SOČR na podzim 2018

   Každým rokem roste můj zájem o tento výtečný orchestr, který obohatil svůj koncertní program zejména o kvalitní komornější koncerty s úsporným obsazením. A záhy uvidíte, proč mám SOČR v takové oblibě.

    Podzimní cesta (na rozdíl od Schubertovy zimní) začíná už 10. září v rozhlasovém Studiu 1, nedávno rekonstruovaném, v rámci svého obvyklého dřívějšího příchodu a přípravy na koncert sse zdraví prospěšným nápojem naleznu v Italské kavárničku, kde plno mladých lidí, knížky a časopisy a na toaletu se chodí skrze starou almaru.

   Dnes se koncert jmenuje Sólo pro harfu a smyčce. K provedení přichází úsporná sestava. Bude hrát sedmero houslí (jako krkavců) v čele s první houslovou dvojicí a panem Kobrlem. Uprostřed v druhých houslích půvabná dívenka, kterou představuje Kobrle jako Mazancovou a já si hned píšu a oko mé se raduje. Rovněž sympatická violová první dvojice přítomna. K tomu hluboké smyčce.

   Jako zahřívací hrají Janáčkovu Suitu pro smyčce. Hrají živě a nadšeně. Druhým kouskem je Janáčkův téměř současník Debussy s Dvěma tanci pro harfu a smyčce. K harfě přichází Lydie Härtelová, již už znám z Atria a já si říkám, že s téměř nikým neporovnatelný Debussy se zase tak moc neliší od Janáčkových náladových V mlhách a Po zarostlém chodníčku.

   Méně příjemné je konferování Daniely Čermákové, již vidívám ve vokálních seskupeních našich souborů staré hudby. Trochu to narušuje mé soustředění, avšak koncert je vysílán Vltavou a těm v pantoflích doma nutno něco říci. Možná však, že méně by bylo více.

   Jako pozoruhodné obohacení zařazena Brittenova Simply Symphony zvukově bohatá a nápaditá jako od Martinů. Dnes večer uzavřou Bartókovy Rumunské lidové tance, které známe od houslistů, zejména té naší holky, jež výběr z nich často přidává. Jsou uhersky bohaté a zvuk našeho smyčcového tělesa se mi zrovna moc líbí díky hlubokým smyčcům.

   29. října v Rudolfinu koncert Vivat republica, díky datu nejde zřejmě o Dominikánskou. K pultu se vrací letos se rozloučivší šéfdirigent Ondrej Lenárd. Dnešní slavnostní program zahajuje výtečná a přírodou prodchnutá Novákova báseň V Tatrách a pokračujeme slovenskou stopou v podobě Suchoňova cyklu písní Ad astra, který k mé neskonalé radosti zpívá vyhlášená kráska Simona Rovnátko Šaturová, skladatelova krajanka v Praze šťastně žijící a zde také k radosti oka mého i ducha zpívající. 

  Ve druhé půli si konečně živě vychutnám Sukovu symfonii Asrael, jež je vysloveně mahlerovská a rozměrná a bohatá na hnutí mysli poté, kdy vám zemře švagr a vzápětí manželka. V české hudbě je málo takových děl a v té světové snese srovnání jen Mahler a Šostakovič. Nevydržím to a musím jít podél první řady doleva za Andulkou, abych jí poděkoval a řekl, že byli všichni skvělí. Má radost a já z ní taky. Podivuhodně se chová můj častý soused pan Cool, můj Angličan, který je Američan. Praví, že přišel výhradně na Simonu a potvrdí to tím, že o přestávce odejde. Ke své vlastní škodě, Zeptám se ho příště a říká, že Asraela zná a hlavně ho zajímala Simona. Ó jak mu rozumím.

   12. listopadu pod finským dirigentem Arvo Volmerem zahájení obstarává Erkki-Sven Tüür skladbou Les poids des vies mon vécues, kde naléhavé a zvukově bohaté skladbě vládnou smyčce. Finský poločas doplňuje Sibeliova Symfonie č. 7 C dur, jež je pozoruhodná tím, že ačkoli má jen jednu větu, budí dojem členitosti. Trochu upomíná na Schubertovu C dur i Mahlerovu nedokončenou desátou.

   Lukáš Vondráček, klavírista světového rozměru a mladík, jenž hraje s až mystickým zaujetím a energií mi znovu, jako před třemi lety v Litomyšli Jan Bartoš, po přestávce zahraje Dvořákův klavírní koncert, který se neprávem neřadí k těm největším ve světové literatuře. Já jej kladu na roveň Beethovenovým posledním třem i Brahmsovým dvěma a moc se na něj těším. Užívám si všech jemností a neobvyklostí a Lukášova neposedného jazyka a množství potu, jímž je zbrocen.

   19. listopadu s Hankou ve Studiu 1 Francouzsko-český večer, což při uvážení atraktivity a bohatství hudby obou národů slibuje výtečný zážitek. Ten podtržen Andulkou Veverkovou vlevo na prvních houslích, elegantním Kobrlem, usměvavou a stále dobře naladěnou první violovou dvojicí a vzadu uprostřed Pavlou Mazancovou na druhých houslích. Oko mé létá po těch sympatických lidech a raduje se dvojnásob. Řídí mladý talent Jiří Rožeň, opět se vysílá a konferuje Daniela Čermáková.

   Gounodova Malá symfonie je pozoruhodně psána jen pro dechy, čímž upomene autorova učitele Rejchu, nato dostane příležitost krásná flétna v půvabném Andante cantabile, jež dovede skladbu k téměř vojenskému zvuku, abychom skončili spíše vesele, že se nám to pěkně povedlo. Nyní přichází k violoncellovému partu v Martinů Concertinu pro violoncello, dechy, klavír a bicí Petr Nouzovský, jehož hezká paní violistka Kristýna Fialová sedí vzadu a  o jehož dvojdesku s Martinů violoncellovým dílem s Plzeňskou filharmonií jsem napsal Ježíškovi. Martinů je náročný na soustředění a napsal nám ve dvacátých letech takové novodobé concerto grosso.

   Po Martinů jeho pařížský učitel Albert Roussel již v plném obsazení komorního souboru a velmi srozumitelná a sebevědomá Sinfonietta, op. 52. Na závěr přichází Olga Jelínková, jež před třemi lety spolu s Maří Fajtovou nominována na Thalii. A obě měly smutné oko a já jsem Maří poslal zprávu, že u mě tu Thalii za Normu má a ona mi odepsala: „Hle, rytíř na bílém koni.“ Olga bude podrobena těžkému útoku Juraje Filase, jenž jí svěřil sopránový part světové premiéry své kantáty La buona morte. Nutno říci, že ji vůbec nešetří a donutí ji stoupat do nebeských výšek a ještě k tomu wagnerovsky mohutně. Bohužel srozumitelnost středověkého italského textu je špatná, což přes hlasovou bohatost a kvalitu poněkud kazí můj dojem.

Krásně se nám to složilo, francouzský skladatel prvý s českým učitelem, Čech a jeho francouzský učitel a Slovák rodem nakonec.   

   Jdeme s Hankou do výtahu na metro a zde Pavla s futrálem a housličkami a spatříc mě, volá: „Jé, dobrý večer,“ jako kdybychom v orchestru hráli spolu. Cestou povídáme a nakonec poprosím o e-mail, abych mohl posílat eseje SOČR. Později dostanu pozvání na její magisterský koncert a přání, že by ráda četla i jiné eseje než jen SOČR. Tak se zase ukazuje, že lidé kolem hudby tvoří jakési spříseženstvo. Takhle nějak vznikala švýcarská konfederace.

   3. prosince ve Foru Karlín Radůza za doprovodu svých komorních hráčů a celého SOČR uvádí svůj program Anity Garibaldi. Honza nahrazuje Hanku. Příběh Garibaldiovy mladé ženy je nesmírně zajímavý a smutný a je čten mezi hudebními čísly. Andulka sebou vlevo od středu pódia šije a usmívá se a užívá si to. Na ploše před pódiem trojice tanečníků doplňuje děj. Radůza složila skvělou hudbu a celý koncert je díky její hudební invenci a emotivnímu projevu, ba i zjevně dobře naladěnému orchestru prvotřídním zážitkem, jenž snese mezinárodní srovnání. Pavlu tu tentokrát nevidím. 

     7. prosince je večer radosti, neb pod taktovkou sympaťáka šéfdirigenta Liebreicha v Rudolfinu začínáme oblíbenou a šťastně optimistickou předehrou k Lazebníku sevillskému Poté zahraje třetí nejkrásnější světová houslistka v Německu žijící původem Ruska Alina Pogostkina Mendelssohnův houslový koncert. Kdo mě čtete, musíte vědět, které jsou ty první dvě. Alina si vlasy sváže do utaženého uzlu, což k jejímu půvabu nepřispívá. Bohužel též její hra je spíše klidná a uměřená, až profesorská, což jsem nečekal. Tím neříkám, že by nehrála dobře, jen za srdce jsem chycen nebyl. Úsměv se objeví až v závěru a je to škoda, moc jí slušel. Také neobvykle nepřidá. Potvrdil jsem si však, že sice krásný Mendelssohnův koncert už napříště vynechám, neb mi nedává tolik, jako třeba koncerty Beethovenův, Brahmsův, či velkých Rusů, Brittena a Korngolda, nemluvě už o Martinů.

   Po přestávce si na Dvořákově 6. symfonii D dur, op. 60 ověříme, že na počátku 80. let 19. století již vyspěl v dokonalého světového mistra. Pokud jde o naše půvabné dámy, Andulka se vlevo vzadu jednou mihne, ale Pavlu nevidím, také violy jsou jinak rozsazeny.