Píseň, píseň, píseň podruhé tentokrát 2022

  Po více než roce se dámám sdruženým v Lieder society podařilo 22. června zorganizovat druhý pražský koncert. Jsem rád, že po včerejší velmi početné návštěvě koncertu Collegia Mariana přidala se dnes ke mně paní Naďa.

   Dámy zorganizovaly koncert v příjemném malém sálku Konzervatoře Jana Deyla na Maltézském náměstí. Hned u vstupu narazíme na Moniku Jägerovou široce se usmívající a svou k ramenům ostříhanou hlavičkou pohazující. Nějak to prý přišlo na léto jako pohodlné. Ale jak k tomu přijdou znalci a opěvatelé ženské krásy. Hned druhý den jdu ke své kadeřnici a ze solidarity s Monikou žádám o devítimilimetrový sestřih, neb je také na léto pohodlný.

   Na dramaturgii a poctivé hrabání se v archivech dokonce velmi vzdálených, jak uvidíme, je na slovo vzatá Monika, budoucí doktorka věd muzikologických a v těchto činnostech oceňovaná i na stanici Vltava, kde občas připravuje včetně průvodního slova polední koncerty. Sedíme samozřejmě v první řadě a vedle nás se posadí rodiče druhé dnešní pěvkyně sopranistky Tamary Morozové a Moničiny rozhlasové výstupy neznají. Tímto Moniku prosím, aby jim vždy dala avízo, bude-li mít v režii Polední koncerty.

  Tématem dnešního koncertu je, snad se nikdo nediví, láska, neb se jmenuje Podoby lásky. To bude asi tím, že o inflaci zatím nikdo píseň nenapsal, zatímco každá a každý, kteří vládnou perem, o té přenádherné duševní chorobě hory textů. Dnes se budeme pohybovat ve 20. století a dokonce tu je jeden autor osobně. Budeme naslouchat písním skladatelů slavných, ba i téměř zapomenutých. Právě Monika vytrvale hledá po archivech a obohacuje náš hudební obzor, a jak uvidíme, mnohé perly se samy z lastur vylupují.

   K doprovodu obou dam (každá má svého) připraveni klavíristé Vojtěch Červenka a Filip Martinka. A ze známých tváří zpěvavých je tu pohříchu jen sopranistka Collegia Vocale 1704 Pavla Radostová a ta hezká plnonáruční dívka dnes nesplnila své indiánské jméno nejčervenější pusinka v Evropě a zvolila make-up natural.

   Otvíráme s Monikou třemi písněmi Luboše Sluky na slova Polizianova, Tassova a Michelangelova. Dámy se vystřídají a Tamařin soprán se energicky uplatní v souboru písní Miroslava Pelikána, kde poslední písně poeticky slují Sekyra, motyka a Děvče z Líšně.

   Nyní tedy ten Moničin objev dosud nevydaných písní Slávy Vorlové, jíž před očima za povstání Němci popravili manžela. Smekám klobouk, neb se mi ty písně zatím líbí ze všeho nejvíc. Zpívá sama objevitelka a texty samotné skladatelky si doslova užívá. Písně napsala v době, kdy se už z války zřejmě oklepala, neb inspirací jí byl vztah k budoucímu druhému partnerovi a její rozpoložení vloženo do písní. Zřejmě nemohla tušit, že její dosud nevydané rukopisy o sedmdesát pět let objeví a nám přednese s ohromným kouzlem a půvabem jedna šikovná a krásná kontraaltistka.

   Nyní po jednom objevu je tedy vhodná chvíle objevit další písňový balíček, tentokrát velice zkušeného Karla Pexidra na Halasovy verše. Dámy se při něm vystřídají a písně si rozdělí. Končí se velice dramatickou písní Stín. Skladatel je přítomen a přijde se pomocí velmi křepkého výběhu na pódium, který mu závidím, děkovat a oznámí, že to dnes poprvé slyšel celé najednou. Dodá také a já s ním souhlasím, že je škoda, že součástí programu nejsou texty jedné z hvězd české poezie 20. století F. Halase. To by si mohly dámy napříště osvojit. Já bych byl rád a určitě ne sám. Vždyť by stačily asi tak dva, či tři listy A4 vložené do toho praktického programu na tuhém papíře (takže skvěle poslouží k ovívání v dnešním téměř třicetistupňovém dni).

   První polovinu koncertu uzavře v Tamařině podání čtveřice písní Jablko s klína (patrně psáno dle dobového pravopisu, dnes by bylo správně z klína) Vítězslavy Kaprálové na Seifertovy texty. Tady je zatím nejdramatičtější a nápadný klavír.

   O přestávce dopíjíme vínečko z úvodu a já se pokouším dostat se k Monice, abych s ní mohl promluvit a položit řadu otázek (ty se zásadně kladou a jen omezenec říká, že se na ně zeptá). Stojím z toho důvodu u vstupu do sálu, aby na mě Monika hovořící s mnoha lidmi viděla a odečetla z mého dychtivého pohledu, že s ní musím hovořit a že je to silnější než já.

   Nakonec se jí podaří se vymanit a přijde sama se zářivým úsměvem a omluvou, že to pořád nešlo. Já samozřejmě úvodem poděkuji za pozvání a za organizátorské a dramaturgické úsilí a zpěv a vyzdvihnu Vorlovou. Samozřejmě se vyptám na tu Moniuszkovu soutěž, kde byla jediná altistka. Pravila, že se jí vcelku dařilo, ale na postupy do finále, natož k cenám to nebylo. Příští rok už ne, to už budu moc stará, říká k mému gaudiu.

   Drzoun ve mně se ozve a s omluvou požádá o sdělení ročníku. Je to jasné, Monika také patří mezi dívky, s nimiž k nám přišla, nebo se zrodila svoboda, což jejich krásu ještě násobí. A ten ročník si nechám pro sebe, neb to beru jako naše malé tajemství. A mám nesmírnou radost, když mi Monika děkuje za kontakt na harfistku Kateřinku Valáškovou s tím, že určitě naplánují a připraví koncert s doprovodem harfy. To bude, přátelé něco. Přestávka je dlouhá skoro jako v Metropolitní opeře, což mi vyhovuje.

   Druhou část otevřou čtyři Písně rozchodu Jaroslava Křičky na texty Otakara Theera přednesené Tamarou. Po této oslavě častého konce lásky nastoupí Monika a přednese Písně nejtajnější, což je soubor devíti písní jednoho z mistrů české písňové tvorby Petra Ebena, kde celý arzenál emoční nálože a Monika si zase užívá. Pokud jde o mě, nejvíc se mi líbily dramatické Do mého srdce, kde zpíváno půvabně „Na mne nevzpomene ani“, což se nám chlapcům začasté s dívkami přihází. Skvělé mi připadají devítibodové Loučení, Píseň a zejména výjimečně odesítkovaná Jdu za tebou.

   Nutno poznamenat, že Eben zde vyjádřil svůj cit ke své budoucí ženě Šárce. Půvabné je, jak autor nazve soubor jako Písně nejtajnější, aby do nich vše interní vložil a vše zveřejnil prostřednictvím pěvkyně. Spíš by se to mělo jmenovat Písně veřejné k mé lásce. Zdařilý koncert na veskrze proslavené téma uzavře Tamara díky delší Nezvalově básni obsáhlou písní Vítězslavy Kaprálové Sbohem a šáteček, což navýsost vhodné na závěr. Zase mám pocit lítosti nad tím, že světu byl v pětadvaceti letech vzat jeden z největších hudebních talentů 20. století.

  Jen tak dál, milé dámy, a pouvažujte o těch textech. A my s Naďou jdeme ještě na jedno do blízké hospůdky. Naďa nadšena z překvapivé hudební krásy. V té hospůdce mě zdraví mladý pan Urban, jemuž jsem už déle nic neposlal, neb nikdy neodpověděl. Nyní mě však ujišťuje, že leccos četl a že bych v tom měl pokračovat, což rád činím. A děsně se těším na další objevné koncerty s Lieder Society (doufám, že dřív než za rok) a přes veškero nadšení z dneška je mi líto, že jsem musel volit a vypustit koncert Terezičky Glosové.