Struny podzimu 2018

Po předloňské netypické přestávce opět tento festival okrašlující podzim spolu s rudohnědým listím a vlasy některých krásných sopranistek barvy toho listí.

  Vybrány tři koncerty a z nich dva si koupí Hanka a nakonec první a třetí přenechá Honzovi.

   25. října americká zpěvačka Lizz Wright v Rudolfinu pohybující se v typicky americkém území ohraničeném jazzem, blues, soulem a rockem. Má velmi úhlednou postavu oněch tvarů, o nichž Robert Merle říká: „Kulatá tam, kde dáma kulatá býti má“. Kromě toho má pružné levhartí pohyby. Kromě toho předvádí přesně to, co očekávám od následovnic Elliných a Aretiných. Je radost ji poslouchat i hledět na ni a také v doprovodné kapele mnozí mnoho umějí, nejvíce nás zaujal klávesista, střídající varhanní keyboard a klavír. Mám rád tento mocný hudební přínos americké hudby hudbě světové. Až bude vyslána příští sonda k našim bratrům v kosmu, měla by mít s sebou spolu s Dvořákem záznam Lizzina koncertu.

   Dáša Voňková, naše písničkářská legenda má u mě 4. listopadu v divadle Archa koncertní premiéru. V doprovodné kapele sedí také dvě výrazné hudební osobnosti, skladatel a kytarista Petr Ostrouchov (m. j. výtečná hudba k Želarům) a k jazzu řazená klavíristka Beata Hlavenková (já bych ji nechtěl nijak vymezovat a hranice vidím širší, nic to však nemění na tom, že si její hudební invence vážím). Dáša je výtečná improvizátorka a dáma, jež si s tématy libovolně pohrává, ale občas by měla více hrát než povídat. Je tu velká po skladbách výskající obec jejích fanoušků a já k uznání její pozice mezi špičkovými písničkářkami nevznáším se na obláčku chycen za srdce, tak jak to uměla Zuzana Navarová, nebo dnes Radůza. Vousáč postává na kraji pódia, pořizuje fotodokumentaci a já si říkám, že tady Petru asi nepotkám. Když tu, nastojte, zjeví se zprava a pilně fotí, Zdravím, ale je tu moc tma a nevím, zda mě vidí. Mám však dobrý pocit, že tu je se mnou známý člověk.

    Konečně 10. listopadu v Rudolfinu jedny z největších španělských hudebních osobností pohybujících se v území jazzu, flamenka a karibských inspirací klavírista Michel Camilo a kytarista řečený Tomatito, čili Rajčátko. Dostáváme očekávanou dávku virtuózní hry obou hudebníků a vidíme, že jejich zvukařka po straně pódia má trochu problém s vyvážením španělky, tradičně akusticky slabé, i když se snímačem, a koncertního zvukově mocného Steinwaye. Daří se jí to při druhé skladbě. Mají dobře sestavený program, v němž možno ochutnat mistrovskou hru obou nástrojů s různou vahou v jednotlivých skladbách.

   Jediné bych snad vytkl. Pokud jde o výběr a řazení skladeb, chvílemi koncert zněl monotónně. Já bych jim doporučil pestřejší program co do nálad a tempa. Nic to však nemění na výtečném zážitku a sympatickém dojmu z obou pánů a školní ukázce, jak hrát v tomto oboru na klavír a kytaru.

   Na Honzu něco leze a nejdeme ani na tradiční pokoncertní pivo. Bude až doma.