ČF a ČSKH na podzim 2018

Letos na podzim 6 koncertů těchto siamsky srostlých pořadatelů a obyvatelů Rudolfina. A zase mě systém nutí k nejméně 100 znakům, což dohoním touto zbytečnou větou.

     8. října naše světová kvartetní ozdoba Pavel Haas Quartet s izraelským klavíristou Borisem Giltburgem rodem z Ruska. Dnes v každé polovině veledílo, v té první Dvořákův Smyčcový kvartet As dur, op. 105, v pořadí čtrnáctý, poslední, avšak ve skutečnosti předposlední, neb Dvořák měl v dokončování jakýsi problém a v rámci toho interregna napsal „třináctku“.  Ve druhé polovině koncertu se hraje Brahmsův Klavírní kvintet f moll, op.34.

   Dvořákova „kvartetní symfonie“ nastolí přívětivou náladu díky invenci autora a díky tomu, že sličná kudrnatá blondýnka Veronika Jarůšková využívá na svých prvních houslích každé příležitosti, jak si malinko zazdobit a je to půvabné.

   Po přestávce se hraje pro změnu „kvintetní symfonie“, která je s ohledem na ohromný respekt a velikou náklonnost obou hudebních velikánů navzájem výtečnou ukázkou, jak byl hudebně každý jiný. Slyšíme tu nyní občasné záblesky neobyčejné krásy díky souhře klavíru a houslí. Přídavkem se vracíme ke Dvořákovi a jeho klavírnímu kvintetu op. 81, z něhož zahrají Scherzo s maličkou odmlkou uvnitř, kterou hlupáci v auditoriu vyhodnotí jako konec, a plácají po způsobu lachtanů tlapami.

      24. října Tři vídeňské komorní koncerty s pardubickým Barocco sempre giovane doplněným o Iva Kahánka. Všechny jsou Mozartovy pro klavír a smyčce, a to Koncert F dur pro klavír a smyčce K 413/K 387a, Koncert A dur pro klavír a smyčce K 414/K 385p a Koncert C dur pro klavír a smyčce K 415/K 387b. Díky neskonalé přívětivému Mozartovi je každý koncert plný nápadů a melodické invence a všichni v čele s hezkou a nakrátko elegantně zastřiženou houslistkou Ivou Svobodovou hrají s chutí a radostně a šíří náladu, již očekávám. Ivo sice dnes nemá úlohu nijak extrémně náročnou, leč aspoň Mozartem trochu přispěje k hygieně ducha.

   7. listopadu v Sukově síni klavírista Tomáš Víšek, jehož znám z Atria už z roku 2014, kde mě velmi zaujal. Program je ryze český počínaje Karlem Hoffmeisterem přes Vítězslava Nováka a Janáčka s Josefem Páleníčkem až k  Dvořákovi a Smetanovi.

   Z tohoto českého večera mě zaujal citlivý přednes Novákových Vzpomínek zakončených kouzelným Amoroso. Janáčkova dvoudílná Sonáta 1.10.1905 má správnou posmutnělou vůni a už tu je mistrovský a jiskřivý Páleníčkův Klavírní skicář. Po přestávce slyšíme v Dvořákově Suitě A dur, op. 98, americké ohlasy včetně ozvuku ragtimu a nádherného Andante. Hoffmeisterova Rapsodie na slovinské národní písně je půvabná veselá hříčka, po níž si stejně hraje Smetana ve Fantazii na české národní písně. Slyším tu ve virtuózních fázích budoucí Bugatti step. Přídavkem je motiv z Fibichova Poem.

   22. prosince mimořádný vánoční koncert, který dává Komorní orchestr České filharmonie s dirigentem Reinhardem Goebelem. Na cembalo a varhanní positiv obstarávajíc basso continuo, jak obvyklo v barokní době, hraje věhlasná Barbara Maria Willi a hlavním důvodem mé přítomnosti je Simona Rovnátko Šaturová.

   Jak známo, na co se člověk moc těší, nevyjde a onemocnělá Simona nahrazena rakouskou sopranistkou Nicolou Proksch. Málokdy se mi stane, že jsem tak rozladěn dámou, jež je nadmíru objemná a usmívá se po způsobu televizní reklamy a hlas také nic moc a ještě k tomu absolutně nesrozumitelný přednes německého textu u Bacha, což je u Rakušanky smutné. O latinském textu Filsově už nemluvě. Je to takový zpěv z poloviny dvacátého století plný vibrata a bez patřičné modulace důrazu. Se sousedním Jimem Coolem se v tom shodneme.

   A druhou výtkou je necitlivá a příliš hlasitá hra orchestru, což pod zkušeným barokním dirigentem zaráží. Bohužel letos asi nejhorší zkušenost. Ani nemám chuť se příliš rozepisovat. Hraje se Quantz, Locatelli, Heinichen, Bach, Corelli, Fils a Gavinies a já jsem si našel pěkná místa, leč jsem už příliš „zkažen“ našimi skvělými starohudebními soubory. Nevyčítám to hráčům, ti nejsou specialisté, avšak nemohu to odpustit slavnému a očekávaně znalému dirigentovi. A už vůbec ne vedení ČF, že tohle dopustí.

   23. prosince adventní koncert č. 7 v 15 hodin v Sukově síni a o dvě a půl hodiny později zde ten osmý

   Koncertní mistr violoncell Václav Petr a madame harfa Jana Boušková nám dají odpoledne snů a já nestačím tahat vysoké známky. A Janě to zase sluší, až mi rudnou uši. Schubertova Sonáta Arpeggione pro arpeggione (takový kříženec kytary a violoncella a prasynovec gamby) a klavír, upravená pro violoncello a harfu mi už utkvěla v paměti z loňského Děčína a patří dle mého k tomu nejlepšímu, co lze slyšet. Ihned mají devítku. Nato Jana ukáže v Introduction, Cadenze a Rondu pro harfu Eliase Parishe Alvarse, že pro ni není žádná skladba dost obtížná, aby ji nevystřihla suverénně, s grácií a tím svým blonďatým zralým půvabem. A navíc i s nadšením. Je tady všechno a Jana sklízí devítku.

   Doslova mě ohromí Svita pro violoncello Gaspara Cassadó. Václav se blýskne virtuózní hrou a proměnlivou dynamikou a dokonce obdrží desítku zcela výjimečně udělovanou. S tím Jana musí něco udělat a zahraje Dvořákovu Americkou svitu v úpravě pro harfu tak, že si tu desítku vyslouží rovněž. Tahle nádherná věc složená v době prvého amerického pobytu jen potvrzuje, že Dvořák tu rozhodně nelkal touhou po domově, ale naopak byl ve šťastné pohodě, kterou z té hudby musí každý cítit. Oba uzavřou koncert Dvořákovým rondem pro violoncello a klavír, jež je půvabnou tečkou. Přídavkem je pak slavné Ave Maria dle Bacha a Gounoda. Jana téměř zjihlá děkuje za atmosféru a já jí rozumím a jdu se do baru připravit na další koncert.  

Hrát bude Komorní sdružení členů ČF, Petra Brabcová housle, Pavel Hořejší viola, Jan Keller violoncello, Jiří Vopálka kontrabas, Jan Brabec klarinet, Tomáš Františ fagot, Jan Vobořil lesní roh.

   Zahajuje Carl Nielsen, Serenata in vano pro klarinet, fagot, lesní roh, violoncello a kontrabas, CNW 69. Nijak objevné, a jako rozjezd postačí. Nyní Beethovenův raný Septet Es dur, op. 20, (pro housle, violu, violoncello, klarinet, fagot, lesní roh a kontrabas). S houslemi přichází ta, na niž jsem přišel především, neb jsem ji v orchestru už dlouho marně hledal. Věhlasná kráska a sympatická dáma Petra Brabcová se usmívá tak, že mi běhá mráz po zádech a sluší jí to kromobyčejně.

   V této skladbě se autor nebál přidělit houslím a klarinetu nejzajímavější role a chvílemi mám k mé radosti pocit, že se dává houslový koncert za doprovodu kolegů zástupců všech skupin nástrojů. Petra si zaslouží hromový potlesk a skladba obdrží osmičku. A z profilu je zřejmé, že za pár měsíců bude u Brabců opět převeliké radování. Kdeže je ten Petřin štíhlounký pas, když sedávala v čele skupiny druhých houslí.

Nakonec se dávají v plné sestavě melodie vytěžené z Vánočních koled od Jaroslava Pelikána. A Japonečka malá vedle mě si udělala plno selfíček a nemohla vypadnout, neb přestávka nebyla. A sličná fotografka Petra do Sukovky asi nechodí ke své i mé škodě.

A teď s ČF až na Novoročním koncertu, kde žádná Petra nesmí chybět.