SOČR na jaře 2018

  Postupně mám se SOČR lepší a lepší hudební zážitky a získávám dojem, že v něm máme vynikající orchestr, který může přijet kamkoli na světě a šířit dobré jméno české hudby.

    14. dubna dávají ve Foru Karlín pozoruhodnou kombinaci filmu a živé hudby. Liška Bystrouška je animovaný film BBC, k němuž naše pěvkyně i pěvci nazpívali české hlasy. 

   Opera, jež nemá ve světě žádného srovnání, je mou oblíbenou a vždy si užívám výživného textu a mnohých možností, jak pojednat jednotlivé postavy. Dnes k tomu přispívá výtvarné řešení filmu, jež se zřejmě inspirovalo impresionismem a vynalézavě ztvárněné postavy. Je tady plno rodičů s dětmi, takže občas zaznívají nadšené výkřiky. Myslím, že tak lze účinně, citlivě a vkusně ukázat dětem i dospělým, jaké bohatství se skrývá v tomto druhu umění zvaném opera. Ovšem Havelkovo živé představení plné citu, poezie a skrytých narážek nemůže překonat nikdo. Avšak má radost i Hančina jsou veliké. Ona však má námitky k vzhledu Revírníka. Jí se výtvarníci do představy netrefili. Dobrou náladu samozřejmě utvrdíme U Varnsdorfského kocoura polotmavým speciálem.

   Ještě před druhým setkáním se s orchestrem potkám na Pražském jaru, což je předmětem jiné eseje.

   Další jarní setkání se SOČR v Rudolfinu 4. června je velmi slavnostní, neb se dává jedno z klíčových děl klasické hudby Verdiho Messa da Requiem a s orchestrem se loučí dlouholetý šéfdirigent Ondrej Lenárd. Za sóĺisty irskou sopranistkou Celine Byrne, brněnskou altistkou Janou Hrochovou, ruským tenoristou Georgijem Vasiljevem, který nahradil původního Itala, slovenským basistou Štefanem Kocánem a orchestrem stojí na empoře Pražský filharmonický sbor.

   Toto výjimečné dílo jsem poprvé živě zažil v katedrále v roce 2012, avšak nyní jsem v akusticky nekonečně lepší pozici. Někdy se říká nepříliš přesně, že je toto Requiem operní a naznačuje se, že není dost důstojné. Na toto téma nedávno polemizoval dirigent v Týdeníku rozhlas a odmítl srovnávání s operou. Já myslím, že skladatel, po celý svůj život tíhnoucí k opeře a v ní nacházející ideální prostředek k hudebnímu vyjádření své duše těžko může napsat toto specifické oratorium odlišně. Zkrátka, bylo to v něm a my pak v té mši za zemřelé cítíme geniální schopnost výrazné melodičnosti a slyšíme, jak vládne sborem a jaké nároky klade na zpěváky. A je také dobré uvážit, že z tradice barokních oratorií vyrostl vokální závěr Beethovenovy Deváté, Berliozových dramatických symfonií a později i Mahlerovy velkolepé osmá symfonie a Píseň o zemi a vokální věty jiných symfonií. Avšak Requiem je na jiné, pevné téma a na půdorys katolické mše.

   S nimi se všichni vyrovnali dle mého prvotřídně. Céline osvědčila jasný, sebejistý a ve výškách přesný hlas, Jana vedle ní uplatnila téměř velký hlas a jeho mohutnost, Štefan je spolehlivá světová třída, která si tu zazpívá méně, avšak náhradník Georgij mě vyloženě nadchl, neb jeho tenor připomněl Maria del Monaco a ze všech nasadil nejvíce projev patřičný k hudebnímu dramatu v opeře. Však mu Verdi napsal virtuózní party.

   PFS není co vytknout, obvyklý vynikající výkon. A orchestr, jak jsem už naznačil svrchu, stále více a více mě oslovuje. Kromě nejelegantnějšího českého koncertního mistra Kobrleho bohužel oko mé nevidělo na konci prvních houslí Andulku Veverkovou, jen občas živý loket, neb Andulka sebou při hře šije a očkama hází. A také tu bohužel nevidím onu hezkou violistku. Ovšem všechny překonává první violista. Hraje s radostí a úsměvem, který známe jen u Markéty Janouškové. O tohle je divák v zadních řadách ochuzen.

   V jedné sborové sekvenci uplatněné na několika místech se ozve mocný sborový zpěv připomínající Carminu buranu. A jakmile zazní trubky, naskočí v hlavě Aida. Možná jde o stejné tóniny. Nejvíce mě vzala hudba v závěru počínaje téměř božským Agnus dei, kde dámy podpořeny sborem dotknou se srdce mého. Ztišení a stažení jen na soprán a sbor v Requiem aeternam má neobyčejnou emotivní sílu.

   O pár let později Verdi napíše Desdemoně modlitbu podobné síly a všechny překoná Janáček, který Jenúfu nechá modlit se vroucně za chlapečka, který už je pod ledem. Konec, potlesk a nadšení se rozjíždějí pomaleji, neb každý přemýšlí a zažívá tu krásu. Lenárd je viditelně unavený a pohnutý a ministr kultury s ředitelem rozhlasu se s ním loučí a dají mu dárky. Je tak pohnutý, že máme dojem, že zkolabuje. Ale poté se vrací a už je spíš veselý. Vše nejlepší, pane dirigente, zase někdy si přijďte zahostovat. Pan Cool, můj Angličan, který je Američan, se jednou vyjádřil, že si ho neoblíbil, ale nutno vidět, že za těch sedm let orchestr posunul do vysoké třídy.

   Máme skvělou náladu a jdeme do Žatecké do hospůdky a tady potkáme hezkou zrzavou číšnici, jež se velmi živě zajímá o to, jaké to je chodit na hudbu a projeví zájem, že by někdy šla s námi. Ukáže se sice, že s klasickou hudbou nemá žádné zkušenosti, ale její chuť se do toho pustit je téměř nakažlivá. A jak říkám, je zrzavá a hezká a sympaticky odvážná. Beru si emailovou adresu a uvidíme, jak se to vyvine. Bohužel na Markétu nemůže, slouží.