Výročí 27. až 30. dubna

V den prvý to jsou vynálezce Morse, voják a prezident Grant, v den druhý vévoda z Buckinghamu a herečka Cruz, v den třetí novinář Egon Erwin Kisch a konečně v den čtvrtý skladatel Lehár, zpěvák Nelson a režisér Jakubisko.

   27. dubna

   1791 Samuel Morse (+1872), celým jménem Samuel Finley Breese Morse, americký vynálezce a možná, že jste netušili, že také talentovaný malíř a sochař. Chlapec velmi schopný, neb už ve 14 na univerzitě a v 19 už má na Yale vystudováno. Pak jede do Evropy na cesty. Tvořivý mozek jej přivede k vynálezu, který usnadňuje tesání soch, leč jako Cimrman je druhý. Vrhne se na konstrukci elektrického telegrafu, k čemuž ho ponouká i prezident John Quincy Adams, který si myslí, že malování nikam nepovede. Datum je nejisté 1837, či 1838. Jisté však je, že myšlenku na telegraf si zapsal do deníku 1832 a později musel o prioritu vést 1837 soudní spor s jistým Josephem Henrym.

   První prototyp 1836 a ukazuje jej profesorovi Galeovi z Newyorské univerzity. To se ukázalo jako šťastné, neb získal mnoho dobrých rad. Ježto šlo o drahé experimenty, uvítal, že student Vail přivedl jako investora otce. Zároveň vyvinut systém kódování dodnes známý jako Morseova abeceda. 24. května 1844 poslal Morse první telegrafní zprávu z Washingtonu, D. C., svému asistentovi Vailovi, do Baltimore. Zajímavé je, že 1850 na cestě do Dánska namaloval králův portrét, který je dnes v majetku královny Margaret II. Další člověk, který se zasloužil o celosvětový pokrok. Na základě jeho práce později Tesla (který vynález včas nepřihlásil) a Marconi vyvinou bezdrátovou telegrafii.

   1822 Ulysses S. Grant (+1885), voják, vojevůdce a 18. prezident USA, vojenská kariéra započata ve West Pointu do 1843 (má se za to, že během 5 let zde dokázal vykouřit přes 10 000 doutníků a to pravděpodobně přispělo k rakovině hrdla, která jej postihla) a už tu je americko–mexická válka, vyznamenán a překládán do různých posádek a míst, a to, že neuživí z vojenského platu rodinu, vedlo k jeho pokusům o různé výdělečné činnosti a nadměrnému pití a odchodu z armády před nebezpečím soudu. Sedm let vede civilní život jako farmář, realitní agent a konečně jako pomocník v rodinném obchodě.

   1861 vypuká Občanská válka a guvernér Illinois ho povyšuje do hodnosti brigádního generála dobrovolníků. V nešťastné době, kdy se Unii nedařilo, dobude pevnosti Henry a Donelson v Tennessee. Zde požadoval „okamžitou a bezpodmínečnou kapitulaci“, která ho na Severu rychle zpopularizovala mezi veřejností, pro kterou se nakrátko stal hrdinou. „Old Unconditional Surrender.“

   Na začátku dubna 1862 přinucen k bitvě u Shilohu. Grantovi se podařilo udržet během jižanského útoku své pozice, druhý den převzít aktivitu a nakonec zvítězit. Bitva u Shilohu se s 25 000 oběťmi na obou stranách stala nejkrvavější bitvou celé války a celých dosavadních amerických dějin. To bylo považováno za nepřijatelné, leč horší bitvy měly přijít. Lincoln po bitvě reagoval slovy, jež vysvětlovala, jak si počínali jiní velitelé: „Nemůžu ho propustit. On totiž bojuje“.

   Přišlo však mistrovské tažení za dobytím pevnosti Vicksburgu na Mississippi 1863. Nato významný úspěch v bitvě u Chattanoogy v Tennessee. Bylo znát, že tento velitel je schopen vítězit a po několika neúspěšných pokusech najít toho správného muže na vrchního velitele (McClellan, Hooker, Halleck, Meade) nejprve povýšen 1864 na „lieutenant general“ (generálporučík – nová hodnost schválená kongresem přímo pro něj). O 10 dní později jmenován vrchním velitelem všech armád Spojených států amerických.

   Pozoruhodné, je že ještě ani bitva v divočině a Shermanovo tažení Georgií k moři, jež zásadně oslabily a narušily schopnost Konfederace vzdorovat, ale až systematický tlak z více směrů ve Virginii směrem k hlavnímu městu Richmondu a současně s tím důraz na logistiku, do této doby nebývalý, přinesl ovoce a slavnou kapitulaci Leeho v soudní budově v Appomattoxu. Okamžitě po Leeově kapitulaci byl poctěn doprovázet rakev na pohřbu Abrahama Lincolna. Po válce mu Kongres udělil hodnost „General of the Army“ (odpovídá dnešnímu čtyřhvězdičkovému generálovi – armádní generál). Do této hodnosti ho 1866 jmenoval nový prezident Andrew Johnson, který pro rekonstrukci Jihu mnoho neudělal a vše jen kazil.

   Stal se na dvě období 18. prezidentem USA 1869 až 1877, ale nikterak dobře nehodnocen, byl v politice zcela nezkušený a zřejmě i netalentovaný. V politice nelze žádat okamžitou a bezpodmínečnou kapitulaci. Tak kvetla ve státní administrativě korupce, jež se ho zřejmě osobně netýkala. Jeho hlavní přínos je takzvaná rekonstrukce, jež umožnila jižním státům překonat válečné škody, a odmítal jakoukoli mstu. Problém se zařazením osvobozených otroků posunul podporou 1869 a 1871 zákonů, které zaručovaly volební právo černochům a potíraly vůdce Ku Klux Klanu. Patnáctý dodatek americké ústavy, který volební právo černochům pevně zajistil, byl schválen v roce 1870. Leč další rozhodující zákonná opatření až o století později za Kennedyho a Johnsona.

   28. dubna

   1592 vévoda z Buckinghamu (+1628), celým jménem George Villiers, 1. vévoda z Buckinghamu, anglický politik a dvořan, oblíbenec krále Jakuba I. Během jeho vlády se rychle stal jedním z nejmocnějších mužů v Anglii, za vlády Karla I. již v podstatě sám řídil politiku země. Zavražděn v Portsmouthu. Jeho vrahem John Felton, důstojník, který vévodovi přičítal svůj pomalý kariérní postup a Dumas tvrdí, že rozhodující pohnutkou byl Feltonův vztah ke krásné intrikánce lady de Winter.

   Buckinghamovi nutno přičíst k tíži jeho pýchu a přesvědčení, že je schopným vojevůdcem, což se v pravém světle ukázalo 1626, kdy se rozhodl poslat k La Rochelle loďstvo a obsadit ostrov Ré. V obojím selhal, jak dokonale popisuje Robert Merle a dodává k tomu nádherný příběh katolické slečny z Foliange, ve městě uzavřené a ohrožené hladem a zamilované do mladého šlechtice před hradbami, jemuž napíše, že se za něj provdá, aby se zachránila, a on na nic jiného nemyslí, než na krásné oči slečniny a král to schválí a svatbu vystrojí. A nijak přesvědčivě to obléhání nelíčí Dumas, který se omezuje jen na to, jak frajírkové mušketýři se vsadí, že obsadí a budou den držet baštu sv. Gervasia. U Dumase je Buckingham líčen jako výkvět šlechty. Když jsme tu tak měli krásku mylady a krásku z Foliange, dáme si jednu současnou možná dnes největší.

   1974 Penelope Cruz, španělská herečka, která se v roce 2006 stala první Španělkou nominovanou na Oscara pro nejlepší herečku v Almodóvarově filmu Volver. Oscara pro nejlepší herečku ve vedlejší roli pak získala roku 2008 za výkon v Allenově romantické komedii Vicky Cristina Barcelona. Pokud jde o mě, mám ji za jednu z nejkrásnějších filmových tváří světa s neobyčejným temným španělským kouzlem. Pánové, abyste si nedělali naděje, chodila s Cruisem a McConnaugheyem a už 11 let je provdaná za svého filmového partnera a světovou hvězdu Javiera Bardema a mají spolu kluka a holku. A v následujícím přehledu si povšimněte, že vedle nesporných úspěchů a ocenění častokrát cena za nejhorší herečku.

   Filmografie postupně údaje: Rok, název filmu nebo seriálu, poznámka

1991 Série rose 1 epizoda

1992 Šunka, šunka,nominace na cenu Goya v kategorii Nejlepší herečka

1992 Belle Époque

Falešná hra 3 epizody

1993 El laberinto griego

La ribelle

Per amore, solo per amore

1994 Alegre ma non troppo

Todo es mentira

1995 Entre rojas

1996 Brujas

La Celestina

Bouřlivá láska

El amor perjudica seriamente la salud

1997 Et hjorne af paradis

Na dno vášně

Otevři oči

1998 Don Juan

Dvakrát do stejné řeky

Krev andělů

Dívka tvých snů Goyova cena v kategorii Nejlepší herečka

Hi-Lo Country

1999 Vše o mé matce

Volavérunt

2000 Chilli, sex a samba

Krása divokých koní

2001 Kokain nominace na Zlatou malinu v kategorii Nejhorší herečka

Mandolína kapitána Corelliho nominace na Zlatou malinu v kategorii Nejhorší herečka

Žádné boží zprávy

Vanilkové nebe nominace na Zlatou malinu v kategorii Nejhorší herečka

2002 Probuzení v Renu

2003 Inkognito

Fanfán Tulipán

Gothika

2004 Nehýbej se nominace na Goyovu cenu v kategorii Nejlepší herečka

Hlava v oblacích nominace na Zlatý glóbus v kategorii Nejlepší herec v dramatu

Dárek z lásky

2005 Sahara

Chromofobie

2006 Sexy Pistols

Volver Goyova cena v kategorii Nejlepší herečka, nominace na Oscara v kategorii Nejlepší herečka, nominace na cenu BAFTA v kategorii Nejlepší herečka v hlavní roli, nominace na Zlatý glóbus v kategorii Nejlepší herečka v dramatu

2007 Hezké sny

Manolete

2008 Umírající zvíře

Vicky Cristina Barcelona Oscar v kategorii Nejlepší herečka ve vedlejší roli, Cena BAFTA v kategorii Nejlepší herečka ve vedlejší roli, Goyova cena v kategorii Nejlepší herečka ve vedlejší roli, nominace na Zlatý glóbus v kategorii Nejlepší herečka ve vedlejší roli

2009 Rozervaná objetí nominace na cenu Goya v kategorii Nejlepší herečka

Nine nominace na Oscara v kategorii Nejlepší herečka ve vedlejší roli, nominace na Zlatý glóbus v kategorii Nejlepší herečka ve vedlejší roli

2010 Sex ve městě 2

2011 Piráti z Karibiku: Na vlnách podivna

2012 Do Říma s láskou

Příběh mého syna nominace na cenu Goya v kategorii Nejlepší herečka

2013 Rozkoš v oblacích

Konzultant

2015 Ma Ma

2016 Španělská královna

Grimsby

Zoolander No. 2

2017 Vražda v Orient expresu

Escobar

2018 Všichni to vědí

The Assassination of Gianni Versace: American Crime Story 10 dílů

2019 Bolest a sláva

Wasp Network

   29. dubna

   1885 Egon Erwin Kisch Egon Erwin Kisch (+1948, pražský německy píšící reportér, investigativní žurnalista a spisovatel židovského původu, velmi známý také svojí přezdívkou Zuřivý reportér (der rasende Reporter). Byla to právě jeho touha být u všeho, pokaždé „při tom“, a vše vyzkoušet, která mu tuto přezdívku přinesla. Nedostudoval, ale na profesi novináře se připravoval: naučil se stenografovat, ovládal několik jazyků, navštěvoval archívy a knihovny. Stal se jedním z nejlepších znalců pražského podsvětí. Měl kriminalistický talent a dovedl odhalit skutečné pozadí událostí, jako byla např. aféru plukovníka Redla v roce 1913.

   Za války sloužil v Srbsku, Rusku, Uhrách a Vídni, kde se stal v r. 1918 prvním velitelem Revolučních gard. Roku 1919 vstoupil do Komunistické strany Rakouska (KPÖ); Byl odsouzen a roku 1920 vypovězen do Prahy, 1922 ale Prahu opět opustil a přestěhoval se do Berlína. Zde se věnoval jednak dopisování pro Lidové noviny a další tiskoviny a shromažďoval podklady k vydání monografie Klasický žurnalismus o velkých postavách světového novinářství. V roce 1924 vydal knihu Zuřivý reportér, která jej proslavila. A podívejte, kam ho jeho nesporná inteligence přivedla: 1925 vstoupil do Komunistické strany Německa. Roku 1928 na falešný pas odcestoval do USA, 1929 byl redakcí berlínských novin vyslán do Sovětského svazu a dále cestoval po jihozápadní Evropě. V letech 1931–1932 opět v SSSR, přednášel na univerzitě v Charkově, odkud odjel ilegálně do Číny. Později z těchto cest napsal díla jako Caři, popi, bolševici, Americký ráj a Tajná Čína. Po požáru Říšského sněmu v roce 1933 byl zatčen a uvězněn, ale jako československý občan byl po intervenci ministerstva zahraničních věcí propuštěn a vypovězen ze země. Vrátil se do Prahy a zapojil se do protifašistického hnutí. Roku 1935 v Paříži s Heinrichem Mannem zorganizoval První světový kongres spisovatelů za sjednocení kultury. Zúčastnil se občanské války ve Španělsku jako zpravodaj interbrigadistů. V letech 1936–1938 žil v Praze a v belgickém Ostende. Egon byl kosmopolitou a světoběžníkem, jak vidno. 1939 musel uprchnout z Evropy. USA a Mexiko. 1946 se těžce nemocný vrátil do Prahy, ale plánovanou knihu o poválečném Československu už nestihl dokončit. Zemřel po druhém záchvatu mrtvice.

   30. dubna

   1870 Franz Lehár Franz Lehár (+ 1948, Bad Ischl), v Maďarsku známý jako Lehár Ferenc, byl rakouský hudební skladatel po matce maďarského, po otci českého původu, známý hlavně svými operetami.

   Studoval na Pražské konzervatoři housle u Antonína Bennewitze, teorii u Josefa Foerstera a skladbu u Antonína Dvořáka, poté, co se soukromě vzdělával u Zdenka Fibicha. Když Antonín Dvořák v roce 1887 viděl dvě Lehárovy skladby, prohlásil: „Housle pověste na hřebík a věnujte se raději komponování.“[2] V podobném smyslu se později vyjádřil také Johannes Brahms a doporučil jej k prof. Mandyczewskému.

   Věnoval se především komponování operet. Jeho nejznámějším a nejúspěšnějším dílem je opereta Veselá vdova (Die lustige Witwe), ale skládal též sonáty, symfonické básně, pochody a mnoho valčíků – nejpopulárnějším se stal Gold und Silber (Zlato a stříbro), složený pro kněžnu Paulinu Metternichovou na ples „Zlato a stříbro“ v lednu 1902, některé z nich byly vybrány z jeho slavných operet. Opereta Giuditta napsánapřímo pro Jarmilu Novotnou nejnadějnější sopranistku doby a vyhlášenou krásku.

   1933 Willie Nelson, americký písničkář, spisovatel, herec, zpěvák, hudebník, kytarista, filmový producent, autor, podnikatel, televizní producent, studiový hudebník, taekwondista, filmový režisér, televizní herec, hudební producent a ochránce životního prostředí. Hle, renesanční člověk.

   Pokud bychom měli některému z mužů věnujících se country, nasadit korunu krále, byl by to on. Točil jednu desku za druhou a jeho profesionální kariéra strmě stoupala. Spolu s Waylonem Jenningsem vůdčí postavou tzv. hnutí „Outlaws“, což bylo hnutí, jež se bouřilo proti zavedeným tradicím v tehdejší americké country music. V polovině sedmdesátých let Nashville opustil. V roce 1975 vil první celoamerický úspěch s albem Red Headed Stranger, díky němuž se dostal do „první ligy“ country, ale i popové hudby. V jeho vlastní tvorbě se začaly objevovat prvky z jiných hudebních žánrů - jazzu, blues, folku, rokenrolu, ale i reggae. Jeho nejprodávanější album, Stardust (1978, 10 milionů celosvětově), tvořilo 10 amerických jazzových a popových tradicionálů. Na konci 70. let začal hrát v amerických hudebních filmech a westernech (např. Barbarosa, Elektrický jezdec), a spolupracovat s předními hvězdami amerického hudebního showbusinessu. Nelson se stal (a stále je) celosvětovou hvězdou.

   1938 Juraj Jakubisko, slovenský filmový režisér, scenárista i kameraman a vedoucí ateliéru režie na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku. Jeho filmy se vyznačují velmi osobitou poetikou, bizarností i podivuhodnou hravostí. Díky svému typickému rukopisu, plnému alegorií, fantazie a vizionářské obraznosti se o Juraji Jakubiskovi píše jako o umělci, který svým magickým realismem znamená v této části světa ve filmu to, co Gabriel García Márquez v literatuře Latinské Ameriky. Juraj Jakubisko přitahuje mezinárodní pozornost díky svým experimentálním filmům. Citujme Felliniho: „V Jakubiskových filmech se iracionální, tajemné a senzační zdá být přirozené jako život sám. Ne všichni z nás jsou však schopní Jakubiskova vidění, umožňujícího vidět ono tajemné, neočekávané a fantastické dokonce v prostém denním životě“. Jeho manželkou je slovenská herečka a filmová producentka Deana Horváthová-Jakubisková.

   Filmografie:

2020 Perinbaba 2

2018 Slovanská Epopej

2018 Zapomenutý epos

2008 Bathory

2004 Post Coitum

1997 Nejasná zpráva o konci světa

1992 Lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný

1990 Téměř růžový příběh (TV)

1989 Sedím na konári a je mi dobre

1987 Teta (mini) TV seriál

1987 Pehatý Max a strašidla (mezinárodní anglický název Freckled Max and the Spooks)

1985 Perinbaba

1983 Tisícročná včela

1981 Nevera po slovensky I.–II.

1979 Postav dům, zasaď strom

1978 Tri vrecia cementu a živý kohút (česky Tři pytle cementu a živý kohout)

1977 Bubeník Červeného kříže

1975 Slovensko – krajina pod Tatrami (TV)

1972 Stavba století (mezinárodní anglický název The Construction of the Century)

1970/1990 Na shledanou v pekle, přátelé!

1969 Ptáčkové, siroty a blázni

1968 Zběhové a poutníci

1967 Kristova léta

1965 Čekají na Godota

1965 Déšť (anglicky:Rain)

1963 Mlčení (anglicky:Silence)

1962 První třída

1961 Strieborný vietor

1960 Každý den má své jméno

1960 Poslední nálet