Největším lákadlem je pro mě očekávaná pestrá souhra obou umělkyň, podpořených malým barokně klasicistním orchestrem jménem Capella Gabetta (1981), neb hlavní roli tu hraje Solin bratr Andrés. Nápad spojit mezzosoprán a hlasem violoncella a přinést na pódia nové barvy a světla je přesně ten přístup, který mám rád na rozdíl od recitálů, kde se pouze řadí známá operní čísla. Dnešní dvojitá souhra slibuje jiné zážitky. Někde psali, že jde o „souboj“, avšak to je asi tak pravda, jakože Falklandy jsou Malvíny a patří Argentině. Dle mého jde o spolupráci dvou velkých hudebních osobností k velikému obohacení hudební scény tam, kde budou koncertovat a kde se bude prodávat jejich deska s tímto koncertním programem.
Texty v programu máme a to je něco pro mě. Sledovat temperamentní Cecilii, jež vždycky vyjadřuje mimikou i pohyby děj, jsouc tak zvyklá z opery a sledujíc co jí tělo napovídá.
Ouvertura Johanna Adolpha Hasseho (1699–1783) k opeře Il ciro riconosciuto večer zahajuje a orchestr zní měkce a po nástrojích srozumitelně. Nyní počne hra světel a na pódiu se utlumí a soustředí na Sol a Cecilii a zpívá se árie Fortuna e speranza Antonio Caldary (1670–1736) z opery Nitocri. Postupně se ukáží nástroje a Solino violoncello vládne. Cecilia se vesele položí do árie Aure andate e baciate z opery Il nascimento dell'Aurora Tomasa Albinoniho. Po veselí přichází smutek, který umí Cecilia vyjádřit mistrovsky árií Aure voi de' miei sospiri z opery San Sigismondo, re di Borgogna Domenica Gabrielliho (1651–1690), zde dlouho držené a citlivé pianissimo podtrhuje, že život není stále zahradou.
Nato okusíme v předehře z opery Ariodante Carla Francesca Pollaroly (1653–1723), jak umí hrát teorba. Poté zazní slavná Georgem Friedrichem Händelem (1685–1759) recyklovaná árie Lascia la spina cogli la rosa z oratoria Il Trionfo del Tempo e del Disinganno. Viz též opera Rinaldo, kde ji slyšíme pod názvem: Lascia ch'io pianga. Nato zní árie O placido il mare z opery Siroe, re di Persia Hermanna Raupacha (1728–1778) a my jsme obdařeni pověstnými Ceciliinými koloraturami a vítězně hrdým přednesem místy čelem k orchestru, jako kdyby říkala, hrajte tak, jak zpívám. Prvou část zakončí opět Händel a jeho árie What passion cannot Music raise and quell! z Ode for St. Cecilia's Day. Má oslavnou a méně dramatickou atmosféru než předchozí operní árie.
Po přestávce obě sólistky přicházejí v květovaných sukénkách a hned v úvodním Koncertu pro violoncello a orchestr č. 10 D dur Luigiho Boccheriniho (1743–1805) se mistrovsky ukáže Sol a její nástroj zní barvou jako gamba. Christoph Willibald Gluck (1714–1787) do opery Orfeo ed Euridice, zařadil skvělý a ďábelský Tanec Fúrií, který je předposledním a čistě instrumentálním číslem, k jehož působivosti přispívá stmívání a práce se světly. A Boccherini koncert uzavírá koncertní árií Se d'un amor tiranno, jež je neobyčejně krásná a vhodná k rozloučení.
K tomu dojde, až se nadšené publikum nasytí dvěma přídavky, kde prvý je fandangem od de Nebry a druhý připomíná jakousi pastorální píseň. Za večer plný barev a také citu náleží oběma skvělým dámám poklona a dík a orchestr budiž pochválen za nástrojové mistrovství a souhru.