Různé pěkné drobnosti a zajímavosti koncem léta a na podzim 2017

Z důvodů dokumentačních pro vnoučata a mé historiky a osobně-cvičných, neb hlavu nutno zaměstnávat, projdu menšími událostmi. Na to Honza zpravidla poznamenává, že to pozůstalí stejně všechno vyhodí.

   Ponejprv tedy dvakrát ve Francouzském institutu, kde dávali 25. července záznam Rameauovy opery Les Paladins z pařížského divadla Chatelet, jež byla nezapomenutelnými scénickými hrátkami charakteru laterny magiky s promítáním fantastických obrazů a scén na pozadí scény včetně nejrůznějších bizarních postaviček a zvířat a vlaků a různých předmětů bez vazby na děj.

   V titulních rolích francouzská mezzosopranistka Stephanie d’Oustrac, jež kromě krásného hlasu vyniká i krásou fyzickou zahrnující překrásné vlnité husté hnědé vlasy a dlouhé štíhlé nohy. K tomu milý úsměv a já jsem opět ztracen. S ní na scéně finský tenorista Topi Lehtipuu a francouzská sopranistka Sandrine Piau, před několika lety tu oba zpívali s Velkým C.

   Po této milé letní vsuvce jdu 24. srpna ještě na záznam Stravinského Života prostopášníka z letního operního festivalu v Aix en Provence. Opera spíše klasického formátu z novoklasického skladatelova období. Hudebně i divadelně vynikající a já vzpomínám na předlohu, jíž je stejnojmenný seriál obrazů ústřední osobnosti anglického barokního malířství a grafiky a mého oblíbence Williama Hogartha, jehož grafiky si po jisté úpravě bytu vyvěsím k potěše své a návštěvníků bytové opery.

A pak znovu po dvou letech 3. září opera v Šárce. Dává se Dvořákův Jakobín, jehož jsem ještě neviděl. Leč jde o příběh, který může se odehrát i dnes. Z naší party milovníků šárecké opery tu je dokonce Evička i Naďa. Opět tu mám obložené chleby a láhev vína a pozveme pána za námi, aby nám to ubývalo, takže piknik s operou, jak má být.

   Synek hraběte Viléma z Harasova (František Zahradníček, výtečný a dokonale zahraný a zpívaný místní suverén, známka 8) Bohuš (Roman Janál, myslím, že ta role není zářivě napsaná, leč jeho zkušenosti a kvality dají známku 7) se vydá do světa, kde hledá dobrodružství. Není jasné, zda odjíždí s manželkou Julií (Dana Burešová, dokonalá dáma a hlas jako v kostele, známka 9), či ji nachází ve Francii, jisté však je, že se o něm po návratu domů šíří zvěst, že se nějak zapletl do revoluce. Proto jej domácí hlupáci označí za jakobína a otec vydědí. Později se ukáže, že se sice zapletl, ale skoro vlastní hlavou, neb byl uvězněn a hrozila mu gilotina. Julii se nějak podařilo jej dostat z vězení, což se zde nevysvětluje.

   Pestrost postav a děje obohacuje chytrý myslivecký mládenec Jirka (Aleš Briscein, vyloženě se radoval z role, známka 8), jenž oko své má již dávno upřeno na Terinku dcerku učitele Bendy (Jana Sibera, moc se k sobě hodili, neb se radovala též, známka 8). Purkrabí Filip (Luděk Vele, spolehlivý servilní nafoukanec, známka 7) hlupák, který by Terinku také rád. Zápornou postavou je Bohušův bratranec nesympatického jména Adolf (Pavel Horáček, moc si nezazpívá, ale záporný je dost, známka 7), jenž má shrábnout veškeré dědictví.

   Odehraje se řada zmatků, Jirka i Bohuš jsou uvězněni a učitel neuspěje s jejich obhajobou, až šikovná Julie nasadí ženské kouzlo (to víte Francouzka) a jde hraběti zpívat starou ukolébavku, což ukazuje na to, že Francouzka není. To mi vůbec nevadí, já jsem si ji díky šarmu a krásnému hlasu Dany Burešové za Francouzku označil. Julie hraběti vše vysvětlí a v hrdém feudálovi se pohne cosi lidského a vše dopadne dobře.

   Bohušovi vráceno postavení a dědictví a Adolf ostrouhá. Milenci Jirka s Terinkou se dočkají dokonce hraběcího požehnání. Jen tu není jasné, co zaslouženého stihne druhou zápornou postavu, purkrabího. Soudím však, že z něj Bohuš později udělá nezaměstnaného. Jakobín není taková pecka jako Rusalka, leč zde již má třetí dvořákovská opera se mi moc líbila po všech stránkách. Zase přijel kočár s koňmi a nepršelo, teplota přijatelná a dámy líbezné.

   Včera však koupeny sportovní boty, jež mi už při příchodu od metra Veleslavín otlačily levou nohu tak, že jsem mohl chodit jen s nejvyšším sebezapřením a po Eviččině boku, drže ji za rameno a neupadnout. Chyba s botami veliká a ta bolest k nevydržení zejména z kopce. Dámy mě doprovodily až do metra na Andělu a doma palec nazelenalý a krví podlitý. Nakonec nehet sleze až po osmi týdnech.

   21. září jdu do Bia Oko na záznam koncertu Davida Gilmoura z Pompejí. Jde o obnovenou vzpomínku na někdejší slavný koncert. Hudebně jde o poměrně přesně zahrané retro, kde poznáváme věhlasné skladby a David také nic neztratil na svých kytarových dovednostech. Kouzelná je atmosféra, neb stará římská aréna je k sezení a stání přizpůsobena jen na ploše a několika řadách amfiteátru. Do poloviny koncertu slunce zapadá za dvouhrbou siluetou Vesuvu, jenž působí zlověstně, neb nesporně jednou zase vybuchne a v aglomeraci Neapolského zálivu ohrozí přes milión lidí. Ale ten západ slunce za doprovodu krásné hudby Pink Floyd a s tradiční videoprojekcí. Například Division Bell se stejným obrazovým doprovodem dlouhých vlajek jako v roce 1994 na Strahově. A závěrem ohňostroj jako kdyby sopka opět vybuchla.

V sobotu 7. října jdeme s Evičkou a Hankou do ND na hru britského autora Petera Morgana Audience u královny, v níž doslova k zulíbání půvabná Iva Janžurová jako Alžběta II. postupně přijme všechny své premiéry k pravidelnému slyšení. Je to nesmírně vtipná a kultivovaná sonda do britských dějina politické kultury posledních 60 let, kde vidíme osm premiérů a jednoho jen hlasem a obrazem. Počínaje Churchillem a Cameronem konče. Zajímavé je, že autor pominul MacMillana, Douglase-Homea, Heathe a Blaira. Já jsem si zavzpomínal a připomněl, co jsem znal a věděl o britských novodobých dějinách. Zkoušel jsem také podle dobových reálií odhadnout, který premiér právě přišel a občas to i vyšlo. Vedle královny exceluje Jan Hartl jako osobní komorník. Je velice anglicky rezervovaný a korektní a neodolatelně nenápadně vtipný. Z premiérů vyniká postava Margaret Thatcherové, kterou si vychutnala Taťjana Medvecká. Ta hra je drahokam v repertoáru ND a já jsem si ji celou přečetl týden po představení v programu a opět mi běžela před očima.

   11. října jdu na podzimní koncert neprofesionálního komorního orchestru Akademie Praha, neb s nimi bude hrát milá houslistka Pavla Tesařová (1999), již znám z Atria a již bychom si měli pamatovat. Po Beethovenově předehře k baletu Stvoření Promethea a příliš ostrými žesti zahrají Dvořákovy Legendy č. 9 a 4 a Pavla nyní ukáže, kolik toho už umí ve Slavíkově náročném a virtuózním jednovětém Koncertu pro housle a orchestr a moll. Po přestávce se ještě blýskne v Saint Saënsově Introdukci a Rondu Capriccioso, je to tak překrásné, že i Pavla přivírá oči. Hra té dívenky je jako medový koláček. Tradičně příjemný koncert okořeněný Pavlou zakončí jemně a ohleduplně zahranou Mozartovou Symfonií č. 29, velmi vhodným to dílkem pro komorní orchestr. Přídavkem je překvapivě a k mé radosti Rondo ze  Suity Abdelazer Henryho Purcella.

16. října dávají Akademie komorní hudby a německá Villa Musica jako pokračování Novofestu na Novoměstské radnici koncert, při němž dostávají příležitost vesměs mladí umělci čeští i zahraniční. Hraje se Biberova Mensa sonora plná barokních tanců a uzavřená dokonalou Sonatinou v pomalém tempu. Ještě před přestávkou jdeme k Dvořákovu Smyčcovému sextetu A dur, op. 48, kde sestava zní skoro jako malý orchestr a blýská se neustále hezká francouzská houslistka Charlotte Chahuneau, na níž oko mé spočívá nejčastěji.

   Velmi mě baví sledování jednotlivých nástrojů a po přestávce si užijeme navýsost romantického Kvintetu e moll pro housle violu violoncello, kontrabas a klavír téměř neznámého Dvořákova současníka Josefa Paula Labora (1842-1924), který se prosadil jako hudební pedagog ve Vídni (učil mj. Schönberga, Almu Mahler a bratra filozofa Wittgensteina). Psal skladby zejména varhanní a komorní. Osobností večera je vedle hezké Charlotty umělecký šéf AKH violoncellista Tomáš Jamník.

   6. listopadu 27. koncert z cyklu Setkání s hudbou v Zengerově posluchárně na FEL ČVUT. Hrát bude Belfiato Quintet v sestavě Kateřina Javůrková (lesní roh), Jan Souček (hoboj), Jiří Javůrek (klarinet), Oto Reiprich (flétna), Ondřej Šindelář (fagot). Zde vidíme vadu českého pravidla označování komorního souboru, kde čtyřčlenný nazýváme kvartet a pětičlenný kvintet a příslušnou skladbu kvarteto, resp. kvinteto. Jiné jazyky tak nečiní, a pokud je název anglický jako v tomto případě, má uvedený tvar. Hobojista je určitě dle podoby bratr primária Zemlinského kvarteta a Kateřinka je Kateřinka.

Nejprve se hraje vynálezce dechového kvintetu a učitel slavných Rejcha a jeho Dechový kvintet e moll, op. 88, č. 1 a mě napadá vzhledem k očekávanému dalšímu, že dnes je dechový den na úsvitu 19. století. Od Haydna se hraje Divertimento B dur (Hob.II:46). Následuje soudobý Eduard Douša a jeho Quintettino giocoso, jež je třídílné a zvukově bohaté k prospěchu všech nástrojů, které dostávají příležitost se představit na způsob jazzový. J. B. Foerster napsal Dechový kvintet op. 95, skladbu velmi příjemnou, z níž se mi nejvíce zalíbilo Andante sostenuto a na lidovou notu stylizované Moderato e tranquillo vonící Janáčkem.

   Aneta Langerová ve Foru Karlín 3. prosince osvědčí mně i Honzovi, že je dnes číslem jedna mezi zpěvačkami populární hudby. Stále jí píší výtečné písně a aranžmá doprovodu je dnes obohaceno o SOČR řízený Martinem Kumžákem, takže překračuje běžný komerční zvuk. Hrají se písně povětšinou z nového alba a vypadá to opět na dobrý počin. Zaznamenávám si tituly Malá mořská víla, Vzpomínka a Tráva. Po koncertu jdeme ke vchodu do tunelu k Varnsdorfskému kocourovi, kde jsme také byli loni s Hankou po koncertu výjimečného varhaníka Camerona Carpentera. Sedneme se do stejných křesílek a dáme si výtečnou dvanáctku obarvenou červenou řepou a chutná nám tak, že si to ještě vyžádá jedno malé.