Letos jsem, jak uvidíte, vynechal orchestrální koncerty a vybral si komorní a ty, kde hrají starou hudbu. Nezlákali mě ani Vídeňští filharmonikové, ani jiné hvězdy. A také soudím, že letošní program nepřekonal loňský.
Mou letošní pouť festivalem zahajuje 15. května Ensemble Inégal řízený Adamem Viktorou. Letos nám zahrají Zelenkovo významné velkopáteční oratorium Gesú al Calvario (Ježíš na Kalvárii), ZWV 62.
Ještě předtím jdu na milé a zajímavé úvodní povídání v Sukově síni, jež obstarají muzikolog a hudebně všestranně znalá osobnost Petr Daněk, který je nálezcem oněch slavných partů prvních houslí k Michnově Loutně české ve Slánském muzeu, a vedoucí souboru Viktora. Proberou se některé nejasnosti a mýty kolem Zelenkova života, zejména neopodstatněná tvrzení o Zelenkově neúspěšnosti a jakémsi trestu spojeném se jménem Dismas. Dávám proto čtenářstvu na vědomí, že lotr Dismas, proživší po boku Ježíšově stejnou smrt, byl historicky jediný člověk, který měl z míst nejvyšších úředně potvrzeno, že půjde do ráje, takže patrně to jméno sloužilo spíše ku cti. „Ještě dnes budeš se mnou v ráji!“ od té doby už nikdo neslyšel, přestože by to jistě uvítal.
V oratoriu jde tu o děje odehrávající se v samotném průběhu popravy, takže jedním koncem se dotýkají pašijí a druhým Stabat mater. Pro nás je dnes už obtížně pochopitelné, kolik úsilí lidé věnovali té základní události kresťanství a kolik umělecké inspirace vyvolala. Hojné plody té inspirace budou provždy vynikající součástí naší hudební tradice.
S Ježíšem (německý kontratenorista Franz Vitzthum) jeho nejtěžší hodiny prožívají Panna Marie (sopranistka Gabriela Eibenová), Marie Magdalena (sopranistka Lenka Cafourková), Marie Kleofášova (mezzosopranistka Markéta Cukrová) a Svatý Jan Evangelista (německý kontratenorista Benno Schachtner). Z hlediska kvalit zpěvu jsem byl nadmíru překvapen nádherně znělým a možná až na barokní oratorium velmi průrazným hlasem Markéty Cafourkové, po jejímž prvním expozé jsem se na ni vyloženě těšil. Však má průpravu z brněnské opery.
Jdeme tím chmurným dějem na kopci zvaném Lebka a já mám po přestávce jakýsi podivný, nikoli však nepříjemný pocit, že najednou Zelenkovi lépe rozumím a jsem v pokušení prohlásit, že druhá polovina oratoria je hudebně lepší a zpěváci a orchestr zpívají a hrají lépe. Neumím to vysvětlit, ale zřejmě to je jen můj pocit. Leč jsem za něj vděčný. Takové pocity má hudba vyvolávat.
Ježto si vždy texty při hudbě čtu, což mi poskytuje silnější kontakt a doplňkovou rozkoš, zdá se mi, že vidím text velmi zdařilý a kvalitní (možná i díky dobrému překladu). Navíc se občas objeví Igor Františák s chalumeau a hudbu skvěle zvukově i melodicky okoření a tvoří jakýsi další hlas. Buďme vděčni za tyto náročné ukázky umění českých barokních skladatelů se Zelenkou v čele.
Druhou pochoutkou, a to tentokrát nadmíru vydatnou, je až 25. května koncert britského Orchestra of the Age of Enlightenment, absolutní špičky mezi orchestry staré hudby, v čele s dirigentskou osobností prvého řádu, Williamem Christiem (1944). On, Američan, usídlil se v Paříži a zde učinil pro takzvanou poučenou interpretaci staré hudby asi nejvíce ze všech průkopníků tohoto přístupu a získal si světové jméno jako zakladatel prvotřídního orchestru Les arts florissants, který razil cestu a stále stojí na čele staré hudby. Dnes už povětšinou pod vedením pilného Christieho žáka Paula Agnewa.
Obě poloviny večera zahájily suity z francouzských oper sestavené Christiem. Nejprve to byla opéra-ballet Les fetes vénitiennes (Benátské slavnosti) Andrého Campry (1660—1744), po přestávce pak ballet-héroique Les Indes galantes (Galantní Indiáni) Jeanna-Philippa Rameaua (1683—1764) s exotickým tématem původních obyvatel Ameriky.
K potěše obecenstva se Christie pochlubí, že Johann Caspar Ferdinand Fischer (1656—1746), jehož čtyřvětá Suita č. 7 g moll se bude hrát, je Čech. Narodil se totiž v Krásnu, což je půvabné kdysi královské horní město vysoko na temeni Slavkovského lesa kousek od Horního Slavkova na Karlovarsku.
Program doplňuje klasik největší Johann Sebastian Bach a jeho Suita pro orchestr, č. 4 D dur, BWV 1069 a jako poslední Suita pro orchestr č. 3 D dur, BWV 1068, se známou větou Air, již si vychutnávám jako vždy, neb je to jedna z nejkrásnějších melodií, kdy napsaných.
Od prvého tónu jsme vyloženě nadšeni Williamovým čilým pohybem a nezapomenutelnou mimikou, na niž hráči evidentně reagují, hlavně pokyvující koncertní mistryně přímo přede mnou, která je v tom nejsnaživější. Zajímavé zvukově i vizuálně je umístění čtyř hobojů uprostřed sestavy jako sólových zpěváků. Však ten nástroj lidskému hlasu podoben.
Mně i Hance, již jsem přesvědčil, že si má drahý lístek pořídit a teď mi dává za pravdu, se nejvíc líbí William, který sám je zážitkem a také hra hobojů. Nejen hobojisté, ale celý orchestr hraje lehce a emotivně a téměř dává zapomenout na Velké C. William se občas u někoho při příchodu z pozadí po potlesku zastaví a zapřádá hovor a tak vytváří atmosféru podobnou tomu, jako když starý oblíbený profesor přijde na třídní sraz, každého si pamatuje a s každým chce prohodit slovo. Něco tak milého jsem ještě nezažil. Tohle nelze předstírat, to musí být pravda a nám to dává ještě lepší zážitek. Určitě jeden z vrcholů festivalu hudebně i lidsky.
28. května v Pražské křižovatce hrají tři španělští bratří Zapicovi. Nejstarší Aarón (1978) hraje na cembalo a dělá svým mladším, asi dle shodného roku narození 1983 i dle vzhledu dvojčatům Danielovi, hrajícímu na teorbu a loutnu a kytaristovi Pablovi, nutný základ.
Program zvaný Concerto Zapico vytěžili z bohatství španělské taneční hudby, tak jak vznikala a rozvíjela se v baroku. Hraje se v podstatě jejich celá poslední deska. Dnešními autory jsou de Nebra, Sanz, de Murcia, a k nim přidáni touto hudbou za doby španělské dominance nad jižní Itálií ovlivnění Kapsberger, Vitali a Domenico Scarlati. Slyšíme jiskřivý výběr plný rytmu a slunce a dobré nálady a mistrovské hry nástrojů. Takhle ti chlapci hrají Sanzovu Jacaras a skvělou Vitaliho Bergamasku: https://www.youtube.com/watch?v=7QTqtXh5kFA. A jistě vidíte vpravo, že na Youtube najdete celou zmíněnou desku a tím vlastně celý koncert po jednotlivých skladbách.
Dva z bratrů se znovu objeví o dva dny později v Rudolfinu v sestavě malého orchestru Forma Antiqua. Dnes bude scénické hraní se zpěvy, což je španělský lidový žánr jménem tonadillas, který bychom mohli kulhavě přirovnat k našim kramářským zpěvům. Jde o kuplety, jejichž zlatý věk trval jen krátce na přelomu 18. a 19. století v Andalusii a které tvořily výplň přestávek dramatických představení. My uslyšíme tři ze sbírky Blase de Laserny (1751-1816). Zpívat nám budou v jednotlivých rolích pohledná sopranistka Ruth Iniesta, jež se ukázala jako energická s temperamentní dáma obdařená poprsím, pro něž se těžko hledá přívlastek. Já bych se nebál slova impozantní. Avšak zpod té ženské ozdoby vycházel výtečný hlas a také herecky byla vynikající. Dále zpíval tenorista Juan Manuel Padrón a barytonista Sebastiá Peris.
Program otvírá instrumentální předehra Vicente Basseta, kde se nám představí orchestr a poté jde tonadilla Stará Hispánie. Zpívá ji celou Ruth a zanechá ve mně mocné rozechvění zejména když tvrdí, že za starých časů chléb ženicha stačil vdané ženě a dnes mnohé od pekárny k pekárně další pecny hledají. Poté stará Hispánie tvrdí, že za mého času vypadala panna jako panna, ale dnes ve své prohnanosti působí, jak chtějí ony. Hle jak ty stesky na to, že dříve bylo líp a lidé mravnější, jsou stále stejné.
Dělám si na konci poznámku: „Nefalšovaná Carmen a to pozadí taky prvotřídní.“ Opět Bassetova krásná mezihra, která otevře cestu tonadille Regenschori a jeho dcera. To je skutečný komediální skvost, kde se Ruth vyloženě blýská a oba pánové jí zdatně sekundují. Nejtěžší to má otec s dceruškou, mermomocí toužící se vdát. Když se vztah mladých provalí, nastane vyjednávání o sňatku a věnu. Otec se k věnu moc nemá a slyšíme jeho vychytralé úvahy, že lazebníkovi má stačit její krása. Také se uvažuje, jak se budou živit a dojdou k závěru, že on bude holit a stříhat a pouštět žilou a ona trhat zuby. Zábavné a Ruth neodolatelná.
Bassetova vložená předehra uvede třetí tonadillu zvanou Moderní Hispánie, na niž Ruth přikvačí se smartfounem, dělá si selfíčka a vůbec se tváří jako kráva. Zde je nejživější a nejvíc v pohybu a potvrdí, že je skutečná osobnost. Zpívá se tu o tom, co všichni známe, dnes je všechno špatně v moderní Hispánii i přes veškerý pokrok a dřív bylo líp a svět se mění k horšímu. Bylo to celé takové lidové divadlo se silně erotickým nábojem.
