chatrče. Indicko-francouzský Cizí oběd mě velice příjemně překvapil, neřku-li doslova nadchl. Kromě vtipného a citlivého příběhu a humoru spíše britského ražení se mi velmi líbila Indka Nimrat Kaur (1982) jako herečka i žena. Koukněte na její fotky na netu, stojí to za to, pánové i dámy: https://www.google.cz/search?q=Nimrat+Kaur&tbm=isch&tbo=u&source=univ&sa=X&ei=qvdYU-GPJMmStAaaxoGoBA&ved=0CCkQsAQ&biw=1266&bih=873 ) Především se však blýská titulní postava úředníka Saajana v podání Inda Irrfan Khana (1962). Nadšení ve mně vyvolal hned zpočátku systém, kdy ženy posílají prostřednictvím jakýchsi doručovatelských firem svým manželům a synům oběd a vědci, kteří tento geniální a fungující systém zkoumali, zjistili, že k chybě dojde v jednom z miliónu případů. Měli bychom uvážit, že největší indické město a jedno z největších měst světa téměř dvacetimiliónové Mumbaí (dříve Bombay) je pro nás nepředstavitelným nakupením lidí, staveb, vozidel a ruchu všeho druhu. V tomto zdánlivém chaosu vyzvednou tísíce poslíčků nádoby s obědem a na skútrech, rikšách, kolech a ve vlacích a autobusech obědy dopraví, kam mají. Nevidíte, že by listovali v nějakých záznamnících nebo zírali do map, či navigací. Každý den se tím městem propletou a doručí, co mají. Příběh stojí právě na jedné chybě a na tom, co z ní všechno povstane. Mohu jen doporučit, jeden z nejlepších letošních filmů. V nitru Llewyna Davise 20. března vidím v Oku další povedený kousek slavných bratří Coenů (Fargo, Big Lebowski, Bratříčku, kde jsi, Tahle země není pro starý – samé filmové perly). Film vypráví o životních epizodách amatérského písničkáře, mimochodem slušně hrajícího na kytaru a slušně zpívajícího slušné písničky někdy kolem počátku šedesátých let. Hraje ho Američan guatemalského, kubánského, francouzského a izraelského původu Oscar Isaac (1980). Llewyn je dosti obtížně snesitelný mladík, který není schopen si svůj život zorganizovat, kupí chybu na chybu, potuluje se od jednoho kamaráda k druhému a nezajímá ho nic jiného, než uchytit se jako písničkář. Všechno špatně a samé nezdary a atmosféra počátku šedesátých let už vyloženě těhotná změnou, již brzy odstartují osobnosti jako Bob Dylan, Joan Baez, nebo Simon a Garfunkel. Mimochodem v závěru filmu, kdy je jasné, že Llewyn patří k těm tisícům, kteří neuspěli, a za jejichž mnohdy solidním talentem se zavřely vody, zpívá mladíček v jednom klubu, kde Llewyn také hrával, Dylanovu ranou píseň a dost se mu podobá svým rozpačitým a kudrnatým zjevem. Jako kdyby Coenové říkali, zase smůla milý Llewyne, přichází ON. Zkrátka musíte být v pravý čas na pravém místě a to Llewyn nikdy nebude. Doporučuji, neb Coenové opět odvedli pozoruhodnou práci a retro atmosféra počátku zlatých šedesátých má nebývalé kouzlo. Trabantem až na konec světa 27. března dávají film, který pro mnohé už není ničím novým, neb dosti nešťastně souběžně jde v České televizi vícedílný dokument o tomtéž. Mně hrubě nevyhovují seriály, neb mě upoutávají k bedně na čas, který bych mohl věnovat a také často věnuji lepším programům v koncertních síních, nebo u rozhlasu. Anebo bych mohl vyrazit zaholkama. Vám, kteří seriál sledujete, nemá smysl cokoli vykládat, a těm ostatním doporučuji vřele jít do kina. Nápad jet po vzoru H+Z do světa, ale užít k tomu dva trabanty, polského malucha a obstarožní jawu se mi nesmírně líbí a kdyby mě někdo v mladším věku s něčím takovým oslovil, vážně bych přemýšlel. Zážitky jsou nečekané, vozidla se stávají jakýmisi dalšími osobami na výpravě, která je půvabná i komunikací dvou českých posádek trabantů s polskou partou v maluchu a Slovákem na motorce. Nemusím jistě dodávat, že leccos uvidíme a notně se rozveselíme. Naštěstí všichni mluví, jak jim zobák narostl a jak bychom v daných situacích mluvili všichni bez ohledu na vzdělání a výchovu. Přestože by jistě bylo možno leccos vypípat. Památkáři 15. duben a kino Oko. Tématem filmu je slavná kapitola z války, kdy západní spojenci ustavili zvláštní jednotku, jež měla najít a soustředit nacisty uloupená umělecká díla, aby mohla být vrácena původním vlastníkům. Nutno zde poznamenat, že Sověti považovali veškeré cennosti, jichž se zmocnili ve svém boji s Němci, za oprávněnou kořist a k nějakému vracení se nikdy neměli. Moc se jim sice nedivím, věda, jak strašné ztráty utrpěli na majetku, ale souhlasit s takovou druhou loupeží nemohu. Autoři filmu obsadili rozhodující role vynikajícími a známými herci v čele s Georgem Clooneym a Cate Blanchett. Osobnosti jsou všechny skvělé, ale příběh pokulhává na schematičnost a sladkobolný patos a klouže po povrchu problému. Postrádá pravděpodobnost a ideální námět zůstává nevyužit. Jen několik momentů je silných, myšlenka, že kulturní dědictví, jež Němci ukradli, je bohatstvím celého světa a stojí za to pro něj nejen nasadit život, ale v případě dvou členů týmu i život položit. Ten druhý souvisí s mou vlastní zkušeností. V roce 1994 jsem měl možnost vidět dvě díla, jejichž nalezení a vrácení zpět považuje film za klíčové. Obě jsou nyní v Belgii. Tím prvým je soubor deskových obrazů tvořící snad nejnádhernější oltář na světě zvaný Gentský, neb pro soukromou kapli v tamním chrámu sv. Bavona byl v roce 1432 dokončen bratry Hubertusem a Janem van Eyckovými. Je zde dodnes, ovšem dokonale chráněn v kryptě pod kostelem za skleněnou stěnou. Fotky najdete na netu. Druhým veledílem je jediná Michelangelova práce nalézající se mimo Itálii, Madona s dítětem z chrámu Matky boží v Bruggách. Tvář se velmi podobá tváři Matky boží z Piety v chrámu sv. Petra v Římě. Ta je sice zlomena bolestí nad mrtvým synem, ale obě tváře jsou dosti podobné a patří k nejkrásnějším podobám žen ve výtvarném umění vůbec. Opět vizte foto na netu. Třetí nejkrásnější ženská je pak David. Když tato veledíla Památkáři najdou, přiznám se, že mi šly slzy do očí. Nakonec autoři filmu neopomenou ukázat, jak jsou vypečeni Rusové, kteří mají podobnou jednotku, jež je ukázána jako loupeživá horda vedená vrcholně nesympatickým týpkem. Všichni se radujeme, jak jim ti naši chytří a šikovní Amíci a Angláni vyfoukli oltář a madonu a Rusáci zuřivě klnou před vchodem do dolu, kde byla díla nalezena a odvezena o chlup před nimi. Víte, blbost lidská je mezinárodní a proto vám Památkáře nemohu doporučit. A ještě poznámky historické, v onom nejvýznamnějším bruggském kostele s jednou z nejvyšších kostelních věží na světě (122 m), je pohřbena Marie Burgundská, manželka chytrého architekta habsburské světovlády skrze sňatkovou politiku císaře Maxmiliána I., jež tragicky zahynula na lovu. Mariiným vkladem do habsburských rukou bylo mimo jiné Burgundsko, bohatý kraj na severu Francie a většina dnešní Belgie včetně Brugg, místa jejího posledního odpočinku. Synka Filipa řečeného Sličný provdali za dceru nejkatoličtějších Veličenstev Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské Janu, později zvanou Šílená, neb neunesla Filipovu předčasnou smrt a blbla nakvadrát, až ji museli zavřít skoro na padesát let do pevnosti v Tordesillasu, kteréžto město je známé též předchozí smlouvou mezi Španělskem a Portugalskem o rozdělení nově objevovaných zámořských území. Janina sestra Kateřina je ona první manželka Jindřicha VIII, s níž se chtěl rozvést a nemoha toho dosíci skrze papeže, odtrhl anglickou církev od katolické a nepřímo a nevědomky tím nastoupil cestu své země na první místo mezi světovými velmocemi. Jejich dceruška Marie jsouc mocně zpracovávána svou bigotní matkou se pokusila po svém nástupu na trůn vrátit Anglii katolictví, ale vysloužila si jen zvěčnění v názvu atraktivního alkoholického koktejlu. Pozor, přátelé, její úspěšná nevlastní sestra Alžběta dala z politických důvodů popravit víc lidí. Mocenské šachy ohledně Filipova nástupnictví jsou nesmírně spletitou a zajímavou kapitolou. Ovšem pro naše dějiny je důležité, že Filip a Jana měli dva syny, Karel se stal po smrti dědečkově císařem toho jména pátým a Ferdinand obdržel vládu v rakouských zemích. Právě Maxmilián I. dojednal s Vladislavem II. Jagellonským sňatkovou bouři a nástupnictví v případě vymření rodů. Vnučku Marii zaslíbil Vladislavovu synkovi Ludvíkovi, jenž svým idiotským chováním způsobil nakonec ono vymření českých Jagellonců. Polští se ještě udrželi půlstoletí. Ludvíkova sestra Anna se pak po boku dalšího Maxmiliánova vnuka Ferdinanda stala českou a uherskou královnou a císařovnou a majitelkou nejkrásnějšího letohrádku mimo Itálii, jsouc manželem bezmezně milována a ctěna. Nebýt Ludvíkova skonu v bažinách u Moháče, zůstal by Ferdinand pouhým rakouským vévodou a těžké chvíle by nastaly Karlovi. Při své abdikaci by patrně měl problém, koho prosadit do císařského křesla, zda bratra Ferdinanda, či syna Filipa. Nebo by mohl dát Ferdinandovi uprázdněný portugalský trůn, ale pak bychom přišli o ten letohrádek a možná bychom měli soustavný problém s králem Ludvíkem, který je furt někde v Uhrách, jako jeho otec. Mimochodem tatínek Jany Šílené si po smrti Isabelině vzal neteř francouzského krále Germainu de Foix, jejíž sestra Anna coby druhá manželka Vladislava II. Jagellonského povila ony slavné dětičky Ludvíka a Annu. To máme krásně pomotanou Evropu. A to jsem ještě nepřičinil patřičné poznámky o portugalských souvislostech.