Festival Opera Praha 2020

Poprvé na tomto bienále a hned čtyřikrát. Pokaždé z jiného důvodu a pokaždé spokojen. Dvakrát a půlkrát jdu na krásné dámy, jednou jdu z nostalgie a jednou na jednu z mých oper nejoblíbenějších.

   První zastavení jest 6. ledna Cosi fan tutte a dává ji Moravské divadlo Olomouc ve Stavovském divadle. Opera z nejpůvabnějších, pokud pomineme za vlasy přitažený komický příběh. Ale v opeře si nutno zvyknout i na horší. Opera z vrcholného období Mozartova, již sice psal s nechutí, avšak přesto vzniklo dílo nesmrtelné a hudebně nesmírně pozitivní a možno říci i zářivé. Hlavní postavy jsou ony dvě dámy, jejichž věrnost testována a září především ony. K nim se druží postavička tak typická pro i jiná díla. Služebná, či komorná, inteligentní, vychytralá, vtipná a s přehledem o životě. Taková je i Zuzanka z Figarovky. Zajímavé je, že právě Despina disponuje mnoha cennými znalostmi o mužích a světě kolem, až se naskýtá otázka, zda může vůbec být tak mladá, jak většinou bývá obsazována, hrána a zpívána. Mně to sice velmi vyhovuje, ale pravdě to příliš podobno není. To je, jak již mnohokrát praveno, v opeře normální.

   Hlavní důvod mé návštěvy je, že darebáckou a neodolatelně půvabnou postavu služebné Despiny zpívá slovenské sopránové zlatíčko v Ostravě studující a po moravských divadlech zpívající a snad i brzy pravidelně s Collegiem Marianem jedenadvacetiletá Patrícia Janečková. Projde představením jako rozvitý kvítek svou krásou i hlasem, ať zpívá Despinu, či v kalhotkových rolích notáře a lékaře, kde místy až stylizovaně krákorá fistulí, aby to genderově vyniklo. Roli hraje přesvědčivě a nadchlo mě její ohrnování nosu nad nohama obou paní, o něž ráno pečuje. A vůbec je správně neuctivá a dělá senzační čumáky, řekla by maminka.

   Scéna je nápaditě soustředěna na kruh, který dle situace slouží jako obrovská postel, stůl, přijímací salón a bazén. Dorabella i Fiordiligi byly, řekl bych výborné, leč pánově mě nenadchli. Don Alfonso naopak ano, neb byl za sebevědomého mistra intrik.

   Už se těším na třetí jarní koncert Barokních podvečerů, kde má Patrícia s Collegiem Marianem zpívat.

    Druhé zastavení byl 7. ledna Čarostřelec od Slezského divadla Opava. Možná, že byl právě tou první operou, kterou jsem s maminkou počátkem 60. let viděl v rámci představení hraných ve Smetanově divadle pro školy. Anebo to byl možná Lazebník sevillský, jehož jsem padesát let později viděl v nádherném a díky jisté události nezapomenutelném záznamu z Královské opery v Londýně s Joyce DiDonato, která tehdy ještě nebyla na světě, a loni jí bylo padesát. Joyce si zlomila nohu a po konzultaci s lékaři se rozhodla, že bude zpívat na vozíku. Jako vždy skvělá a to, co předváděla s tím vozíkem, muselo každého nadchnout.

Takže vzpomínky na Čarostřelce, který je trochu pohádkový a toho našeho předcházela pověst nesrozumitelného a režisérsky nadutého představení, což jev v posledních letech se vyskytující po celém světě. Veškeré kostýmy z přelomu 19. a 20. století a jako režisérův přínos se na jevišti občas pohybuje lékařský tým velmi podobný tomu, který Švejka po onom legendárním vyšetření a klystýru prohlásil za blba.

    Usoudím, že režie chce naznačit, že jsou všichni v blázinci a všem se představení zdá. To je jistě představitelné, leč o přestávce se v podrobném programu dočtu, že to má být tým Dr. Freuda, takže jen ten, kdo Freuda studoval, může alespoň trochu porozumět. Vysvětlování v programu je poněkud násilné a přespříliš intelektuálské, takže se opavskému kritikovi nedivím.

  Já sám jsem s výkony hudebními i hereckými spokojen už proto, že Agátu zpívá Barbora Řeřichová, jež byla Fiordiligi v opeře včerejší a Aničku poněkud zde volnějších zvyklostí velmi pohledná Lucie Kaňková ze známé hudební rodiny. To je druhý důvod mé návštěvy, neb jde o krásnou dámu a sopranistku, o níž ještě uslyšíme. Já jsem ji zažil v Rudolfinu před asi třemi lety, kdy zastoupila ochořevší Simonu Šaturovou k lítosti mé i sousedního Jima Coola, neb oba jsme Simonině kráse i hlasu propadli. Leč Lucie si přinesla svůj repertoár a půvab a nadchla všechny závěrečnou obtížnou a nádhernou árií z Martinů Ariany, kterou Simona také nahrála s essenskými pod Netopilem. Zlatovláska Lucie zde v hnědé paruce a skvělá.

   Mně se představení líbilo, neb si dokážu najít to své a zůstal jsem u své představy, že se všichni zbláznili. Konečně, však všichni máme někdy takový pocit i z běžného života. Jakpak by ne, když jsme běžní občané.

 O týden později 10. ledna jdu zvědavě na brněnskou národní operu, která je mou zamilovanou, Lišku Bystroušku. Na tu jdu, abych posoudil, do jaké míry se přiblíží vynikající Havelkově inscenaci pražské a také, neb se hraje v před týdnem znovuotevřené Státní opeře, okouknu, jak to bratři stavaři zvládli. Vše září novotou a stěny zřejmě akrylátové a omyvatelné a malé notebooky před každým sedadlem plné dokonalých informací o představení a divadle. Zde pak také titulky. Luxus, přátelé, před těmi pětapadesáti lety nepředstavitelný.

   Janáčkova opera Národního divadla v Brně zaslouží ode mě velikou pochvalu, neb režisér Jiří Heřman připravil inscenaci plnou nápadů a mladistvé radosti, neb lesní zvířátka vodí plno dětí. A dirigent Marko Ivanovič, jehož jsem si oblíbil v Litomyšli, zřejmě ukázal Národnímu divadlu, jak má vypadat špičkový operní orchestr.

  A já od prvního tónu předehry naladěn skvěle a všechna má oblíbená místa mě rozveselí a nadchnou. K tomu všemu v titulních rolích tři hvězdy naší operní scény, Bystrouška - Jana Šrejma Kačírková, Zlatohřbítek - Václava Krejčí Housková a Revírník - Svatopluk Sem a další známá jména, jako Farář a Jezevec - Jan Šťáva
Revírníková a Sova - Daniela Straková-Šedrlová (skvělá tím, že jako revírníková nic nedělá, jen stále plete nějakou punčochu, pytlák Harašta - Roman Hoza, skvělý nesympaťák a křivák, Lapák - Veronika Hajnová Fialová, kterou bych v psím převleku vůbec nepoznal.

  Brňákům tedy mocně aplauduji a také na jejich inscenaci nezapomenu. Mohou být hrdi.

  A zastavení čtvrté, 11. ledna La traviata Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Honza svůj lístek předal vnukovi Petrovi, takže tu jsem ve společnosti inteligentního a příjemného mladíka. Hlavním důvodem návštěvy je, že budějovičtí svěřili titulní roli nejkrásnější ze všech sopranistek na celičkém světě (a že jich je a ta konkurence) Máří Fajtové.

   Nedosti na tom, když festivalový výbor hledal titulní fotografii, zaujal ho nejvíce snímek Maří klečící v bílé košili před volně stojící vanou s rozpuštěnými měděnými vlasy, jimž se žádné nevyrovnají. Legrační na tom je, že Maří má kolena vpřed a nohy složené pod sebou, takže vypadá přesně jako ti vojáci, kteří ve Velké válce přišli o nohy.

   Leč ten snímek je tak hezký, že jsem si ho vystřihl a nalepil na kartón, aby vydržel. A s velkým úspěchem jej vytáhnu z kapsy v tašce, přijde-li řeč na to, co odpoví zrcadlo na otázku (Pozor, na otázku se neptáme, nýbrž ji klademe), kdo je na světě nejkrásnější. Vytáhnu to, hodím na stůl a procedím: „Tahle holka.“

   Dělám to málokdy, ale musím citovat z facebooku vedení festivalu: „Když jsme v loňském roce připravovali s ředitelkou festivalu Lenkou Šaldovou propagaci aktuálního ročníku, dostal jsem od ní asi pět set fotografií, ze kterých jsem měl vybrat takovou, na základě níž vytvoříme ústřední vizuál. Otevřel jsem tehdy úplnou namátkou na počítači jeden obrázek - a už jsme u něj zůstali... Ve snímku z inscenace opery La Traviata z Jihočeského divadla v Českých Budějovicích bylo zkrátka všechno - napětí, tajemství, půvab i výtvarná nápaditost. - Po tom, co jsem dnes tuto Traviatu shlédl ve Stavovském divadle, musím potvrdit, že stejné kvality, jako ten z nebe seslaný obrázek, má i celá inscenace režisérky Veroniky Poldauf Riedelbauchové v hudebním nastudování Maria de Rose. Bravi Marie Fajtová (Violetta), Paolo Lardizzone (Alfredo) & Svatopluk Sem (Germont), díky za skvělý zážitek!“

  Mám ještě cosi k dopovězení. Nikoho nemohl nechat chladným nápad nechat po pódiu přecházet a posedávat a především očumovat davy osob ze společnosti, někdy i s podivnými maskami. Ti všichni, pokud jde o můj dojem, reprezentují pokryteckou a sebestřednou společnost plnou podezírání a pomluv a pokrytectví. A k tomu všemu ještě ten zlověstný toreador. Na jejich pozadí a v kontrastu s nimi dokonale vynikne Violettin tragický osud a její nezištná (můžeme donekonečna spekulovat, zda věrohodná, oběť).

   Ve scéně, kdy slibuje, že se s Alfredem rozejde, stojí před davem čumilů, přestože vlastně fyzicky tu má být jen otec Germont a je tak zoufale smutná a všichni jen čumí a je jim to úplně šumák. Koho zajímá holka, která umírá na tuberu. Dokud měla prachy, pořádala večírky, a když všechno utratila za Alfréda, k čemu nám je. V závěrečné scéně je k jejímu skonu určena ona vana, nikoli postel, jak obvyklo. A ty proslavené vlasy rozpustí na děkovačku, aby bylo čím pohazovat a kluci měli neklidné spaní.

   Představení skutečně prvotřídní a Maří se postupně rozjede k excelentnímu výkonu. Petr ve chvíli, kdy se Violetta rozhodne, mě překvapí otázkou, proč vlastně to po ní otec Germont chce. O přestávce pak vysvětluji společenské zvyklosti první poloviny 19. století. Jo to máte těžké, mladí čtou podstatně méně, a když už čtou, není to ani Balzac, ani Stendhal, natož Jane Austen. A samozřejmě se mu Maří velmi líbí a hádá jí tak sedmadvacet. Maří promine, že jsem to uvedl na pravou míru.

  Kdysi jsem nesmírně zajímavé mezzosopranistce s barvou hlasu portského vína Kateřině Jalovcové dával jména podle operních postav, v nichž jsem ji viděl. Začalo to v Šárce po Čertu a Káče, kdy jsem jí dal po indiánském vzoru další jména a nazval ji Káča Káča Jalovcová, Nato přibyl Záviš a Ježibaba a po Rossiniho Stabat mater, Stojící matka, náhodou v době, kdy čekala synka a nepustili ji sednout v tramvaji. Následovala kouzelná odpověď Simony Šaturové na Vltavě na otázku o Haydnovi a Mozartovi. Odpověděla roztomile, že mezi oba autory klade rovnátko a tím si u mě zajistila indiánské jméno Simona Rovnátko Šaturová. Rovněž u Maří mohu uplatnit jména z rolí. Mohla by být (Norma, Rosina, Anna, Adina, Frasquita, Karolina, anebo ta šílená slepice z Popelky, popřípadě oratorní Giulietta, či Eva), ale pro mě bude vždy Marie Violetta Fajtová.

   Tak zase za dva roky a s Maří 8. dubna na Stabat Mater.