Jeden podařený slavnostní koncert k roku české hudby

Koncert až na dvě zajímavé výjimky vokální a celý věnovaný památce české skladatelky Slávy Vorlové (1894—1973)), tudíž dnes užito jen její hudby a občas i textů.

     Do této eseje nebudu vkládat přehled skladatelčina života, odkážu své sličné čtenářky a statečné čtenáře na otevřené zdroje. Jen poznamenám, že jde o život pestrý a zřejmě bohatý a že stojí za to se s ním seznámit. Zároveň budiž zodpovědně řečeno, že stojí za to zařazovat do programů koncertů její skladby, a když už máme zase ten rok české hudby, měli by dramaturgové vzíti to v úvahu.

   Tentokrát nemířím do PUBu, nýbrž do rudolfinské kavárny před Sukovou síní, kde se bude hrát a zde si i předobjednám jablečný džus na přestávku, neb zde bývá nekonečná fronta. V předsálí potkám předsedkyni spolku Lieder Society  Tamaru Morozovou v půvabných růžových šatečkách. Zdraví mě moc mile a je samý úsměv. Okamžitě jsem skvěle naladěn. U stolku už je paní s programy a plackami s různými nápisy Lieder society. Placka je za dobrovolný příspěvek a já si ji hned připnu na levou klopu, aby dívky věděly, že jsou blízky mému srdci.

   Předně budiž s chválou praveno, že dámy z Lieder Society připravily výtečný tištěný program, v němž se věnovaly skladatelčině životu a tvorbě a připojily také své vlastní osobní texty, jimiž charakterizovaly program a vyjádřily svůj postoj. Jsem jim za to vděčný a měl jsem při čtení pocit veliké náklonnosti a sympatií. K tomu přistupuje nadšení z toho, že (možná i díky mé připomínce k předcházejícímu vorlovskému koncertu v Gočárově kavárně) součástí programu jsou i texty, což si doslova užívám, čta pečlivě a maje je i doma k pročtení a přemýšlení.

   Až budeme procházet programem, budu si opět dle svého zvyku vybírat nejvýživnější verše. A u klavíru se posadí Vojtěch Červenka. Ještě před koncertem musím pro mé spanilé čtenářky popsat odění dam. Tamara má ony nadýchané růžové šaty a vyhlíží v nich velmi něžně. Monika adjustována zase v nějaký umný model, kde na modrošedém základě bohaté růžové lesklé ornamenty.

    Vojtěch Frank drží úvodní slovo, jímž neříká nic nového, co by nebylo v tištěném programu. Připadá mi to poněkud nadbytečné. Ale později se to opakuje téměř před každým programovým bodem.

    Do sálu na poslední chvíli přichází hejno dívenek jako z růže květ, které zaujmou levý blok sedadel. Asi jsou ze ZUŠek, anebo jsou zpěvavé a jdou okouknout konkurenci. To je podobné onomu mladému houslistovi, který šel okouknout hru Isaaka Sterna a potkav jej, ptal se na cestu: „Pane, prosím, jak se dostanu do Carnegie Hall?“ „To budete muset, mladý pane, hodně dlouho cvičit.“

    Citovat z textu nebudu u prvního bloku Stesk, který navazuje na loňský předvánoční koncert Čapek & Scheinpflugová: Stesk. Ku zpěvu nastupuje podmanivý alt Moniky Jägerové a zpívají se písně č. 1, 3, 4, 6, 8 a 10, vesměs smutné a zadumané, až, jak se přiznala, slzičky se zatřpyťovaly v krásných očkách Moničiných. Proto zde citace vynechám, aby se nezatřpyťovaly ani mně.

     Aby to Tamaře nebylo líto, že si dosti nezapěla, pustí se do cyklu osmi písní O lásce, op. 17 pro střední hlas (zde soprán) a klavír na vlastní texty. Tyto písně působí podstatně radostněji, avšak přinášejí mnohé palčivé otázky jako třeba, když si dáma zjišťovala, kde se ten její potuluje a dopadlo to takto: „Ptala jsem se měsíce, kde dlí právě můj milý. Neřekl mi. Zamračil se.“

  Nyní přichází milá klavírní mezihra v režii americké hezounké šikulky Katelyn Bouska, již jsem už zažil před pár lety v Atriu spolu s violoncellistou Filípkem, kde hráli českou komořinu 20. století a nahráli to na desku. Z dlouhých rozparků zasvítily občas krásné nohy, kterých si oko mé užilo v tom Atriu a vzpomínka zůstala. Tehdy však věci prospívala minisukénka. Katelyn zahraje krátkou a příjemně znějící skladbu Síla světla pro sólový klavír. Na odchodu si nelze nevšimnout krásných dlouhých hnědých vlasů a úhledné křivky boků.

    První část koncertu uzavírají Neučesané myšlenky pro baryton a klavír, op. 70/a (na texty Stanisława Jerzyho Lece), což je výběr aforismů a k tomu nelze nic dodat, neb jde o velmi vtipný soubor. Na přednesu si dává ohromně záležet výtečný mladý barytonista Roman Hoza a já vybírám: „Dej krávě kakao, čokoládu přece nenadojíš.“

Zajímavé je, že si zde klavírista bere Katelyn jako obraťstránku, vidím na ni jen při obracení, leč na odchodu viz výše.

Přestávka prožita v kavárně s jablečným džusem a objeví se tu i Sylvie jako jediná z oslovených. Snažím se odchytit Moniku a požádat ji, aby mi při děkovačce neutekla, že pro ni mám dárek.

   Po přestávce mladý tenorista Daniel Matoušek skvěle a s patřičnou pokorou zpívá závažnější celek jménem Prsten třeboňské Madoně pro tenor a klavír, op. 72 (na texty Jaroslava Seiferta).

  Katelyn si přijde zahrát Parafrázi husitských zpěvů pro sólový klavír, která zní velmi přívětivě a melodicky a nalézá tu i prostor pro důraznější hru. A zase odchází k potěše oka i ducha mého.

    Stručné úvahy pro soprán a alt (1971, na texty Miroslava Holuba) jsou soustem pro obě dámy, aby rozehrály rej hlasů užitých pestrobarevně v souladu s texty a doprovodily to tak řečenými senzačními čumáky. Sál se skvěle baví. Však posuďte sami. Ze Stručné úvahy o smíchu cituji: „Ve speciálních případech se smějeme, když nám vůbec do smíchu není, smějeme se, protože je to předepsáno, nebo se smějeme, protože to není předepsáno. A tak se vlastně smějeme furt už proto, aby nebylo slyšet, jak se pořád někdo směje nám.“

     Vše uzavírá druhý soubor Neučesané myšlenky pro baryton a klavír, op. 70/b (na texty Stanisława Jerzyho Lece) opět přednesený Romanem Hozou a obracený Katelyn. Zpívá se tu i tato perla: „Technika dosáhne takové dokonalosti, že se člověk bude moci obejít bez sebe.“ nebo „Snazší je prohlásit se za císaře, než za vrátného.“

    Ale ze celého večera nejmilejší je mi viditelná radost obou vysokých funkcionářek Lieder Society Tamary i Moniky z atmosféry, již napomohly navodit především svým vystupováním a textovým obsahem programu. Usměvavost a příjemnost potvrzovala deklarované úsilí o klubovou atmosféru koncertů spolku.  Na konci po děkovačce předám Monice taštičku s láhví portského, což je portugalský národní poklad, který se barvou a chutí hodí k Moničinu nádhernému hlasu. Kdybyste viděli ten úsměv, který jsem obdržel… A ta vočíčka.