Velká válka VII – a co po ní

   Tak tedy po čtyřech letech končím vzpomínkový seriál o Velké válce. Uvidíme se v roce 2039, ale do té doby o hudbě a jiném krásném, například hudebnicích, houslistkách a sopranistkách zejména.

   Po příměří 11.11.1918 je znatelná vyčerpanost všech kromě Američanů. Nejen vojáků, ale i obyvatelstva. V celé Evropě zanedbaná výživa a nefungující zásobování. A tu na oslabené populace dopadá epidemie španělské chřipky a zabíjí během dvou let nejméně dvojnásobek lidí, než zahynulo ve válce.

   Když už o tom mluvíme, dodnes nikdo s přesností nespočítal počet obětí. Nejčastěji se uvádí 10 miliónů, ale mám obavu, že ruských a Rakousko-Uherských mrtvých (s rozpadem se rozpadla i evidence) bylo daleko více. Zejména v Rusku jistě padlo více než uváděné 2 milióny. Je rovněž obtížné dospět k počtu českých padlých a zahynuvších v uniformě. Ve vojenském historickém muzeu a v literatuře najdete různá čísla mezi 200 a 330 tisíci. V tom nejsou započteni Slováci padlí v uherské armádě, jichž mohlo být několik desítek tisíc. Podle všeho počet obětí je srovnatelný s další válkou, kdy probíhalo plánovité vraždění. Ale tyto hrůzy rozebírat nechci. Památníčky ve všech českých obcích hovoří výmluvně.

  Vítězní spojenci rozhodnou, že válka bude uzavřena mírovou smlouvou, na niž nebudou pozváni Němci, Rakušané, Maďaři, ani Turci a ani bolševické Rusko. První chyba a zdroj frustrací. Nakonec o všem rozhoduje velká trojka USA, Francie, Británie. Itálie je na druhé koleji a ostrouhá.

  S Ruskem se nikdo nebaví, přestože Wilson tyto předsudky nemá a byl by ochoten. Bolševická vláda však po pádu císařství brest–litevskou smlouvu ihned anuluje a zmocní se zpět okupované Ukrajiny a Běloruska. Do dvou let stojí Tuchačevskij před Varšavou a nikdo netuší, kde se bolševici zastaví, neporazí-li je Poláci. Zázrak na Visle se však koná stejně jako dvakrát předtím za Velké války na Marně.  

   Pokud jde o nás, nutno si uvědomit, že Masarykův osobní vztah s Wilsonem je jedním z významných faktorů souhlasu USA s rozbitím Rakouska-Uherska a zapracováním tohoto požadavku včetně vzniku následnických států do slavných 14 bodů. Nebýt toho, je ve hvězdách, co by se ve střední Evropě dělo.

   Odtud zcela pochopitelné oslavování Wilsona u nás. Profesor s humanitním vzděláním a téměř nulovým ponětím o ekonomických otázkách a mizerným geopolitickým uvažováním je především veliký idealista a usiluje o vytvoření jakéhosi předstupně OSN Společnosti národů SN), jež je bez výkonných pravomocí zcela bezzubou žvanírnou, jak se později ukáže při dalších krizích.

   S nepřátelským Kongresem za zády se Wilson necítí jistě a tento republikánský Kongres nakonec mírovou a smlouvu o zřízení SN neschválí. Tím zůstanou USA na 22 let mimo světovou politiku. Poctivý a realistický Wilson chápal, že zahnat Německo nahé do kouta, je minimálně z lidského hlediska nesprávné, neb blokáda pokračovala jak nátlakový prostředek až do podpisu mírové smlouvy, což vedlo k velkým zdravotním komplikacím v německé populaci a vysoké úmrtnosti zejména dětí.

   V rozhodujících chvílích však nesmiřitelní Francouzi a jejich honicí psi jako premiér Clemenceau zvaný Tygr, snad nejenergičtější vrcholný politik doby a prezident Poincaré, jak jsme již poznali, významný válečný štváč, který v roce 1914 místo uklidňování situaci jen vyhrotil svým poštíváním Ruska, aby mobilizovalo, a vrchní velitel Foch, podporováni Brity v čele s mistrem oportunismu liberálem dle stranické legitimace Lloydem-Georgem. Onemocněvší Wilson na tohle nemá sílu a zhroutí se podobně jako Beneš v únoru 1948.

   Tím nechci snímat rozhodující vinu z Němců a Rakušanů-Uhrů, neb oni první vyslali vojska na sousední státy.

   Clemenceau usiluje o totální pokoření Německa a vytěžení co nejvyšších reparací, aby byly nahrazeny materiální ztráty. Nakonec se ukáže, že se z Německa nepodaří dostat ve dvacátých letech téměř ani marku přes různé plány (Třeba Dawesův), jak toho dosáhnout změkčením a přijatelnějším časovým rozložením splátek. Mnozí, jako například slavný ekonom J. M. Keynes chápou, že jde o fatálně chybnou politiku, ale nikdo je neposlouchá.

   Z toho všeho povstane Mussoliniho převrat v krutě strádající Itálii po třech letech od Versailles a Hitlerovo demokratické uchopení moci mimo jiné díky argumentaci o dýce do zad a židobolševické vině za katastrofální ekonomickou situaci v Německu za světové krize. Avšak po příměří v listopadu 1918 představa, že by se mělo táhnout dál do Německa a obětovat další životy, byla neobhajitelná.

   Avšak z toho povstal v Německu pocit, že armáda poražena nebyla a vzdali se sociálně demokratičtí politici, kteří uchopili s podporou špiček armády moc po císařově abdikaci a odchodu do Nizozemska. O čtvrtstoletí později patologický vůdce a vrah svou odmítavostí k míru přivede válku až do srdce země a způsobí Němcům nejhorší ztráty v dějinách za poslední rok války, vyšší než za celou válku první. Tak zase zpět do roku 1919.

   Nutno též poznamenat, že nejen Německo a následnická Rakouská republika byly postiženy mírovou smlouvou. Němci přišli o takzvaný polský koridor  (území zajišťující Polsku přístup k Baltu) mezi Štětínem a Gdaňskem a muselo vrátit Francii v roce 1871 anektované Alsasko a Lotrinsko. K tomu připočtěme ztrátu kolonií, např. v Africe Tanganjika, Jihozápadní Afrika, dnešní Namibie, Kamerun, Togo, Rwanda a Burundi, nebo v Oceánii část Nové Guineje, Bismarckovo souostroví, severní část Marian (stále ještě množství neználků říká a píše Mariány a onu největší hlubinu Mariánský příkop a já jim marně otloukám o hlavu, že to a je krátké), Karoliny, Palauské a Marshallovy ostrovy a Mikronésie.

   Rakousko definitivně ztratilo ve prospěch Itálie jižní Tyrolsko dodnes s převážně německy mluvícím obyvatelstvem. A ve prospěch ČSR ztratilo Valticko a část Vitorazska.

   Maďarsko smlouvou ve versailleském zámku Trianon přišlo o ohromná a historická území, Sedmihradsko (dnes součást Rumunska), Slovensko zvané Horní zemí, Podkarpatskou Rus (obě na čas ČSR), Chorvatsko a Slovinsko (Království SHS, později Jugoslávie) a další drobná území. Odtud maďarská frustrace a vznik Maďarské republiky rad a vojenské střetnutí s ČSR o Horní zemi. Italská frustrace, jež přispěla k vzniku fašismu, plynula z pocitu, že je spojenci vtáhli do války a za to jim nedali, co chtěli, tj. Istrii s Rjekou (Fiume) a Dalmácii. Jen ten Terst původně zcela rakouský (jak by dosvědčil Josef Ressel i čeští námořníci), Spojenci Jugoslávcům, kteří byli ochotni o něj bojovat, nedali. O rozpadu osmanské říše zde mluvit nechci, ale stačí se podívat na mapu. Turecko zahrnovalo dnešní Irák, Sýrii, Jordánsko, Izrael, Saúdskou Arábii, Emiráty, Katar, Bahrain, Kuvajt, Jemen a Omán.

   A ostře nesouhlasím s některými žvásty některých rádoby historiků, že vlastně válka trvala dál a navázala na ni ta druhá. Je pravda, že byly místní války, jako třeba ničivá ruská občanská, nebo později španělská, nebo na počátku 20. let řecký pokus ovládnout jako za starověku turecké pobřeží Malé Asie. Teorie o nepřerušené válce je jeden z nejhloupějších nesmyslů. Jediné, co by se blížilo pravdě je, že druhá světová válka započala v Asii japonským napadením a anexí Mandžuska v roce 1931 a rozvinula se v roce 1935 napadením Habeše Itálií (válka v Africe), rozhořevši se ohromným a strašným plamenem japonským útokem na Čínu v roce 1937. A Hitlerův útok na Polsko (a Stalinův na Polsko, Finsko a Pobaltí) i na západní Evropu stále ještě nebyl válkou světovou, nýbrž jen evropskou.

   Je však pravda, že Versailleská a následující mírové smlouvy byly nepodařené a krátkozraké a nenastolily onen stav věčného míru. Když už nic jiného, jejich nezdar posloužil v roce 1945 následně k zavedení mezinárodního systému, který byl neskonale úspěšnější, jak jsme se na vlastní kůži přesvědčili. A samotné USA se poučily z roku 1919 a geniálním Marshallovým plánem zabránily spolu s milióny Evropanů hospodářskému kolapsu po ještě ničivější válce (bohužel zde bez nás). A dokázaly osvícenou správou poražené státy přivést k slušné demokracii, prosperitě a překonání zla, jež způsobily.

 A z těch strašných let tak jako obvykle ze všech historických traumat povstala řada vynikajících uměleckých děl. Například Churchill napíše knihu Světová krize 1911-1918, a po další válce napíše svůj pohled na ni a dostane za to Nobelovu cenu za literaturu. Britové natočí film Bitva na Sommě už v srpnu 1916, kdy jen začala, UNESCO film zapíše na listinu paměti světa jako první britský film, Vynikli malíři Brit Paul Hodgson a Američanka Betty Herbert, nebo Ir Hughie O’Donohue, britští spisovatelé známý Robert Graves, J. R. R. Tolkien, Siegfried Sassoon, Němci malíř Otto Dix a spisovatel Remarque, Francouz Barbusse, o němž již hovořeno v roce 1916 a také Američan Hemingway.

   Plno poučení a plno vazeb na dnešek, bohudík trápený v Evropě jen vedrem a suchem a působením blbců, jichž stále ještě moc, ale je tu naštěstí plno krásných houslistek a sopranistek.