Pražské jaro díl prvý- orchestrální

   Napadlo mě nejjednodušší dělení na orchestrální a komorní produkce. A slibuji, že příští rok vydám eseje do týdne po festivalu.

    14. května jdu do Smetanovy síně Obecního domu (říkám stále Repre, neb to mám od dědy a babičky) vzdát poctu státu Izrael, neb se slaví 70. výročí jeho založení, o něž jsme se k mé hrdosti také zasloužili a jsme proto velmi váženi. Ruská houslová a violová hvězda Julian Rachlin je letos rezidenčním umělcem a vystoupí v oblíbeném a skvěle napsaném Mendelssohnově Koncertu pro housle a orchestr e moll. Hraje FOK a zahájí pozoruhodnou a naléhavou skladbou Arnolda Schönberga Ten, který přežil Varšavu, kde vystupuje vypravěč a mužský sbor a člověk se nemůže ubránit vzpomínce na to, co se s Varšavou za války stalo ve dvou povstáních, nejprve Židů a o rok později Poláků. Po tragické připomínce přichází onen houslový koncert, po němž Julian ještě přidá něco ze 20. století dle mého odhadu.

  Druhou polovinu programu vyplní letošní stoletý jubilant Leonard Bernstein, jenž mi byl vždy velmi sympatický a vždy si ho budu vážit. Hraje se jeho Symfonie č. 3 „Kaddish“ pro orchestr, smíšený sbor (PFS), chlapecký sbor (Pueri gaudentes), recitátora (světová hvězda Adam Plachetka) a sólový soprán (brněnská hvězda Pavla Vykopalová). Kdo by čekal smutné ponoření se do modlitby za mrtvé, dopustil by se omylu. Text je všechno jiné, jen ne žalozpěvem. Je oslavou díla Hospodinova a dle sympatického židovského zvyku obsahuje řadu skutečně výživných dialogů, neb se tu diskutuje a vyjednává. Jaký rozdíl od křesťanů. Dokonce je tu obrácena pozice a Bůh je chválen za to, že je s člověkem svázán. Dokonale to vyjadřuje závěr, kde vypravěč v Bohu takto hovoří: „Můj Obraze, mé já! Ty a já přece jedno jsme, spolu trpíme, spolu existujeme, a věčně budeme jeden druhého znova tvořit. Jeden druhého znova tvořit, znova tvořit. Trpět a jeden druhého znova tvořit.“ Nevím, co by na to řekli ortodoxní rabíni, ale mně se to moc líbilo a mám Leonarda ještě raději, těše na ČTartu na šedesát let starý seriál jeho osvětových koncertů.

      17. května soubory z absolutní světové špičky, britští Monteverdi Choir a English Baroque Soloists v čele se zakladatelem Sirem Johnem Eliotem Gardinerem a jejich parádní čísla z Bachovy tvorby.

    Bohužel sedíme vpravo a výhled na část orchestru nám zakrývá velký varhanní pozitiv. Avšak naštěstí je vidět na dirigenta z profilu a na hezoučkou hobojistku jménem Rachel Baldock s lehce nazrzlými hnědými vlasy. Na té mohu oči nechat a ještě k tomu skvěle hraje. Úvodem ohlašují přesunutí dvou skladeb a jako první budou hrát původně v programu uvedenou druhou Wachet! Betet! Betet! Wachet!, BWV 70. Mají krásný, bohatý a sytý zvuk smyčců a sborový zpěv má nesmírně příjemné barvy.a je velmi důrazný. Jaký rozdíl oproti Velkému C, kde mi občas připadá zvuk Collegia vocale 1704 málo průrazný a zřetelný včetně srozumitelnosti. Jako druhá se hraje Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen, BWV 12, kde si užíváme hoboje v úvodní sinfonii. Sbor se umí nádherně ztišit a uvolnit tak cestu dalšímu zpěvákovi. Objevují se okénka s expozé houslí a hoboj ve mně budí nadšení.

   Po přestávce se dává Jesus schläft, was soll ich hoffen? BWV 81 s pokračováním barevné malby smyčců. Zde se nachází známý chorál „Unter deinen Schirmen“, který se často cituje samostatně. Program uzavírá slavné Wachet auf, ruft uns die Stimme. Po mnoha vstupech houslí, mnohdy upomínajících na „Erbarme dich“ dojdeme ke známému tenorovému chorálu, který se zpívá o Vánocích: „Zion hört die Wächter singen,…“ Pomalu k závěru za skvělých expozé hoboje a nádherného souznění basu a sopránu, kdy oba sólisté koukají po hobojistce. V úplném závěru se zpívá: „Proto se radujme, eja, ej, věčně v sladkém jásotu.“ To právě dělám a s fotografkou Petrou si říkáme, kdo nám z tohoto souboru a Velkého C připadá lepší. Je jasné, že odpověď asi neexistuje.

      19. května SOČR v Repre. Bude se hrát pozoruhodný program s díly dvou českých soudobých skladatelů. Elegantní a sympatický Marko Ivanovič, s nímž se ještě setkám dvakrát na operách v Litomyšli před orchestrem Národního divadla Brno. Ku zpěvu dnes vybrána prvotřídní švédská mezzosopranistka Katarina Karnéus. Začne právě ona a zazpívá nám pět Wesendonck-Lieder a potvrdí, že má hlas skutečně velký. Pokračujeme Kabeláčovou symfonií č. 6, op. 44, „ Koncertantní“. Ta obsahuje rozměrný klarinetový part, který spolehlivě obstará Karel Dohnal. V prvé větě jen zpívá a vejde do orientálních dveří, jemně a nenápadně pokračuje ve druhé větě. Žestě vyniknou ve větě třetí.

Po přestávce nejprve potěšíme srdéčka Cyklem pěti písní Slovíčka našeho dirigenta. Napsal je pod silným dojmem poezie Dorothy Parker a dokonce od počátku si uměl představit, že je zazpívá Katarina. Zpívá je dokonale a mohly by se provádět častěji.

Na závěr si užijeme líbezné romantiky v Čajkovského předehře-fantazii Romeo a Julie, kde cítím předzvěst Prokofjeva. Od počátku se veselím z pohledné houslistky Andulky Veverkové vzadu na prvních houslích, z níž bohužel vidím jen její živé reakce v podobě pohybu pravého lokte a nohou a obracení se na sousedy. Zřejmě nemá sicflajš. Mám rád neposedné lidi v orchestru a když k tomu ještě vypadají jako Andulka….    

   20. května večer italský starohudební soubor Accademia Bizantina pod vedením Ottavia Dantoneho. Dnes předvedou výhradně italskou hudbu a potvrdí podstatný vliv Benátek na hudbu na přelomu 17. a 18. století. Možná se méně ví, že zásobárnou hudebníků byly čtyři místní sirotčince, kde byl uplatněn promyšlený program výchovy a výcviku, který sirotkům umožnil životní uplatnění a podněcoval skládání hudby. Viz též venezuelský La Sistema.

   Hrají se 3x Vivaldi, Galuppi, Albinoni, Marcello, Platti a Veneziano. U všeho jsou první housle Alessandra Tampieriho a nejvýše bych položil Galuppiho Concerto á 4 č. 1 g moll. Tady to je dokonce s nimi: https://www.youtube.com/watch?v=D8S0Zkn4zBs. Vynikající italský zážitek plný dobré nálady.

   27. května opět SOČR v Repre a méně hraná Dvořákova Svatební košile dle Erbenovy Kytice. Sólisty jsou slovenská sopranistka Eva Hornyáková, tenorista Richard Samek, basbarytonista Adam Plachetka a s taktovkou rakouský dirigent Christian Arming. Nebudu se příliš šířit a potvrdím, že Dvořák nám zanechal výtečné vokální dílo, jen ml trochu vadilo, že jsme sehnali lístky už jen do zadních řad doprostřed a musel jsem se proplétat přes lidi. Umínil jsem si, že je to naposled a vždy buď první řada, nebo příhodný kraj. Evě bych jen trochu vytkl horší srozumitelnost.

   28. května Jordi Savall se svými soubory Hesperion XXI a Capella Reial de Catalunya a jako obvykle mistrovsky sestaveným programem, tentokrát na téma Jeruzalém a jeho dějiny. Spoluautorem programu je Manuel Forcano.

   Pomocí hudby instrumentální i vokální cestujeme obdobími starověkým, křížových výprav, putnictví, arabsko-islámským, turecko-islámským a městem útočištěm až po kapitolu Pozemský mír, Jordi tu má plno hostů ze všech koutů Středozemí a sám hraje na rebab a viellu. Má tu také turecké tanečníky-derviše a zpěváky ve všech jazycích, kterými se ve městě kdy mluvilo.

   Člověk se musí hluboce zamyslet nad mísením kultur v tomto městě, jež nemá žádného srovnání. A také musí pery na svém klobouku zametat slepičince, klaněje se hluboce Jordimu za jeho invenci a příkladně tolerantní postoj k dnešnímu nejednoduchému světu. Program není přitažlivý krásou hudby (ne že by chyběla), nýbrž právě onou pestrostí a nápaditostí témat. Nejde tu v žádném případě o nějakou rekonstrukci staré hudby a autentický přednes, ale jen a jedině o myšlenkově bohatý obsah. Jako kdyby hudbou i postoji říkal spolu se zvířaty, Mauglího přáteli, v indické džungli: „Jsme jedné krve, ty i já.“

   Nejsilnější dojem musel na každého udělat záznam zpěvu Hymnus za oběti Osvětimi zpívaný v roce 1950 Shlomo Katzem. Temný sál a svíčky. Nevzpomínám si, že bych kdy slyšel hudbu tak plnou smutku a tragiky. Zde prosím:   https://www.youtube.com/watch?v=13lS-qjEyWU..

      2. června Janáčkova filharmonie Ostrava v Repre a spolu s ní sopranistka Lucie Silkenová. Zahajujeme Martinů Rytinami. Jsou zdrženlivé, jemné, zkoumavé a skýtají nepřetržitý proud nápaditosti. Typický vynalézavý Martinů. Poté přichází dnešní hlavní číslo Sinfonietta č. 4, „Pax hominibus“ pro strunné, klávesové a bicí nástroje, sopránové sólo a recitátora (Norbert Lichý) Klementa Slavického napsaná ke 40. výročí OSN. Jde o dílo, z něhož cítit naléhavost výzvy, již podtrhují bicí a viola s 1. houslemi. Lucie zpívá beze slov a zní to prosebně. Stojí však vzadu, takže na ni ke své lítosti málo vidím.

   Po přestávce jde příjemná Sukova Symfonie E dur, op 14. Pochvala 25 letému skladateli.