Lípa musica 2023

  Jako obvykle v září a říjnu nasedáme do Vaškovy Multiply a vyrážíme na příjemné výlety na sever. Příjemné náladou, vínem i něčím k zakousnutí a také atmosférou danou hudební spřízněností.

    Pro nás to začíná Svatováclavským koncertem 28. září, původně to mělo být v divadle v Novém Boru, což na poslední chvíli z technických důvodů, jak jsme se dověděli, se podařilo přeložit do nově zrekonstruovaného Jiráskova divadla v České Lípě. Dnes jedeme jen já a Sylvie mým autíčkem. Oba se shodujeme, že divadlo je po rekonstrukci krásné a českolipským to moc přejeme.

   Dnes bude hrát výtečná Komorní filharmonie Pardubice za řízení houslisty Jana Talicha, jenž zde zároveň jako člen Smetanova tria, v němž u klavíru letošní umělecká garantka Jitka Čechová, jíž to pod úhlednou nakrátko střiženou hlavičkou v bílém cvičebním úboru moc sluší. Ten druhý důvod, proč bych řekl, že to je její večer, je neskrývaná radost z hraní orchestru i svého tria. Ona má zkrátka milostivou náladu. Na tohle se vždycky těším, neb to rozzáří celý koncert.

   První překvapení je Grand rondeau concertant D dur pro klavírní trio a orchestr Jana Václava Hugo Voříška (1791- 1825), jehož zřejmě také bozi milovali, jak vidno z let jeho narození a úmrtí. Voříšek se narodí a Mozart umírá. Ta skladba je nádherná a ani současník Beethoven by se za ni nemusel stydět. Klavír si tu zahraje dosyta a s podmalováním orchestrem za zády doslova perlí.

Následuje Šostakovičův Koncert pro klavír, trubku a smyčcový orchestr, kde Jiří Houdek svůj nástroj rozehrává občas něžně a občas jazzově. Moc zajímavá skladba. Po přestávce, kterou si dáme v divadelním baru, kde mě velmi zaujme krásná barmanka a obraz na stěně, který je ve stylu Arcimboldově.

   Po přestávce velmi půvabný a pestrý Mendelssohnův (další předčasně se odebravší za předky) Dvojkoncert pro housle, klavír a komorní orchestr d moll, kde zaznamenávám fantastický duel nástrojů v krásném Adagiu. Přidává se jedna z Dumek a 3. věta z Haydnova Tria Ungarese a Jitka by snad všechny zobjímala.

   12. října v teplickém zámku (nyní muzeu) vyslechneme cembalistu světové pověsti Mahana Esfahaniho, Peršana v Praze usazeného, jenž býval posledním žákem světové královny cembala Zuzany Růžičkové.

  Když mě Vašek, který s dámami šel paznakomiť sa s gorodom, hledá v hospůdce, do níž jsem se uchýlil místo procházky, jsem zrovna v suterénu bez zábradlí na toaletě, takže usoudí, že už jsem šel. Když dorazím do muzea, narazím na schody bez zábradlí a nahoře dveře otevírající se ke mě na schodiště, takže mi musí pomoci pořadatel, který mě dovnitř už nepustí a dá mi židličku ke dveřím, takže slyším Buxtehudeho Arii La capricciosu, variace pro cembalo G dur, které překvapivě půvabné a melodické. Však za ním šel do Lübecku táta hudby pěšky a vysloužil si za ta áčka od vévody z Köthenu trest.

   O přestávce se za to, že mi Vašek nepomohl a nevšiml si, že asi po těch schodech těžko vylezu, se moc zlobím, ale nakonec uznám, že to byla shoda smůly najednou.

   Ve druhé půli se hraje jeden z klenotů světové hudby Goldbergovy variace táty hudby. Já je mám na desce se smyčcovým triem s Markétou Janouškovou, kterou mi poslala k Vánocům 2015 a přiměla mě tak polykání slz v metru prohlížeje si ten dáreček, kde jsem ve věnování četl mému nejmilejšímu a nejvěrnějšímu fanouškovi. Goldbergovky na originální cembalo jsou opravdu hluboký zážitek, čímž nechci tvrdit, že je mnozí velcí klavíristé nezahráli na soudobé nástroje také výtečně. (viz třeba Glen Gould, nebo Svjatoslav Richter). Přídavkem je patrně malý Purcell. Po koncertu se zastavíme na kraji zámeckého parku u zdejšího stolu a vybalíme občerstvení a sedíme tu více než hodinu a je skvěle a veselo. Kolem jde jeden místní chlápek a ptá se, zda nemáme cigáro, a když se ho já zeptám, zda nemá hlad, přikývne a dostane toust. Hle, tak vypadá křesťanská láska k bližnímu. Pod vlivem té nálady se domluvíme s mou novou známou od Vavřince Jiřinou, že ji odvezeme domů do Keblic poblíž Lovosic a zrodí se pozvání po příštím koncertu na malé občerstvení.

  18. října jedeme do divadla v Děčíně a nejdřív zajedeme do kavárny obnoveného pivovaru, kde osm dívek kmitá za barem a nemají čas chodit k hostům. Dlouho to trvá a někteří z nás si dávají opulentní poháry a já lahvovou malou plzeň. Poté zase najdeme poblíž divadla volné místo ZTP.

   Hrát nám bude Ensemble Phoenix Munich, jehož uměleckým šéfem je světová starohudební osobnost basista a loutnista Američan v Evropě žijící Joel Frederiksen, jehož příjmení voní dánsky. Doprovázejí ho loutnistka Emma-Lisa Roux, věhlasná gambistka Hille Perl (viz letošní Letní slavnosti staré hudby) a další gambistka Giovanna Baviera. Koncert se jmenuje den se Suzanne, pocta Leonardu Cohenovi. Naštěstí máme české texty, takže mohu osvědčit, že prokládané renesanční zpěvy stojí vedle Cohenových a jsou dokonalým komplementem.

   Koncert se otevře dle svého názvu Susanne un jour Orlanda di Lasso, na niž naváže ta Cohenova, pokračují renesanční a barokní Guédron a jeho IUnjour l’amoureuse Sylvie a Purcellova Sylvia not long since halfe affrighted. dále Cohenova A Thousand Kisses Deep, po níž se hodí Adieu mes amours Josquina des Prez. Znovu Cohen a Hey, that’s no way to Say Goodbye a Famous Blue Raincoat.

   Zase návrat v čase k Pierrovi Attaignantovi a jeho Prélude a Pavane (Blondeau) a později i Galliarde. Leonard tu má Dance Me to the End of Love. Jeden anonym se dnes uplatnil svou Devil the Care a další tu má La Rossignol. Ten slavík jistě nesedá na drátě, jako ten Cohenův v písni Bird on the Wire. Samý pták všude kolem a anonymní The Tuneful Nightingale. Zase o ptáku, tentokrát bájném ve De Vincentově Le Phoenix. Nato se Leonard rozloučí nádhernou písní hudebně i textově So Long, Marianne. Naváže renesanční Thomas Créquillon svým Quand me souvient de ma triste fortune.

  K závěru spějeme Cohenovými hitovkami You Want it Darker a Hallelujah. Celou tu nádheru zakončí Purcellovo Hallelujah z An Evening Hymn. Nutno dodat, že mnohé Cohenovy předlohy slouží jako základ a kolem nich se parafrázuje a improvizuje. Celý koncert je zážitek počínaje Joelovým nádherným basem, barevným doprovodem viol da gamba až po loutničky nebeské Emminy-Líziny a Joelovy. Po koncertu se Joel posadí u východu a nabízí desku a hned ji podepisuje za asistence Emičky-Lízy, jak se mi líbí její jméno počeštit.        

   Mimo hudby mě svou něžnou krásou korunovanou úsměvem pod vlnitými dlouhými vlasy silně oslovila právě ona. Má fotky na netu a bude viset na stěně krásek. Ježíškovi jsem pak doma napsal, že bych z té desky k dostání i v Supraphonu, když už k tomu mám i texty, měl radost. Po cestě zpět sníme vše, co nám Jiřina předloží, počínaje bramborovou polívčičkou a rozličnými lahůdkami konče. Přitom obdivujeme v prostoru pod stropem přiznané mohutné vazné trámy. Ach to české dřevo a bramborové polívčičky!

   21. října se koná takzvaně závěrečný koncert, po němž, jak za chvíli seznáte, následuje ještě jeden. Pozoruhodný je dnes počet dam, jež se omluvily z rozličných důvodů, ale poslaly za sebe náhradnice a navíc se k nám přidává má čtenářka paní Naďa Špirková z jižních Čech.

   Tento koncert zove Moteta pro královnu, neb jsou páteří díla Františka Ignáce Tůmy věnovaného královně vdově po Karlu VI. Alžbětě Kristýně. Hvězdou večera sice světová kontratenorová hvězda Andreas Scholl, ale mou hvězdou je sopranistka Pavla Radostová nejčervenější pusinka v Evropě a pohledná plnonáruční zlatovláska. S ní ještě zpívají tenorista Ondřej Holub, basista Jiří Miroslav Procházka a sbormistryně a sopranistka Tereza Válková, jejíž manžel řídí vše podporující Czech Ensemble Baroque. Na pozici teorbistky usedne kouzelná zrzavě vlnitá Barbora Hulcová dnes s vlasy rozpuštěnými, abychom my kluci měli slabost v kolenou.

   Zahájí se Te Deum laudamus, kde se sejdou všichni zpívající a Andreas sám se zhostí dalšího Motettum de tempore. Všichni začnou zpívat v Motetto de S. Joanne Baptista, v čemž pokračuje Andreas a vše dokončí opět sbor. Instrumentální pauzu zajistí Sinfonia á 4. Pokračujeme Motetto per ogni tempo, až dojdeme k Dixit dominus, kde se hlasy střídají a spojují ve sbor. Naše velká a různorodá sestava lidí, kteří se neznají, se podivuhodně rozpovídala a s Vaškem jsme se později shodli, že máme oba z té atmosféry skvělý pocit, což budiž argumentem pro mnohé další, aby se k nám přidali, zejména pro Josefínku, nejkrásnější ředitelku festivalu na světě.

Po závěrečné ještě navštěvujeme tentokrát pouze s Vaškem koncert Zázračná Klára 2. listopadu. V českolipské ZUŠ nám hraje třináctiletá klavíristka Klára Gibišová. Před koncertem objevíme útulnou kavárnu na okraji ulice paní Zdislavy, kterou jezdíváme ke kostelu a k náměstí a kde šikovné parkovací místo pro ZTP. Klára nám s přestávkou na sklenku červeného hraje s podivuhodnou vyzrálostí, jež svědčí o tom, že se od ní dočkáme ještě mnohých hudební darů. Zpravidla mladé klavíristy testuji na Chopinovi, kde očekávám velmi osobní vklad a něhu protkanou jistou melancholií, což nevylučuje virtuózní podání. Před pár lety mě takto mile překvapil Jan Čmejla.

   Vše uvede Preludium a fuga E dur BWW 854 z I. dílu Temperovaného klavíru táty hudby a bez zřetelné pauzy se dále hraje lehce odlišitelných Beethovenových Šest variací na píseň Nel cor piu non mi sento, WoO 70. Hravá je Schumannova Arabeska C dur, op. 18. Uvolněnou náladu podtrhnou Smetanovy půvabné maličkosti v podobě Jiřinkové a Luisiny polky a Chansonu a moll z Lístků do památníku op. 2 č. 2,

   Po přestávce se zahájí Etincelles, op. 36 č. 6, Moritze Moszkowského a nyní testovací Fryderyk Chopin a jeho Impromptu As dur, op. 29. Výtečné Kláro, dávám devítku, tohle Vám sedí. Následující Dvořákův Rej skřítků z Poetických nálad působí rozměrně a velmi zajímavě. Téměř orchestrálně se tváří Francis Poulenc v Trois Novelettes - č. 1 a 2.

   Klára nás nadchla a po koncertu viditelně povolilo napětí a obklopena dalšími zřejmě vrstevníky po koncertu zaměstnána. My si o přestávce i po ní povídáme s před námi sedícími ředitelem festivalu (kdyby s námi byla Josefínka, mohli si popovídat s kolegou) a jeho pohlednou a sympatickou paní a po koncertu také s Klářiným tatínkem a maminkou.

   Pak jsem ještě oslovil uměleckou garantku festivalu Jitku Čechovou, jež si Kláru ke koncertu vybrala a pravila, že děvče ještě před tak velkým auditoriem nehrálo a bylo trochu nervózní. To bylo znát z rovnání šatů a otírání pravé ruky o ně. Moc jsem ji pochválil za nepokrytou radost ze hry jejího Smetanova tria spolu s pardubickými na zahajovacím koncertu, která se přenesla na nás, a my měli radost taky, a ještě jsme povídali o dnešku a už mám i její adresu a budu jí poslat hudební povídání.

   Pak jsem ještě své oblíbené uvaděčce řekl, že v mé soutěži o nejkrásnější pořadatelku v Libereckém kraji suverénně zvítězila, načež jsme ještě potkali na odchodu hezkou maminku s holčičkou, obě měly velké červené brejle a pochválili jsme jim to sladění brejlí a taky všechno dnešní dění. V autě jsme pojídali mé tousty a já popíjel vínko a měli jsme skvělou náladu. Škoda, že dvě dámy s námi nemohly. Tento festival je lékem na všechny chmury. Kéž by na to konečně přišla i Josefínka.