FOK na jaře 2020

6. února v Repre koncert s názvem Absolutní pocta Beethovenovi. Ta projevena na úvod příhodně velice dramatickou a naléhavou předehrou Egmont.

  V dramatickém duchu pokračujeme skladbou Absolute Jest pro smyčcové kvarteto (jímž zde Bennewitzovo k mé radosti) a orchestr, Johna Adamse, které by mohlo být hudbou k jakémukoli napínavému filmovému příběhu. Po přestávce pak opět zneklidňující a občas hladivá Beethovenova Pátá „Osudová“. Pocit, jako kdyby osud opravdu klepal na dveře, přestože ještě nikdo neví, co se stane za pět týdnů. Dirigentem je elegantní syn slavného otce Němec Michael Sanderling.

   Prvořadý hudební svátek nastává 25. února u Šimona a Judy. Král staré hudby Jordi Savall, dle pasu Španěl a Evropan a dle regionu původu Katalánec. Nejen král, ale i nesmírně sympatický a milý starý pán neobyčejné elegance. Přivezl si k tomu kytaristu a teorbistu Xaviera Díaz-Latorreho a cembalistu a varhaníka Luku Guglielmiho.

  Sám obsluhuje, jak u něho obvyklo, violy da gamba, jednu italskou sopránovou z roku 1500 a druhou anglickou sedmistrunnou basovou postavenou Barakem Normanem v roce 1697. Už jen tohle budí úctu. Po přestávce nám Jordi něco řekne o nástrojích a předvede několik fint, jež používá při hře a jichž si divák běžně nevšimne, pokud nesleduje hráčovy ruce. Možná mnozí nevědí, že používá levou ruku na krku violy k prohýbání a přidržování strun a dosahování zajímavých efektů. U něho a jistě i u dalších mistrů tohoto znovuobjeveného nástroje používáno a budu se dívat, zejména pokud bude vidět na ruce Hance Flekové, naší gambové královně.

    Začneme sedmidílnými Recarcadas sobre tenores Diega Ortize, což hluboce renesanční a upomíná na krásný, dojemný a smutný film Všechna jitra světa, jeden z původců mého vztahu ke staré hudbě. Další Španěl Gaspar Sanz vzápětí jen na kytaru Jácaras & Canarios. A jdeme do Anglie za Johnem Bullem a jeho cembalovým Fantastic Pavan & Galliarda „Fitzwilliam Virginal Book“ a zde ještě zůstaneme s Tobiasem Humem a jeho čtyřdílným Musicall Humors, k níž si Jordi bere basovou violu. Vracíme se k Ortizovi a dáme si jeho Recarcada V. Proslavené a mnohými hrané a zpívané (nejlépe Kubišová 1969 jako Dobrodružství s bohem Panem a hned po ní červenohlavičkatá Patricia Petibon v roce 2013 v Rudolfinu, tiše a něžně) Greensleeves opět s běžnou gambou. Další anonym a improvizace Guaracha, zřejmě z mexického folklóru. To je tak nádherné, že po osmičce k první skladbě píšu rovnou devět.

   Po přestávce nejprve jednoznačně barokní Němec Johann Caspar F. Fischer a jeho Toccata & Passacaglia d moll oznámkovaná osmičkou. Nyní králův kapelník Marin Marais a druhá postava zmíněného filmu ještě co žák velkého Saint-Colomba a předně jeho Les Voix Humaines a poté hned virtuózní opět osmičkové Couplets des Folies d’Espagne. Pak se předvede i teorba v Chaconne Roberta de Visée. Z Francie jdeme do Itálie, kde se usadil Španěl Francisco Correa de Araux a napsal Glosas sobre „Todo el Mundo en General“ a Jordi si za interpretaci vysloužil konečně desítku. Další anonymní improvizace jménem Canarios a tu nadílku uzavírá Antonio Valente spolu s anonymním tvůrcem a hrají Improvizaci Gallarda Napolitana. Přidají jednoho Maraise a cosi peruánského a zůstaví nás v nadšení. Zase brzy přijeď, Jordi.

   Na konci chci koupit pětidesku s Maraisovými skladbami pro gambu (5 autorových knih), leč už vyprodaná. Seženu ji pak o stovku levněji na netu a mám radost, neb to můžu okopírovat a poslat zejména mým dívkám a dámám ze staré hudby. Pocit, který mám z koncertu, se nedá popsat. Jordi v Praze už počtvrté a vždy zážitek. Budu si tu desku brát v podvečer na lodžii a k tomu červené víno a myslet přitom na ty dámy a dívky.