Fenomén Medvídek Pú

Nenapadlo by mě se k té postavičce z dětské literatury vracet, kdyby se v kinech neobjevil britský film Kryštůfek Robin.

  Tohle esejovité povídání je určeno všem, avšak nejvíce mu budou rozumět ti, kteří se s knihou A. A. Milneho Mevídek Pú osobně setkali, protože jim ji četli, nebo ji četli sami.

  Pokud se mne týče, patřila ta knížka k mým dětským nejmilejším spolu s Bylo nás pět a Pohádkami o mašinkách, které jsem právě koupil pro vnoučata.

  Muselo uběhnout asi tak šedesát let, aby mi došlo, jak mocně může být člověk zasažen literaturou. Ohromnou výhodu mají knihy čtené v onom zázračném věku, kdy si pamatujeme skoro vše a jde to samo. Teď si nepamatuji skoro nic a taky to jde samo. Proto vzkazuji všem rodičům a prarodičům, čtěte dětem a veďte je k tomu. Otevřete jim cestu k mnohým bohatstvím.

   Po těch šesti desetiletích sedím v malém sále kina Lucerna a koukám na film, který není žádným veledílem a trochu se zpočátku vleče, aby získal téměř horrorový a akční spád a vyústil v naučení, že nemáme více, než své blízké a měli bychom žít pro ně a s nimi. Jenže dospělý a ve stresující realitě se potácející dospělý Kryštůfek má naštěstí od nás své kamarády z dětství, kteří mu pomohou najít cestu správnou. My bychom si mohli vzpomenout na své hrdiny z dětství a s nimi na tu nádhernou dobu, kdy jsme za nic a nikoho nebyli odpovědní, neměli volební právo a žili v sladkém nicnedělání, pokud nám nevysvětlili, že musíme také někdy přiložit ruku k dílu. Četli nám a my sami pak, kde se dalo, i pod peřinou s baterkou.

  Tak jsem navrácen zpět a dochází mi, jaká to geniální kniha. Je to vlastně kniha bajek, v níž každé zvířátko, patrně plyšové z Kryštůfkova dětství, má jasný lidský charakter a podle toho jedná. Mimo dnešní film si vzpomenu, že třeba největší Púův (sledujete, jaký problém je ten tvar napsat správně) kamarád je Prasátko.

Prasátko je bezpohlavní (dnes se říká unisex) tvor, který se stále nečeho bojí, avšak je velmi přátelské a rádo každému pomůže. Má trochu problém s tím, zda se správně píše prasátko, či prasádko. A vytvořilo si celou genealogickou legendu na základě tabulky na okraji Stokorcového lesa (tak se jmenuje les, kde žijí Kryštůfkova zvířátka), tím myšlena výměra sto korců, jak vědí křížovkáři (korec jest jiným slovem strych a má necelých 0,3 hektaru). Na té tabulce stojí „vstup do lesa s“ a ostatní je ulomené. Prasátko prohlásilo, že je to jméno jejího dávného předka jménem Vstupdoles a je na to patřičně hrdé.   

   Králíček je typický muž úředník dle Plzáka, který se tváří, že všude byl a všechno viděl a vše organizuje. Sova pak je patřičně moudrá a připravená poradit, jen má problém s podpisem a často se místo Sova podepíše Saov. Například na darovací listině k zavařovací sklenici pro oslíka Ijáčka.

   Ten oslík je jedna z nejnádhernějších postav. Na okraji společenského zájmu, neustále smůla a vyrostl v nenapravitelného škarohlída a skeptika. Takový oslí negr židovského vyznání. Pořád nechápe, k čemu mu bude ta zavařovačka, až nakonec do ní dává a z ní vyndavá prasklý balónek a sklenice nazvána užitečnou nádobou, což se u nás doma zavedlo jako obecný název pro jakoukoli nádobu, či krabici s nejasným určením. Ve filmu má neustále pesimistické komentáře jako onen zrzavý kocour v televizní reklamě.

   Tygr, který v knize odkudsi přivandroval a nikdo neví, co mu dát k jídlu, je nevycválaný mladík dynamického chování a rockových pohybů. Všichni zkoušejí, zda nejí to, co sami rádi, a tak po zelenině, myších, medu a křoví Tygr reaguje, že to tygři neradi. Nato otestují i Prasátkovy žaludy. Nato Tygr s plnou hubou: „Tygi neai žauy.“ To mě natolik nadchlo, že jsem to doma zavedl. Nejblíže se to ověřilo při dršťkové polévce, kdy jsem s hubou plnou hovězího žaludku prohlásil, že: „Tigi neai dšky.“ A bylo. Také tam vystupuje Klokánek, jenž mi nějak neutkvěl a pamatuji si jen, že pořád pro něco skáče.

   A samotný hlavní hrdina je takovým zvířecím hloupým Honzou, který je patřičně lenivý a chce-li se po něm nějaký intelektuální výkon, zásadně prohlašuje, že je jen prostý medvěd s malým rozoumkem. Má-li hlad, dal by si něco menšího, což je zpravidla sklenice medu. Podoben je poněkud Vaškovi Míchovi z jedné opery. Jako on má dobré srdce, avšak s rozoumkem je to horší.

  Vycházím z kina a paní, která s chlapečkem seděla vpředu mu říká Kryštůfku. Ověřím si to a nastojte. On se tak opravdu jmenuje. Jsem nadšen a paní, přestože asi o 30 let mladší, je také znalkyně a po schodech si povídáme a vzpomínáme. Byl bych rád, kdyby si má vnoučátka jednou vzpomněla, jak si s dědou četla Medvídka Pú a jaká to byla legrace.

A Kryštůfka hrál vynikající britský herec Ewan McGregor, jenž nedávno se svým bratrem, důstojníkem RAF a pilotem víceúčelového Tornada, natočil dojemný a poučný příběh pilotů z bitvy o Británii a přitom létali a vedli takové ty anglické řeči. Jeho manželku hrála velmi atraktivní Hayley Atwell a jejich dcerušku k zulíbání Bronte Carmichael. A dršťkovou nejím dodnes.