Pražské jaro 2017, díl druhý – komorní radost

Vybral jsem si tři koncerty, z toho jeden je velmi netradiční, neb violoncello se v nocturnu setká s akordeonem u Panny Marie Sněžné. Letošní festival jsem tedy pojal dosti úsporně.

  27. května jdeme s Hankou na Hrad k Lobkowiczům na Lobkowicz trio, Jsem rád, že jde Hanka, neb je ještě jako soubor neviděla a bude z těch mladých chlapců jistě u vytržení. Houslistu Mráčka už zná z jednoho komorního koncertu a na klavíristovi Lukáši Klánském jsme byli spolu u nás v Galerii 14 a já jsem ho mimo to už viděl čtyřikrát a patří k mým nejoblíbenějším mladým hudebníkům. Na chodbě narazím na violoncellistu Ivana Vokáče a  ruče ukájím touhu svou po informaci, v jakém vztahu je s nejkrásnější druhou houslistkou světa, Markétou Vokáčovou. „To je moje manželka,“ praví a já mu ani nestačím říci o tom jejím vítězství v mé soutěži. Doví se to tedy až v této eseji. Ivana jsem zažil loni v Jihlavě s Barocco sempre giovanne, na adventním koncertu a letos v lednu v Pendereckého pozoruhodném koncertu pro tři violoncella.

   Je horko a musí být otevřena okna. Přicházím trochu později a podaří se mi ulovit jen čtvrtou řadu uprostřed, kde někdo tak šetřil místem, že jsme na sobě všichni v tom vedru nalepeni. Dost nevhodné a nedůstojné. V každé řadě mělo být nejméně o jednu židli méně.

   Koncert zahajují Brahmsovým Klavírním triem H dur, op. 8, Brahms přemítá a klade si témata dramaticky a Ivan Vokáč stále pohlíží vpravo na svého houslového kolegu a od počátku působí rozveseleným dojmem, přestože jeho part veselý není, spíše lahůdkově virtuózní a housle prozpěvují a klavír vyloženě září. Chvílemi se mi připomene Beethoven, coiž u Brahmse neudiví, a adagio obdivuji devítkou. Někdo si možná vzpomene, jak jsem míval s Brahmsem trochu problém, avšak ta doba je už v nenávratnu.

   Dnešním druhým číslem je Šostakovičovo Klavírní trio e moll, op. 67. Pro mě od prvních tónů příjemné překvapení, jež otvírá odvážné violoncello připomínající fagot v Andante. Moderato a já tahám z kapsy osmičku. Po ďábelském violoncellu, které provokuje klavír, a oba podněcují radostnou náladu ve druhém Allegro con brio, Largo je poté příležitostí pro tklivé smyčce a smutný klavír. Druhá osmička udělena závěrečnému Allegretto, Adagio. Je skoro pochodově burcující a rytmicky výrazné a řekl bych pro Šostakoviče příznačné. Přidávají Sukovu elegii podle Zeyerova Vyšehradu.

   Hanka obdivuje první skladbu a já o trochu více nadšen druhou a v tom dobrém rozmaru jdeme Opyší dolů do zahradní hospůdky pochvalujíce si, jak vynikající mladé hudebníky máme a jak skvělý program sestavili. Na Mráčka s Klánským natrefíme v parčíku u ústí Valdštejnské ulice a skládáme velikou poklonu a dík a já konstatuji, že půvab mladých dam, které je doprovázejí, odpovídá kráse hudby, již dnes hráli. 

   26. května jdu do Rudolfina potěšit ducha svého trojicí vynikajících sólistů, kteří nám předvedou dvě tria a jednu klavírní sonátu. Součástí sestavy a hlavním důvodem mé přítomnosti je mladá norská houslistka Vilde Frang (1986), jež mě velmi oslovila před čtyřmi lety hrou i vzhledem. Nedávno jsem si koupil její desku s vynikajícími houslovými koncerty Korngoldovým a Brittenovým a chybí mi k nim jen její úzká dlouhá tvář a milý úsměv a samozřejmá hra občas trochu jakoby ledabylá, leč samozřejmá i v nejobtížnějších pasážích.

   Spolu s dámou zde bude hrát letošní rezidenční umělec festivalu německý klavírista Alexander Lonquich spolu s krajanem violoncellistou Nicolasem Altstaedtem.

Opět zahajujeme Brahmsem, tentokrát zralým Klavírním triem č. 2 C dur, op. 87, v němž se v prvé větě blýskne violoncello a ve druhé se o hlavní motivy starají oba smyčce a Vilde se zase tváří suverénně a očka má neposedná, ve třetí větě na Brahmse rozverné trylky a popěvky, což vydrží až do konce čtvrté věty.

   Nyní si sám Alexander zahraje Sonátu pro klavír Gideona Kleina (1919-1945), což vysoce hodnotím, neb svět by neměl zapomínat na české skladatele zavražděné za války. Píšu si náladovka trochu ravelovská. Toho nacisté také zakázali.

   Program uzavřou dalším českým klenotem, tentokrát z pera Dvořákova, a to slavným Klavírní triem č. 2 f moll, op. 65. Vilde zase kouká, jakože hrát na housle je tak prosté a očka jí jen blýskají. Spolu se zkušeným a přesným Alexanderem se mi moc líbila hra violoncellistova a celková souhra nijak nepřipomněla, že jde o trio sestavené jen pro Pražské jaro. Vzpomeňte loni Daniela Hopea, který si dokázal sestavit dokonce sexteto a jak hrálo. Ale mladé dámy jako Vilde mi vždy budou největší ozdobou hudby. Já a houslistky, to je známá kapitola. Přidává se třetí věta z Beethovenova třetího tria.

  Mým posledním navštívením letošního festivalu se stala netypická noční schůzka violoncella Tomáše Jamníka s akordeonem Nora Frodeho Haltliho u Panny Marie Sněžné. Kombinace zajímavá a chvílemi až znervózňující.

   Tomáš zahájí Bachovou Suitou G dur pro sólové violoncello, BWV 1007, jež je přehlídkou dobových tanců a školní ukázkou velkého skladatele, jak se má komponovat pro cello a hrát na ně. Tomáš dnes skvělý rytmicky a tempově a nakonec i bohatý ve způsobech, jak nástroj užít. To by se Bach dnes divil. Ke druhé skladbě přichází akordeonista a vypadá jako mírně zarostlý Jan Budař. Hraje se Intermezzo korejského skladatele Ysang Yuna, skladba barvitá a dobrý úvod pro akordeon. Poté se ukáže v plném světle v Bachově Sonátě G dur pro violu da gamba a cembalo, BWV 1027. Tady má zastoupit cembalo, což je vzhledem k charakteru a zvuku nástroje dost problém. Je to sice zvukově zajímavé, ale neplesám nadšením.

   Sofia Gubajdulina složila In Croce přímo pro oba nástroje a tady právě se ukáže Tomášova virtuozita v extrémních partiích hraných na samé mezi nástroje. Skladba má zajímavou strukturu vzájemným vystřídáním vysokých a hlubokých poloh obou nástrojů. Uzavírá se Simple Space našeho dnes v zahraničí nejúspěšnějšího soudobého skladatele Miroslava Srnky. Skladbou velmi neobvyklou a opět zvukově náročnou.