SOČR na jaře 2019

V onom období tři koncerty orchestrální, pokud k nim mohu přiřadit koncertní provedení opery, a jeden komorní.

   Neodolám a jdu s Honzou 4. února na koncert SOČR do Rudolfina a 1. řada vyprodána. Po zralé úvaze tedy volím 3. řadu zcela vlevo, neb odtud očekávám výhled na poslední dvojice houslí s Andulkou a zadní část výseče druhých houslí s Pavlou. Rovněž dobře vidět na violy, kde dnes jiná první dvojice, jen ten Kobrle bohužel zezadu.

   Dnes je tu šéfdirigent Liebreich a program nazván podle premiérové skladby. Prvá půle sestavena ze dvou Schubertových děl značně odlišných, což samo o sobě přináší skvělý zážitek. Už to první, Zpěv duchů nad vodami, je neobvyklé obsazením, kdy několik smyčců rozsazeno kol pultíku dirigentova a v půloblouku za nimi mužská část Pražského filharmonického sboru. Skladba zní impozantně a zajímavě navazují hlasy a já mám pocit, že se pohybujeme v okolí Fidelia, aniž bych tím chtěl spekulovat o vlivu Beethovenově, který byl na současníky obrovský, stejně jako o pár desetiletí Wagnerův na operu.

   Druhý Schubert je půvabně krátká dvouvětá sedmá symfonie zvaná Nedokončená, v níž dle Brahmse je vše, co má v symfonii být a skýtá romantickou předzvěst, co přinese budoucnost v osobách a díle Mendelssohnově, Brahmsově a Dvořákově. Orchestr je zde již kompletní, leč Andulka posazena o dvě řady vpředu, tudíž jen zezadu a z profilu a to, že na Pavlu ve třetí řadě druhých houslí nevidím, je vcelku očekávané, občas se jen mihne hlava a při pohledu dolů mohu obdivovat štíhlé kotníčky. Tak si já užívám i nehudebních krás.

   In me la morte je zhudebněná Michelangelova báseň Jiřím Kadeřábkem (1978), v níž poněkud atonální a vysoce exaltovaný zpěv Kateřiny Kněžíkové podložen pozoruhodně jímavou hudbou a střídá polohy velmi vzrušené a velmi ztišené. Však ten text je plný stížností na útrapy lásky podobny smrti, jež je v básníkovi přítomna.

   Poté na emporu přijde ženská část PFS a k nim první Kateřina a druhá v podobě mezzosopranistky Kalvachové. Obě dostanou příležitost ve vokální části Mendelssohnova Snu noci svatojánské. Ta píseň je milá a pohádková a plna lesní havěti a hluboké žestě skvělých barev podpořeny smyčci a jako kdyby se tu už hlásil Wagner. A samozřejmě k obveselení svatební pochod.

   Odcházející Andulka se konečně podívá a máváme na sebe a smějeme se. Co hezčího dnes mohu ještě zažít. Bohužel Pavla při děkovačkách sice vidět v mezeře, leč ještě neumí do té mezery očkem hodit, zda tam není někdo známý, jak tuto disciplínu ovládá mistrovsky Markéta Vokáčová k mé radosti.

   Mám celkově pocit velikého nadšení z dovedně sestaveného programu, hry ve všech dnešních sestavách a usilovné a téměř otcovské práce dirigentovy, vidím na něj z té třetí řady dobře a z profilu i jeho ruce. Působí dojmem dalšího hudebníka, neb jeho výraz je takořka roven hře na nástroj. Dalo by se řící, že Liebreich hraje na SOČR. Kromě toho se raduji z přítomnosti obou houslistek a zvuk orchestru mi připadá nějak hladivý a ucelenější než jindy. Možná se něco s novým šéfem změnilo a já mám neodbytný pocit, že to bude ono. Výrazně mladší šéf se zřejmě odlišným hudebním myšlením a ambicemi než jeho předchůdce Lenárd (ve vší úctě a s uznáním) si mě získává stále víc a více. Moc bych byl rád, kdybych mohl po koncertu mluvit s oběma houslistkami a porovnat s nimi své úvahy a dojmy. Možná, že zareagují po vydání tohoto souhrnu. Ale povedlo se to už dřív a bylo to zajímavé.

   16. února v Rudolfinu koncertní provedení Gershwinovy opery Porgy a Bess, která má mnoho znaků společných s tehdy už vynalezeným muzikálem. Dnes bude hrán jen podstatný výběr, nikoli úplné dílo. 

   K věrohodnému zvuku a výrazu přizváni umělci z USA, sopranistky Angela Renée Simpson a Indira Mahajan, jež si podělí role Bess, Sereny a Clary, tenorista Ronald Samm jako Sportin‘ Life a basbarytonista Kevin Short jako Porgy a Crown. Jako dirigent a pianista Wayne Marshall. Nade všemi Pražský filharmonický sbor pod Lukášem Vasilkem. Ten pochválím jako první, neb přestože bílý trefil atmosféru dokonale a dokonce dámská část sboru občas stržena hudbou nakrucuje sukénky a vlní se do rytmu.

     Už předehra je chutný kousek, k němuž velmi stylově použili stařičké poněkud rozhrkané pianino, takže jsme ihned byli v černošské hospodě v rybářské vesnici kdesi v Severní Karolíně a Gershwinova inspirace ragtimem i jazzem jasně přiznána. Rytmus a nálada jako když Tornado Lou zpívá v Limonádovém Joeovi. Na předehru navazuje ta nejslavnější árie Summertime a má vše, co od ní čekáme, nálada ukolébavky, něha i vzdor. Nemíním zde dělat výčet čísel a árií, či možná přesněji řečeno písní. Jen se zastavím u dojemné a láskyplné My man’s Gone Now a spirituálu Oh, the Train is at the Station v prvé části.

   K tomu po přestávce přihazuji na hořící hranici vyznání lásky Bess a Porgyho Bess, You is my Woman Now, následovanou Oh, I Can’t Sit Down. Já přikládám mistrovsky zazpívanou What You Want Wid Bess. Mezitím bouře na moři s úmrtími a smutnění. Uvedou to dva saxofony a dokonce se objeví banjo. Občas zalkají violoncella a vše po mefistofelovsky lákajícím drogovém dealerovi Sportin’ Lifeovi uzavře strhující O Lawd, I’m on My Way, kdy se hodlá Porgy vydat za Bess do Nového Yorku, neb se dala prohnilým dealerem ukecat. Zpívají všichni, a kdyby tohle viděl Wagner, chtěl by to mít v Soumraku bohů taky. Ale otázka je, zda by do Valhally pustil černochy. Přátelé, taková černá Brünnhilda, to by bylo něco a ještě k tomu židovské víry.

   Pěvečtí hosté budili chvílemi dojem, že jsou na scéně v opeře a své role hrají s chutí očima a gesty. Zdá se však, že program není v souladu s tím, co se zpívá a hraje, čemuž by pomohl text v originální angličtině, plete trochu i kumulace rolí. Po tomto letošním druhém orchestrálním koncertu mám ještě silněji pocit, že s Liebreichem je orchestr na té nejlepší cestě jak z hlediska řízení a výsledného zvuku, tak i dramaturgie. Dnešní Porgy a Bess řadím zatím k nejlepším hudebním zážitkům roku a zřejmě tak vysoko zůstane i na jeho konci. A na všech hudebnících v dohledu byla znát radost, že tenhle majstrštyk mohou hrát. Panuje tu hmatatelně výtečná atmosféra.

   Pavla mi e-mailem potvrdí k mé radosti, že i pro ni byl koncert zážitkem sezóny, ba dokonce snad tím dosud největším od nastoupení nového šéfdirigenta. Musím ji citovat: „Práce na tomto projektu byla úžasná a samotný koncert úplná třešnička. Škoda, že nebylo a nebude koncertů s tímto programem víc.“ Nakonec se k podobným pocitům přidá i Andulka, jež napíše i jiné a poněkud překvapivé postřehy z orchestru a nového šéfa.

   25. března s Hankou v rozhlasovém Studiu 1 pořad s názvem Bach ve 20. století. Ten název se poněkud kazí neúčastí flétnisty Hegera, který měl hrát známý part v Bachově čtvrtém braniborském, který nahrazen výběrem ze Suity h moll téhož autora. Zahajujeme Pärtovým dílkem Kdyby byl Bach včelařem, jež je úsporným rozvažováním za pomoci komorní sestavy. První dnešní užití flétny následuje ve skvělém Koncertu pro flétnu a orchestr d moll druhého nejstaršího Bachova syna, kde po sladkém Andante uzavírá virtuózním kvapíkem v Allegro di molto. Hraje velmi elegantně nakrátko střižená sličná dáma Lenka Chmelová.

   Nyní tedy avizovaná náhrada, kde flétnu zahraje do žlutočerného slušivě oblečená Dana Hegerová. Mezitím si tradičně pro Vltavu konferující Daniela Čermáková přivede a vyzpovídá dramaturga Třeštíka, který stručně nastíní novou sezónu a je ohlášeno, že se na rok 2021 stane dramaturgem Pražského jara. A že malé Studio 1 nahradí Anežským klášterem s dvojnásobnou kapacitou. Večer uzavře Stravinského Koncert pro komorní orchestr Es dur „Dumbarton Oaks“, který mám rád, a já se těším z úsporné a průzračné hry malé sestavy 3 houslí a viol, po dvou cellech a kontrabasech a k nim 3 dřeva a 2 horny a zní to božsky a fagot je kouzelný a já si píšu echt Gershwin. Naše milé houslistky dnes dostaly volno. Jdeme s Hankou na růžek na kozla a staví se tam dramaturg, což nás vede k chvále a poděkování za zdařilou péči o program orchestru.

   29. dubna Alexander Liebreich uvádí Brucknera a večer začne Witoldem Lutoslawským a jeho nikterak dlouhou Muzykou žalobnou. Hned je přestávka, neb Brucknerova Symfonie č. 7 E dur, první větší úspěch skladatelův, bude dlouhá po vzoru jeho velikého vzoru Richarda Wagnera. První věta vzor silně připomene a druhá naopak potvrdí, že v německo-rakouské oblasti nutno za vzor považovat vždy Beethovena. Ale, přátelé, Mahler je Mahler. Naše děvčata zase mají volno a také první violová dvojice je nová.