Pražské jaro díl druhý- komorní

Spolu s orchestrálními jsem letos navštívil jedenáct koncertů a z nich bych nejvíce vyzvedl Jordiho Savalla a Monteverdi choir.

   A mému oku nejmilejší byly na festivalu sopranistky Lucie Silkenová a Eva Hornyáková, cembalistka Anastasia Antonova, houslistka Anna Veverková a hobojistka Rachel Baldock.  

   15. května v Anežském klášteře program Těžké je opustit krásu k poctě našich židovských autorů zavražděných za války. Zpívá zkušená a sympatická sopranistka Irena Troupová a doprovází ji klavírista Jan Dušek. Hrají se čtyři Písně pro soprán Hanse Winterberga, Pět písní Hanse Krásy a velmi povedené Tři valčíky téměř neznámého Rudolfa Karla z roku 1913. Tady se vysloveně vytáhne klavírista a skladba připomene francouzské impresionisty. Ten poslední označený Allegro ma non troppo sklízí devítku. Program uzavře Šest sonetů na texty Louise Labé, op. 34 Viktora Ullmanna. Já jsem rád, že se připomíná hudba těchto talentovaných Čechů.

    20. května odpoledne v sále Pražské konzervatoře dva věhlasní klavíristé Václav Mácha a Miroslav Sekera. Zajímavé je, že se střídají v tom, kdo bude hrát vedoucí klavír. K potěšení mému mají oba krásné obraťstránky, Sekera blondýnku, jež se velice podobá francouzské sopránové hvězdě Sabine Devieilhe a Mácha Číňanku, či Korejku.

   Zahájí Mozartovou Sonátou pro dva klavíry D dur, KV448 s jímavým Andante uprostřed. Po zajiskření v závěru dávají Poulencův Koncert pro dva klavíry a orchestr v autorově úpravě pro dva nástroje. Je hladivý a dobře uvede Bernsteinovu Hudbu pro dva klavíry, jež dostává osmičku, neb se mi velmi líbí. Na závěr jsem rád, že připomenou slovenského Alexandera Moyzese a hrají jeho Jazzovou sonátu pro dva klavíry, op. 14. Druhá věta zní téměř ježkovsky a celé je to sympaticky odlišné od předchozí klasiky. Přidají Gershwinovo Klavírní preludium, sice pro jeden nástroj, ale hru si dobře podělí.

    16. května v Rudolfinu Julian Rachlin s houslemi i violou doprovázený izraelským klavíristou Itamarem Golanem. Úvodem zní Beethovenova Sonáta pro housle a klavír A dur, op. 30/1. To je skladatelova šestá. Poté neklidný a bohatý Šostakovič a jeho Sonáta pro violu a klavír, kde třetí věta jako kdyby vzpomínala na měsíční svit.

   Po přestávce složí poklonu Dvořákovi v podobě Romantických kusů, op. 75 a dá vzpomenout na to, s jakým citem je hraje Markéta. Nato vytáhne klenot večera v podobě Brahmsovy sonáty pro housle a klavír č. 3 d moll, op. 108. Ve čtyřech větách dostáváme přehlídku vybroušené zralosti skladatelovy a suverenity obou hráčů. Klavír, jak u Brahmse časté, hraje významnou roli. Přidávají se Kreislerova Rosemarie a Saint Saënsovo Rondo capriccioso. Dnes Honzovi připadal na jeho vkus poněkud méně živý.

     24. května v Anežském klášteře ruská cembalistka Anastasia Antonova, vítězka soutěže PJ 2017. Koncert věnován památce Zuzany Růžičkové, oné světové madame cembalo, letos nás opustivší. Jako přidaná hodnota je dívčina devatenáctiletá neobyčejná krása podtržená dokonalým střihem nakrátko a nakadeřením té hlavičky. A má velmi dlouhé a štíhlé paže jako Světlana Zacharova. Je vysoká a téměř posedlá tónem, který si občas vychutnává a zdobí detaily téměř cizelérsky, kdyby to šlo, jistě by protahovala údery. Její nástroj má skoro bych řekl sladký zvuk.

   Zahájí Buxtehudeho Preludiem g moll a po něm už musí přijít jeho obdivovatel Bach se Sinfonií g moll, BWV 797. Náhodou je i na Youtube: https://www.youtube.com/watch?v=_rf6-wH2z0E. Následuje další Bachova skladba, tentokrát z častého přepisu děl jiných autorů, v našem případě Vivaldiho. Koncert g moll, BWV 975, který doslova pod Anastasiinými štíhlými prsty zpívá a končí téměř rozpustile. Dnes uzavře Händelovou Suitou E dur, HWV430.