19. ledna hudebníci už na místech, čehož využiji a Markétě Vokáčové usazené v první dvojici druhých houslí jdu předat klíčenku v podobě dřevěného srdíčka se jménem a obdržím nádherný úsměv a blýsknutí jiskrných oček a zase budu žít o tři roky déle. Po celý koncert pozoruji krásku okem bedlivým a je mi tu i s hudbou skvěle.
Začínáme pod vedením šéfdirigenta Semjona Byčkova Kabeláčovým náročným Mysteriem času, passacagliou pro velký orchestr, op. 31, a já se soustředím, neb je to nutné. Ta skladba nepostrádá jisté velkoleposti.
Vzpomeneme jednoho ze za války zavražděných českých skladatelů Viktora Ullmanna jeho zhudebněním Písně o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka, pro recitátora a malý orchestr. Uměleckého přednesu se zhostí impozantně renomovaný barytonista Thomas Quasthoff, jenž těžce tělesně postižen, leč za svou vůli handicap překonat a vypracovat se do světové špičky ve svém oboru, zasluhuje vysokého uznání a úcty.
Po přestávce zní Brahmsova Symfonie č. 1 c moll, op. 68, jež poklonou umění skládat symfonie. V tom byl Brahms po Beethovenovi veliký mistr.
11. února nám v prvé půli programu zahraje 22 letý izraelský talent Tom Borrow Mozartův Klavírní koncert č. 24 c moll, K491. Orchestr dnes řídí Tomáš Netopil.
Po přestávce se dává mimořádné dílo jednoho z otců melodramu Jiřího Antonína Bendy, letos slavícího třísté výročí narození. Dílo uslyšíme v češtině v podání Zuzany Stivínové a několika dalších spolupracujících osob. Skladba má podivuhodné kouzlo a Zuzana je doslova skvělá.
16. února se dává program v podání komorní sestavy sestavené a vedené koncertním mistrem Jiřím Vodičkou. Tohle mám moc rád, neb je vždycky výtečný program a ta komorní sestava šíří nesmírně pozitivní vlny. V mém případě ještě umocněno přítomností Petřinou. Ta poblíž Jiřího hraje první housle a je vysloveně ozdobou večera.
Program zahájen Sonátou F dur Wenceslause Wodiczky s rytmicky strhujícím závěrem, následuje Corelliho Concerto grosso D dur, op. 6, č. 4. kde si si Petra s Jiřím skvěle notují. Locatelliho Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 3, č. 12, chvílemi zní temně jako Beethoven a závěr má strhující.
Ve druhé půli se posouváme do 20. století a hraje se Silouan’s Song Arvo Pärta, což skladba, která jako kdyby na baroko navazovala. Program uzavírá Šostakovičova Komorní symfonie c moll, op. 110a, kde si od druhé věty poznamenávám i se známkami přepadení (8), štěbetání (7), hloubka (9) velmi silné (9).
A souhrnem konstatuji, že si housle opravdu zahrají a Jiří i s Petrou a ostatními se cítí zřejmě šťastně a já s nimi.
20. února si komorně zahraje Josef Špaček se svým klavíristou Federicem Collim, jehož chválím za hezkou obraťstránku.
První na řadě je Prokofjevových Pět melodií pro housle a klavír, op. 35 bis. Zažijeme tu plno nálad a nakonec končíme líbezně.
Brahmsova Sonáta pro housle a klavír č. 3 d moll, op. 108, je poněkud zasmušilá a v závěru se z toho oklepe a obživne.
Po přestávce se hraje Sonáta pro housle a klavír renomovaného tureckého klavíristy Fazila Saye, který je pilně tvořivý, což může mnohé překvapit. Klavír je zde silným konkurentem houslí a obecenstvo spustí ohromný aplaus. Program uzavírá Prokofjevova Sonáta pro housle a klavír č. 2 D dur, op. 94a, je v pomalé větě moc krásná a pestrá a v závěru po jistém rozběhu zvolní.
4. dubna dostávám k včerejšímu svátku půvabnou jazzem nasáklou suitu z baletu Kuchyň ská revue, kde slovem provází Martin Myšička a přitom si pohrává s kuchyňskými rekvizitami.
Po přestávce se hraje hudba k Stravinského baletní pantomimě Příběh vojáka.
22. dubna
Program otvírá britský skladatel a pedagog Julian Anderson svou skladbou Pražská panoramata, Symfonie č. 2, jež je českou premiérou. Skladba je inspirovaná stejnojmennou knihou Josefa Sudka s černobílými fotografiemi Prahy. Pozoruhodné je, že skladatel v Praze dosud nikdy nebyl a teprve se k tomu chystá. To bude podivení, jak je Praha jiná.
Po přesunech sezení a klavíru do čela pódia přichází neobyčejně sympatický islandský mladíček Víkingur Ólafsson a zahraje nám s nepřehlédnutelnou suverenitou Mozartův Koncert pro klavír a orchestr č. 23 A dur, K 488. Na mě dělá ten nejlepší dojem. A dvakrát ochotně přidá.
Po přestávce už jen Stravinského Svěcení jara.
24. dubna s napětím očekávám recitál čínské klavíristky Yuja Wang, která už patnáct let patří k absolutní světové špičce. Yuja program zpřehází, takže mi dělá značné potíže zjistit, co se hraje. Proto sem nasypu skladby dle programu, přestože vím, že se některé nehrály, a jen přidám závěrečné slovo.
Alexandr Nikolajevič Skrjabin Sonáta pro klavír č. 3 fis moll, op. 23, Isaac Albéniz „Lavapiés“ ze suity Iberia (7') Nikolaj Kapustin Preludia, op. 53, č. 11 a 10.
Ludwig van Beethoven, Sonáta pro klavír č. 18 Es dur, op. 31, č. 3, Arnold Schönberg, Suita pro klavír, op. 25, György Ligeti Etuda č. 6 „Automne à Varsovie” (Podzim ve Varšavě) a č. 13 „L ́escalier du diable“ (Ďáblovo schodiště).
Viditelně nadšena ohromeným publikem přidá sedmkrát, což jsem dosud nezažil. Dosud drželi rekord 5x Sir Schiff a Magdalena Veliká. Kromě toho je to krásná dáma s dokonalou postavou v umně ušitých šatečkách jako od Petry. Já se musím přiznat, že jsem dosud neslyšel tak výtečnou hru. Ta dáma je skutečný klavírní klenot.
10. června řídí orchestr Američan Michael Tilson Thomas, světová dirigentská hvězda. Je potom přirozené, že s orchestrem nastuduje americkou skladbu, a to suitu Aarona Coplanda Apalačské jaro, jež velmi zajímavou mnohavětou kompozicí pestrou jako příroda v oněch horách. K té hudbě se moc hodí krásná Petra v černých šatech se stříbrnou aplikací. A violistka Krestová má nápadně rudou pusu jako mívá sopranistka Collegia vocale 1704 Pavla Radostová. Ve druhé půli si dáme velkolepou tzv. Velkou symfonii C dur Franze Schuberta, o niž lze říci, že překročila dobu.
17. června další americký dirigent Keith Lockhartrt otevře program jednou z nejoptimističtějších Dvořákových skladeb složenou za amerického pobytu 1894 v přenádherné řadě Novosvětská, americký kvartet a kvintet a tato Suita A dur, op. 98b, též zvaná americká. Poté nastoupí Kanaďan Marc-André Hamelin k hraní Gershwinova Koncertu pro klavír a orchestr F dur. Gershwin je má srdeční záležitost.
Po přestávce stejně jako u M. T: Thomase Copland a suita z opery The Tender Land, jež začíná velmi velebně. Dnes tedy program americký, Dvořák svou suitu napsal v USA a pak tři američtí skladatelé, neboť na úplný závěr se hraje Ellingtonův Harlem v orchestrálním aranžmá L. Hendersona. Nyní přichází chvíle Markétina, jež sebou doslova v rytmu šije veselíc se zcela neukázněně.