Nejprve se vracím do hlubokého léta, neb na jeho sklonku na Novoměstské radnici 28. srpna na úvod šikovného místního festivalu Novofest hrají manželé Sedlákovi pod jménem České smyčcové duo. A na krásnou a elegantní houslistku Lucii v tmavěrůžových šatech, jež se svým manželem violoncellistou Martinem dnes v černém už léta úspěšně koncertuje a nahrává, jdu, jak jen možno. Sedlákovi s klavíristkou Böhmovou tvoří úspěšné Kinsky trio, od něhož mám výborná kompletní tria Bohuslava Martinů (avšak ještě ve staré sestavě s klavíristkou Pěchočovou.
Usadím se v první řadě a ihned udělám nemilou zkušenost, neb Lucie stojí přesně na místě, kde za její hlavou světelný terč na stěně od reflektoru. Její půvab si tedy moc neužiju, jen při odchodu a příchodu. Ani pořádnou fotku neudělám. Zkušenost pro příště kdekoli. Posoudit osvětlení.
Zahajují Duem C dur, op.19, č.1 Karla Stamice. Nato nám Lucie mile a vlídně rozebere další číslo, jímž je Ravelova čtyřvětá Sonáta, jež by mohla být klidně přisouzena Martinů, nebo Šostakovičovi a je bohatá a zajímavá a možno slyšet řadu technik hraní. Před přestávkou ještě Ježkovo malé Appassionato, op. 27. O přestávce tradiční přátelské vínko za dobrovolný příspěvek.
Po ní mně neznámý Josef Fiala, vrstevník Haydnův i Mozartův, jehož přívětivost i melodičnost ze skladby znát, a hned v prvé větě se blýskne Martin. Dále Reinhold Gliére, vrstevník Ravelův, jenž ho ovšem přežil o 19 let, a jeho velice příjemné a občas virtuózní Krátké kusy. Koncert uzavře k mé radost Martinů Duo č. 2, jež je dílem pozdním a napsáno bylo, jak praví Lucie za 4 dny. A je třívěté, přičemž nejvíce oceňuji střední Adagio a poslední Allegro. Přidávají kuriozitu. Kapky vody devítiletého Sibelia a ten geniální chlapeček napsal zejména houslový part tak, aby mohla Lucie zazářit. Bohužel všechny další termíny festiválku mám obsazeny jinými koncerty.
Další 3 koncerty mimo „velké“ pořadatele jsou na Zelenka festivalu Praha-Drážďany, který pořádá Ensemble Inégal po polovině října. Tradičně se konají u Maltézských rytířů v Rytířském sále Velkopřevorského paláce a v přilehlém kostele Panny Marie pod řetězem.
Na tom prvním 16. října v paláci hraje komornější sestava Musiky Florey složená ze 4 houslí, violy a kontrabasu a dvou hobojů a fagotu podpořená cembalem a řízená Markem Štrynclem, jenž současně hraje na violoncello. Zahajujeme skvěle nástrojově rozvinutou Sinfonií a moll, ZWV 189, jež bohatá jako květinářství a přelíbezná v pomalých větách. Následuje nápaditá Hipocondria, ZWV 187, kde vyniknou hoboje a závěr skoro mozartovsky zpěvný.
Závěrečná Suita D dur, ZWV188, je překvapivě rozsáhlá a štědrá na nástrojová blýsknutí se a na rozličné rytmy. Přidává se něco malého a milého od Zelenky.
A vedle mě sedí pohledná paní, jež mě už párkrát zahlédla na staré hudbě a představí se mi jako matka hezké hobojistky Petry Ambrosi. Leč na další koncerty už nepřijde, takže nemohu nic rozvinout.
Další koncert je zítra opět v paláci. Hrají se árie a duety z hudební sbírky saské korunní princezny Marie Antonie a potěšující je doprovodný slovenský soubor Musica Aeterna pod vedením Petera Zajíčka. Zpívat budou osvědčené sopranistky Gabriela Eibenová a Lenka Cafourková.
Hrát se bude šest Vivaldiho kusů a po jednom od Vinciho, Giacomelliho, Araji, Caballoneho a Selitta. Pěvkyně si dosyta užijí a zdobí zdatně, Gabrielin spíše temnější a přívětivější hlas hladí a Lenčin silnější a ostřejší se klene nad vodami. Vše uzavře půvabný duet jejž si dámy užívají téměř barokně kypře. Doprovod dokáže vystihnout atmosféru a občas se blýsknou nástroje. Velmi přívětivá atmosféra a oko mé potěšeno sličností dam.
Na závěr 19. října hraje Ensemble Inégal českou premiéru Zelenkovy Missy Sancti Spiritus, při níž co sbor působí Dresdner Kammerchor a jako sóĺisté sopranistka Gabriela Eibenová, altový part svěřen Martinu Ptáčkovi, tenorový Virgilu Hartingerovi a výtečný bas včetně vzorné deklamace jsme slyšeli v podání Lukáše Zemana.
K té mši si poznamenávám, že mám pocit, jako kdyby Zelenka spíše hledal duchovní obsah v kráse hudby a také, že dirigent Viktora popojde vpřed a odkryje hezkou sboristku, a já vidím, jak Magdaleně Malé poletují očka. K altu bych uvítal spíše dámu, než kontratenoristu. Nejvíce vyzdvihuji fugu v Cum sancto spiritu a později především Crucifixus a celý závěr, kdy se orchestr i a sbor rozvinou jako okvětí.
Po této pozoruhodné mši se ještě hrají Litaniae Leurentiniae ZWV 151, „Consolatrix Afflictorum“ (Těšitelka zarmoucených) jež byly věnovány Marii Josefě Habsburské, manželce saského kurfiřta a polského krále Augusta III. Rytmicky živá a bohatá skladba sedí skvěle sopranistce a blýsknou se smyčce a hoboje malují obrazy na pozadí hlasů. Příští rok určitě nevynechám, půjde-li to.
23. listopadu v Městské knihovně Zemlinského kvarteto vzdává poctu 90. výročí Janáčkova úmrtí koncettem Janáček gala tak, že přehraje všechna jeho kvartetní a pro kvarteto upravené skladby. Nejpůsobivější je úprava sextetu Mládí a cyklu Po zarostlém chodníčku pro housle, violu, violoncello a klarinet s klarinetistou Františákem. Ukvalskou náladu doplní baletní vystoupení na onen zarostlý chodníček v podání páru z Pražského komorního baletu. Chlapci jsou jako obvykle skvělou volbou a u šatny potkávám milou paní Vedralovou, jež je jejich velkou příznivkyní. Takový koncert zaslouží pochvalu největší.
29. listopadu jdu na jediný vybraný koncert Firkušného festivalu. Chci si užít jednu z nejsympatičtějších českých hudebních tváří, Miroslava Sekeru.
Zahájení věnováno šesti sonátám Domenica Scarlattiho, které sice původně cembalové, ale hrány s patřičným citem přátelsky a radostně a občas až jemně, jako kdyby se Chopin objevil o století dříve. Na rozdíl od dalšího čísla, zamyšlené a přemítavé Beethovenovy Sonáty Es dur, op.81a, „ Lebewohl“, je Scarlatti výrazně radostnější. Prvou část uzavřou vzorně a s patřičným melancholickým citem zahrané Debussyho Clair de lune a L’isle joyeuse. Přemítám, zda jsem to někdy slyšel lépe zahrát. Snad jen Helenka Grimaud se tomu blíží.
Po přestávce dá všemu Miroslav korunu Schumannovými 13 dílnými Dětskými scénami, jež obsahují i slavné Snění mému bratrovi v srpnu hrané na rozloučenou. Kdyby někdo nevěděl, co to je romantická hudba a romantický přednes, nechť vezme na vědomí, že jsem si poznamenal: „Jéžiši, to je krásný.“ Po Schumannovi, jehož obdivoval, ukáže Smetana, že byl světový klavírní skladatelský talent v Na břehu mořském, Přívětivé krajině a Macbethovi a čarodějnici.
Pochvaluji si vedle skvělé hry pečlivě promyšlený a pestrý program a s radostí vyslechnu tři přídavky, z nichž první byl oblíbený kousek Miroslavova profesora Langera, Bachova Siciliana, druhý bych tipoval na Liszta a třetí byl určitě Chopin.
Nyní další festival, tentokrát poprvé Dny Bohuslava Martinů, jež mi nějak dříve unikaly. Letos je v časovém rozvrhu v prosinci pár mezer, tak jich využiji.
12. prosince v HAMU Plzeňská filharmonie hraje nejprve Martinů Divertimento pro komorní orchestr, H 215, jež mozartovsky přívětivé, nato janáčkovsky rozevláté Málkovo Divertimento č. 1 připraví půdu pro Temlův Koncert pro clavicembalo a komorní orchestr, kde se velmi virtuózně blýskne Monika Knoblochová. Přestávka a v ní zvu fotografku Petru na červené a narazíme na snově krásnou Markétu Vokáčovou v modrém a jejího manžela Ivana, jenž jde zřejmě pozorovat kolegu violoncellistu, který přijde po přestávce. Ten tu má také svou sličnou a elegantní paní violistku Kristinu. Petr Nouzovský, již renomovaný martinůovský violoncellista ve zlatém hřebu večera Koncertu pro violoncello a orchestr č. 1, H 196, Bohuslava Martinů doslova exceluje. Tento nádherný koncert opatřen po prvé větě osmičkou a ve druhé, pomalé, dokonce desítkou, aby ji ve třetí větě zopakoval a uzavřel drtivě. Píšu si k tomu ještě, že jsem slyšel ukázky krásy nástroje v typickém zpěvně melodickém Martinů a že by mě zajímalo, jak by to asi hráli Alisa, či Yo Yo Ma.
Uzavírá se Dvořákovými třemi kusy z Legend, v nichž ta číslo čtyři je mozartovsky radostná a člověk se nediví Brahmsovi, že byl z Dvořákovy samozřejmé invence na větvi. A k tomu všemu v orchestru dvě hezké violoncellistky a druhá houslistka a vyloženě krásná zrzavá flétnistka.
14. prosince Guarneri trio opět v HAMU. Nejprve dirigent Vronský oceněn Medailí Bohuslava Martinů. Pánové opět potvrdí, že dlouhými lety a pečlivostí vypracovaná souhra je řadí k tomu nejlepšímu, co lze ze světa trií slyšet. Klavírista Ivan Klánský opět oba kolegy otcovsky sleduje a houslista Čeněk Pavlík samý úsměv a violoncellista Marek Jerie vzor koncentrace. Nejprve Trio Luboše Fišera a po něm skvělé Martinů Bergerettes a na závěr Mendelssohnovo Klavírní trio d moll, op. 49, kde je klavír dle mého pánem. Zřetelně vynikne kontrast výsostného romantika s autory z 20. století. Přídavkem je Humoreska.
Konečně 18. prosince v sále Pražské konzervatoře příjemný a pestrý program v režii oceněného dirigenta Vronského a Severočeské filharmonie Teplice.
Na Dvořákova Vodníka jsem si nevzal Kytici, musím tedy lovit v paměti. Na Blodkův Koncert D dur pro flétnu a orchestr přichází ta, na niž jsem především přišel. Stále ještě studentka Ostravské univerzity Sylvie Schelingerová. Je velmi pohledná, příjemného pohledu, avšak poněkud se nám spravila. To mi nijak nepřekáží v tom, abych soustavným pohledem na ni netěšil své oko i ducha. Dívka v tmavěrůžových šatech s vlasy sepnutými hraje opravdu jímavě a dle mého vzorně. Ve druhé větě má působivé místo, kde hraje sama bez orchestru a v té třetí jsem z ní nadšen a zejména z její neskrývané radosti z hry.
Krátká přestávka a flétnista a hudební pedagog Jan Ostrý se mihne na chodbě, což mi dá možnost pohovořit. Kromě toho tu je také díky orchestru jeho člen houslista David Danel, jenž potvrdí, že má povídání o Jimlíně dostal, a mohli bychom oba podpořit podobné vystoupení v Atriu u jeho bývalé manželky.
Netypická a zvláštně obsazená je Instrumentální mše Václava Riedlbaucha, kdy v šikmé řadě usazeny dřeva a hluboké žestě a za nimi 2 harfy. Avšak zlatý hřeb přichází na závěr v podobě Martinů Koncertu pro housle, klavír a orchestr, H342. K němu na klavír přizván Jiří Kollert a s houslemi jeho mladičký a velmi nadějný syn Eduard. Tomu nemám, co vytknout, avšak hra otcova mi připadá ostrá a hranatá a nezaujala mě. Avšak Martinů je Martinů, toho si rozvracet nedám.
Konečně těsně před Vánoci 21. prosince jdeme s Honzou do kobyliského divadélka Karla Hackera, které vede naše dobrá duše z Atria, paní Miroslava Drakselová. Harfistka Kateřina Englichová a slovenská mezzosopranistka Eva Garajová připravily vkusný a zajímavý předvánoční program, který Kateřina zdatně konferuje a Eva se místy přidá. Hrál se a zpíval Händel, D. Scarlatti, výňatek z Müllerovy mše, Haselmanův Pramen, tři z Biblických písní, zkrácená úprava Vltavy a na závěr vánočně laděný výběr písní a koled.
Tak nějak se má člověk chystat na Vánoce, což jsem potvrdil jak 22., tak i 23.prosince. A oběma dámám to slušelo a Kateřině nejvíc a paní Drakselové také.