Smetanova Litomyšl díl prvý, baroko, harfa a krásné dívky

 A v neposlední řadě mé chyby, nad něž jsem se naštěstí povznesl a k tomu povznesení přispělo krásné město, krásné výstavy a krásné dámy. Jedna z nich to skvěle potvrdila harfou i aranžérským uměním.

   Pátek 23. května je můj letošní litomyšlský den prvý. Při oblékání zjistím, že bez lžíce neobuji levou polobotku. Nejde to ani nožem a jdu se zeptat do recepce, lžíce jen malinká a ta nestačí. Zajedu tedy na náměstí, kde už po páté všude zavřeno, ale u Vietnamců lžíci mají a podaří se mi obout. Už tu zůstanu a jdu se projít a v osm rovnou festivalovým shuttlem do Nových Hradů.

Na zámku v Nových Hradech je třetí repríza nočního představení Händelovy skladby Aci, Galatea e Polifemo, již nemožno nazvat operou, spíše sedí termín dramatická kantáta. Celý večer je pojat jako plný zážitků v neustálém pohybu, k němuž nás zve sám mistr Händel.

   Stejně jako loni poněkud ohrnuji nos nad zpěváky konzervatoristy obstarávajícími prvou část programu sestávajícího z pasticcia Händelových árií při rautu v budově zámku a poté i v půvabném večerním svíčkovém a ledkovém osvětlení na různých místech v zahradě. Dostali jsme papír s časovým rozvrhem toho, co se kde bude odehrávat, který je ve večerním šeru v podstatě k ničemu. Chodím tedy tam, kam ostatní, a dělám, co můžu. Není si, kde sednout, nebo odložit sklenku a při stoupání k sýpce, v níž se odehraje vlastní kantáta, zjišťuji, že na mou pravou stranu umístili prkenné rampy pro kočárky. Neštěstí si toho dvě dámy všimnou a poskytnou mi oporu pro pravou ruku. Dolů to už půjde, zábradlí je vpravo. Po deváté je stále ještě vedro, a jaké asi bude nahoře v divadelním sále. V sýpce s cyklistickým muzeem je potěšující skutečnost, že do rohu přízemí vestavěli toalety, takže není třeba se již vracet po těch hrozných schodech do zámku, což mě minule dost obtěžovalo a zdržovalo. Potěší mě jedna paní, jež mě osloví a ujistí se, že jsem pan Mandelík, který píše své hudební zážitky na blog idnes. Dostávám pochvalu, to každý chlap rád, a vyzývám paní, ať se někdy ozve.

   V sýpce vždy bývala malá pípa s pivem, nealko nápoje a káva a chutný gulášek, na který se těším k malému pivu. Leč ouha, místo gulášku jakési malé chleby pomazané čímsi a posypané cibulí a pivo z té mobilní soupravy teče neskutečně pomalu a točí ho a k tomu nealko nalévá jen jedna nešťastná a nepříliš zkušená mladá dáma, což jsem tu nikdy nezažil. Všichni chodí nahoru a já nakonec pivo vzdám a dám si pohárek vody.

   Když pracně vylezu nahoru, zjistím, že příchod do hlediště je zatarasen orchestrem a není kudy se do něho dostat z žádné strany. Napadne mě, co by se asi stalo, kdyby někdo potřeboval na toaletu, nebo by v tom vedru zkolaboval. Jak by se dostal přes hudbu a po těch strašných schodech dolů. Není tu ani žádná židlička, kterou bych si přistavil do místa, kde bych viděl na pódium, jen nějaké staré průběžné sedačky z kina, s nimiž nelze pohnout, a z nich nic nevidím.

   Občas tedy vstanu a jdu se podívat na scénu, leč dlouho to vydržet nelze. Moc toho tedy nevidím a jistě chápete, jak jsem byl otráven. Především však proto, že pořadatelé podlehli strachu, že z trochu a nikoli nějak temně a hrozivě zatažené oblohy začne pršet, což nehrozilo ani náhodou, a nedali představení ven do zahradního divadla, kde je daleko příjemněji a atmosféra úplně jiná a především dost místa a žádné horko a čerstvý vzduch. Loni jsem to v části představení chápal, neb Míčova gratulační opera ve svém dějství o třech hlavních částech monarchie se nedá hrát na venkovní nepevné a málo osvětlené scéně. Dnes žádný takový důvod nebyl.

   Ten pesimistický škarohlíd ve mně má najednou navrch a volá, příště už ne, S Novými Hrady končím. Nechci se už škrabat po schodech někam pod střechu, tam se pařit a pak nebezpečně zpátky. Marně hledat místo, kam si položit talířek. Už po cestě festivalovým autobusem nazpět do města začíná nabývat na síle optimista a computer dochází k závěru, že je třeba o tom ještě přemýšlet. Teplo v noci a spí se tentokrát výborně.

   Koncert nejlepší světové harfistky začíná až ve tři. Rozhodnu se tedy volno věnovat výstavám, jichž je tu v době festivalu celých devatenáct vedle existujících expozic Městského muzea a Portmonea, kam mé kroky zavítají poprvé za Josefem Váchalem a jeho výmalbami, jež s takovou péčí dal obnovit legendární zakladatel nakladatelství Paseka. Zde také pěkná expozice, ale hlavně se mě ujme velice pohledná mladá dáma s příjemným úsměvem, jež mě, vidouc mé omezení, pozve po základním výkladu na dvorní zahrádku k posezení a sklence vody. Tak získám milostivou náladu a raduji se už na počátku dne. Paní při odchodu říkám, že díky ní jsem se tu cítil výborně a obdržím laskavé oček hození.

   Poté jdu do klášterních zahrad potěšit oko své Zoubkovými sochami kolem vodní nádrže, když už nám musel odejít. A odpočinout. Je tu malá výstava škodovek, neb dnes je den Škody Auto. Starý sportovní rapid a osobní hit třicátých let popular a stará felicia se spartakem, embéčka i stovka a stopětka se stodvacítkou. Za nimi na konci řady kodiak, který vypadá jako z jiné planety. Plno lidí na trávnících a malý band hraje docela pěkně jazzové standardy a bubeník do toho šlapáku snad kope.

   Vedle je v nové, zdařile architektonicky navržené k piaristickému klášteru přistavěné knihovně fakulty restaurování, malá výstava Vlaky, vláčky, mašinky, což je soubor grafik Jiřího Boudy užitých jako exlibris, blahopřání, oznámení a PF. Na mnohých železniční náměty. Na jedné kartičce historický vůz Křižíkovy elektrické dráhy z Tábora do Bechyně, který ještě pamatuji a jímž jsme kdysi před více než půlstoletím jeli. Lístky prodává a výstavu hlídá dívenka asi tak osmnáct s krásnými černými lesklými vlasy a očima jako kodaňská věž. Když odcházím říkám jí, že mě to moc potěšilo, jako kluk mám rád vlaky a nádraží a na mnohé si vzpomínám. Říkám jí o tom Křižíkově voze a vzpomenu si, že na stěně vagónu jsme našli nápis: „Vítek jí rád svítek.“ To se nám velmi zalíbilo a pak vešlo do ustálených rodinných rčení.

   Ptám se jí, zda už byla v Bechyni, a když zjistím, že nikoli, líčím jí tu trať z Tábora a okolní krajinu a hluboké údolí Lužnice a jeden z nejelegantnějších železobetonových obloukových mostů na světě, skoro 50 metrů vysoké dílo inženýra téhož jména jako město. Je půvabné jako každé jihočeské městečko a keramika a zámek a nedaleký řetězový most přenesený z Orlíku. A velké vojenské letiště, kde jsem se v roce 1973 válel u vrtulníku, neb stíhači cvičili a my tvořili logistiku. A Fischer to zrovna v Reykjaviku natíral Spasskému. Nikdy v životě jsem nebyl tak opálený. A ty kodaňské oči na mně visí a praví, že se tam určitě podívá. Uzavřu to tím, že jsem rád, že jsem zašel nejen kvůli těm hezkým obrázkům, ale jejím očím. To, co v nich teď zableskne, se popsat nedá.

   V té náladě jdu do zámecké zahrady, kde v rohu altán a v něm občerstvení v režii další dívky, jež tu předchozí nepřekonává, ale přesto úsměvy a pár hezkých slov a jedno malé pivo. A v nedalekých kostelech zřejmě řada svateb, neb je sobota a v parku chodí plno nevěst a svatebčanek vesměs krásných a já proto stále vyrušován od čtení.

  V Jízdárně ulovím první řadu vpravo, abych po mnoha zkušenostech s viditelností harfistek, které z některých zorných úhlů vidět nemožno, nepřišel o tu naši krásku. Vedle mě dvě dámy z Pardubic a zapřádáme řeči.

   Jana Boušková si na nás připravila pořad jménem Kdo v zlaté struny zahrát zná, neb to pak bude zpívat basová legenda Richard Novák (1931). Tomu předchází vlastenecká nota v podobě   Trnečkových aranžmá Vyšehradu a Vltavy a úprava Šárky samotnou harfistkou.

   Vyšehrad zahájený a stále připomínaný slavným úvodním akordem vypadá, jako kdyby Smetana tušil, že jednou někdo učiní úpravu pro harfu. Božský pokrm a výkon Janin. Vltavu jsem již slyšel několikrát, ale ještě nikdy v takovém kontaktu. Budete se možná divit a já jsem si při Vltavě nejvíc užíval pohybu harfistčiných rukou, což je jeden z nejkrásnějších pohybů v hudbě. A víte, na co jsem se nejvíc těšil? Na Smetanův závěr, kde to pořád vypadá, že konec nepřijde a orchestr sbírá sílu a pak přijdou ty dva konečné akordy, v nichž je celý obraz o konci cesty té řeky. Jana je mocně rozezněla a rázně skončila.

   O Šárce možno sepisovat celé traktáty, neb vlastně ani není o mytické události, dívčí válce, nýbrž vnitřním boji jedné zhrzené dívky. Vlastně by měla být součástí jiného cyklu, třeba nazvaného Pozor na český holky. Někteří Šárku kladou dokonce nejvýše a já se jim nedivím. Janino aranžmá připomnělo vše důležité a bylo mistrovskou ukázkou hry na světové úrovni. Jdeme na přestávku a v baru stojíme nejdřív jednu frontu na objednávku a vzápětí druhou na zaplacení a EET. Dvojí místo chápu, ale organizace u baru je doslova idiotská. Mnoho lidí si tak nic dát nemůže. Tohle někomu napíšu s protestem.

Po přestávce nám Jana zahraje další své aranžmá. Tentokrát slavnou Dvořákovu Suitu A dur, op. 98, „Americkou“. I z té harfové podoby je znát, jako u všech děl vzniklých za americké cesty jeho optimistická a spokojená nálada, přestože stesk po domově byl silný, leč k užitku celého světa převážila radost, z níž vykvetla nejen tato svita, ale i Novosvětská a kvartet i kvintet, vesměs největší ozdoby světové klasické hudby. 

   Program uzavřou čtyři Smetanovy písně doprovázené harfou rovněž aranžovanou Janou. Smetana napsal na Hálkovy Večerní písně cyklus, z něhož uslyšíme Kdo v zlaté struny zahrát zná, Nekamenujte proroky, Mně zdálo se a Hej, jaká radost v kole. Starý pán je obdivuhodný, s jakou vitalitou a čistotou a dokonce i vitalitou zpívá ve věku téměř 86 let. A to ještě jeho energie s postupem skladeb vzrůstá a Hej, jaká radost se přenese i na nás. Jsem moc rád, že jsem obdržel od Jany ony dary Trnečkem připravené a jí samotnou stvořené a že jsem ji viděl tak zblízka a zažil harfu snů. A také že mému slavnému jmenovci naštěstí slouží zdraví a snad i bude nadále a že jsem ho osobně zažil.

   Odcházím a od průchodu na náměstí před zámkem se nese zvuk klavíru. Je tu postaveno pianino k veřejnému hraní, jako to známe z mnoha míst v Praze. Dvě dívenky jako z růže květ. To je něco pro mě. „Promiňte, prosím, krásné dámy, že vás ruším při hře.“ Říci asi tak šestnáctiletým slečnám krásné dámy považuji za navýsost vhodné, neb jim to udělá dobře, zbystří pozornost a budou mít líbezné pohledy.

   Říkám jim: „Jak vás tak pozoruju, připomínáte mi jeden obraz od Renoira, kde jsou přesně takové dívky u klavíru. A je s nimi stejná pohoda jako s vámi.“ Obdržím pohledy, po nichž se mě zmocní slabost v kolenou a dívky praví dost nelogicky: „Ale my to moc neumíme.“ Na to já: „Ale mně jste daly velikou radost. A hrát umíte docela dobře.“ Rozloučím se a za mými zády dívenky povzbuzeny spustí dost odvázaný Mozartův turecký pochod.

   Doma pak jdu k svému Renoirovi a jeho Dvěma dívkám u klavíru z roku 1892 a vystřihuji z festivalových novin Janu Bouškovou s její nádhernou harfou a lepím ji na vhodné místo v nástěnné galerii vlevo od Khatii Buniatishvili a pod Dům nad vodopádem Franka Lloyda Wrighta. A abyste věděli, po tak krásném dni jsem se rozhodl, že za rok pojedu na noční operu znovu. A okolnosti promyslím a lépe se připravím.