Na Pražském jaru Isabelle Faust v tříhodinovém koncertu ukázala, co nám skladatel zanechal, pokud jde o poučení, co a především jak komponovat pro sólové housle. Odkryv možnosti nástroje odkrývá dodnes u mnohých poznání, že něco zahrát mohou a něco ne a že z nich Isaac Stern nebude.
Divadlo X 10 se skrývá v podzemí domu sousedícího s palácem Chicago a je typickou železobetonovou výplní podzemí, jež nacházíme pod řadou novostaveb z období první republiky. Prostor slouží jskémusi modernímu divadelnímu souboru a až bude jednou důkladně opraven a technicky vybaven, mohl by se stát zajímavou scénou. Nyní je tu dost nevlídno, leč bar tu funguje už hodinu před začátkem. Pojednou se tu nečekaně zjevuje sympatická fotografka, jež nahrazovala Petru v Italském institutu (o čemž bude psáno až počátkem ledna 2020) na koncertu Collegia Vocale 1704. Usmívá se už zdálky a míří na mě foťákem. Já na oplátku také. Povídáme o tom koncertu a já zjišťuji s radostí, že paní Zdeňka má hudbu ráda a napadá mě, že by se k nám někdy mohla přidat. Však víte, my milovníci klasické hudby musíme držet spolu, neb jsme v zoufalé menšině a hrozí nám vyhynutí, přestože s tím úspěšně bojují některé sličné hudebnice jako Petra Brabcová, či Michaela Šikulová Ambrosi s Petrou Žďárskou.
V šesti Bachových suitách pro sólové violoncello skryt nejen dobový vrchol umění hry na tento nástroj. Je to taková Bachova-Mendělejevova učebně periodická tabulka violoncella.
Při poslechu použiji staré metody, s níž jsem si pohrával v mládí, zkouším odhadnout, jak se skladba vyvine dál a vedle dobrého odhadu jsem začasté překvapen nečekaným vývojem. Přestože dnešní soubor nemá žádnou programovou náplň, pokusím se každou suitu odlišit a nakonec jsem tou šestou dosti překvapen, neb se od předchozích liší nejvíce. A nejvíce by se hodila třeba k jazzovému aranžmá pro saxofonové trio.
Má programová náplň vychází z číselné podobnosti s počtem Smetanových básní v cyklu Má vlast a každou suitu si vnitřně zařazuji jako svébytnou hudební báseň. Přesně to o hudbě říká a dokládá na příkladech Leonard Bernstein: Představte si pod ní, cokoli chcete a cokoli se vám líbí. Myslím si totéž a ostře nesouhlasím s Modestem Čajkovským, který po nalezení rukopisu šesté symfonie bratrovy nazval ji Patetickou. Podle mě v ní nic patetického není, leč je hladivá a krásně melodická. Tak dějiny lepí na různá díla přívlastky podle toho, kdo to právo získal.
Já si pro šestici těch suit mohu představit třeba šest německých měst (Dresden, Leipzig, Magdeburg, Aachen, Nürnberg a Hammeln), nebo šest horských pásem (Alpen, Böhmer Wald, Schwarzwald, Harz, Erzgebirge) a máme tu hned dvakrát sousedství s námi, či řek (Rhein, Donau, Inn, Mosel, Spree, Elbe), kde sdílíme dvě. Zkusíme to a zopakujeme někdy příště. Zázrak hudby tkví v tom, že možné je vše, v čemž dokonale vyhovuje lidské fantazii.
A to ještě musíme brát v úvahu, že tyto klenoty byly poprvé vytištěny až po století a v Paříži (jak jste, synci s matkou pečovali o tatínkovu pozůstalost) a až o další století později se suit jako celku (hrány po částech, což bytostně nesnáším) chopil největší violoncellista všech dob Pablo Casals (dceruška Rosemary se stala pětkrát wimbledonskou vítězkou ve čtyřhře s Billie Jean King) a nahrál je. S úctou k autorovi a se znalostí autentické interpretace přišel koncem 70. let Nizozemec Bylsma, od jeho kompletu se odvíjí soudobá pojetí Jiřího nevyjímaje.
Žádných dalších podrobností dodávat netřeba. Jen pro pořádek, Hanka učinila přesně tu chybu, jíž se vyhýbám, před koncertem se navečeřela a po první části koncertu je znavena a ospalá a avizuje, že asi půjde domů, neb na náročný program, který není tím jejím nejmilejším, jí chybí soustředění.
A týden po koncertu zveřejní Pražské jaro program festivalu 2020. Mimo jiné se dočkáme toho, jak tyto suity zahraje má oblíbená Alisa Weilerstein, již by člověk s radostí objal a věděl by, že nemá náruč prázdnou. Mám pocit, že podobně to viděl Jiří Bělohlávek, jenž si ji vybral k nahrávce Dvořákova violoncellového koncertu h moll. Na zkouškách se jí něco naobjímal. Divil bych se, kdyby se Jiří Bárta nešel podívat. A s Alisou bych mohl použít tu výše naznačenou metodu.
Závěrem musím Jiřímu vyseknout pochvalu nejen za předvedenou hru, ale i za perfektně napsaný text do programu ukončený tímto odstavcem, pod který se krasopisně podepisuji:
„Je Bach Bůh?“, zeptal se mne nedávno v nadsázce jeden novinář. Domnívám se, že ačkoliv to byl člověk z masa a kostí, jeho hudba nás může povznést někam, kde víru a naději nalezneme. A to není málo v době, kdy máme všichni trvalý strach ze všeho. Konec citátu.
Já vás všechny ujišťuji, že žádný strach nemám, nýbrž se těším na další koncerty této kvality. A Ježíškovi jsem si napsal o aktuální desku, kde je všech šest suit zahraných Jiřím na barokní nástroj se střevovými strunami.