Pořadatelé patrně pod vlivem zkušenosti minulých let využijí přítomnosti amerických mládežnických orchestrů v Evropě a získají letos New England Conservatory Youth Philharmonic Orchestra pod vedením Davida Loebela, z čehož jasno, odkud hudebníci pocházejí (státy Maine, Vermont, New Hampshire, Connecticut, Rhode Island a samozřejmě Messachussetts, kde v Bostonu sídlo). Nová Anglie proto, že samá zeleň, hojnost deště a mírné podnebí. Ovce, koně, psy, kočky a krysy a evropské nakažlivé nemoci, jež byly hlavní příčinou vymírání Indiánů, si founding fathers přivezli.
Orchestr se vytáhne atraktivním programem zahraným v kulturním domě, kde jsem s radostí vítán sympatickou dámou, jež mě zná z pražských koncertů Prague Concert. Mnozí lidé mohou říci, že jsem snad všude.
Program otvírají v souladu s mým častým přáním, aby Američané vždy zařadili něco z vlastní hudby. Ze Symfonických skic George Wihitfielda Chadwicka (1854-1931) zahrají úvodní část Jubilee. Zní jako výtečná hudba k nějakému filmu o dobývání Západu a neskrývá muzikálovou inspiraci a gershwinovskou syntetickou invenci. Vzhledem k datu narození (jako Janáček) se mohl jistě setkat počátkem 90. let s Dvořákem. Poté ukáží na Mahlerově Slavnosti mrtvých (Totenfeier), jež původně užita jako první verze 1. věty 1. symfonie, že se ve druhé půli nemusíme bát, že by kvalitně nezvládli Beethovena.
Ten prubířský kámen jest jeden z největších světových hudebních klenotů, Symfonie č. 5 c moll, op. 67, „Osudová“. Tu já nejradši a cením si jí více než deváté. A maje ji odedávna doma, hrál jsem si ji tak, že si ji téměř pamatuji. Proto se dnes se duch můj vrací do mládí a zkoumá, jak se mladí Američané s tím klenotem vyrovnají.
Přesedávám si, neb první řada zcela volná, abych lépe viděl na sličnou violoncellistku a současně se raduji z první houslové dvojice. Opět se ukáže, jak je důležité, když si hráči vezmou skladbu za svou a chtějí se pochlubit. Raduji se s nimi, protože to, co předvádějí, snese vysoká měřítka. Tak zase po letech Pátá a ty úvodní akordy, snad nejslavnější z celé hudby. A nejzneklidňující.
Po koncertu jdeme s dceruškou Anežkou (Alenkou) do blízké hospůdky poblíž Horáckého divadla, kde zajistila stolek na ulici, kolem ruch od vedlejšího srbského stolu a kolemjdoucích účastníků jdoucích ze stříbření. Mají senzační trička dle místa, odkud přijeli, a člověk jen lituje, že tu už sedm století žádné stříbro není. Tu je velmi pohledná a příjemná vrchní, s níž radost hovořit a na niž radost hledět a také oko mé přitahuje neobyčejně marnotratně obdařená číšnice. Nutno doplnit, že jsem si zase nedal pozor a fláknul sebou při cestě na toaletu na mizerných schodech. Pomohl mi jeden ze Srbů, jenž asi neví, co volal Švejk, jeda na vozíku Prahou dle hesla podporujte svého císaře. Dodnes mám barevnou levou nohu a nateklý loket. Mea culpa. Možná to bude chtít opodeldok.
Druhým koncertem jest 26. června představení singspielu Dobrá rada drahá českého téměř neznámého skladatele Josefa Bárty (1744-1787). Někteří říkají, že toto dílo je historicky prvním singspielem, předbíhajícím Mozartův Únos ze serailu. Moc se mi líbí titul jednoho jeho singspielu, jenž slove Šlechtic nádeníkem, což prozrazuje inspiraci Moliérem.
Největším překvapením je, že při usazování v první řadě mi kdosi z řady za námi klepe na rameno a mocným hlasem zdraví. Můj soused z koncertů Velkého C James Cool, můj Angličan, který je Američan. On taky musí být všude.
Naše zpěvohra je vychytrale situována do Kočinčíny (dnešní Indočína) a jde v něm o lásku i majetek a nakonec vše zdánlivě spravedlivě vyřeší jako deus ex machina jakýsi guvernér. Za produkcí stojí HAMu, Horácké divadlo, společnost Arco diva. Její ústřední postava Jiří Štilec (mimo jiné autor dramaturgie a scénáře skvělého koncertu na téma lásky Zdeňka Fibicha a Anežky Schulzové, kde zpívala krásná Lucie Silkenová a housle hrála nedostižně půvabná Markéta Janoušková, to vše před Sekerovým klavírem a Kepkovým slovem), který sedí ve druhé řadě a po každé árii hlasitě povzbuzuje, často mocným řevem Bravo.
Jeho syn Marek diriguje úsporný orchestr Ensemble 18+, v němž, jak na závěr v děkovačce zjišťuji ke své žalosti, koncertní mistryní Magdalenka Malá, jež by mi také jistě řekla, že jsem všude. Když jsem před začátkem nahlížel do orchestřiště, nevšiml jsem si jí. Vynikající výkony podávají mladé zpěvačky a zpěváci, jak hlasově, tak i herecky. Je znát, že se výtečně baví a my také.
Zdejší bar naučíme objednávání pití na přestávku předem, abychom se vyhnuli frontě a po představení jako obvykle do naší hospůdky. James říká, že je unavený, tak jdeme sami. Teplá večerní jihlavská tichá ulice. Dnes tu je jiná obsluha a mladá číšnice má bystrá, živá očka a je velmi štíhlá a hezká.