Malé uvažování hrdého vlastence o podporuj každý svou houslistku

Ti, kteří mě čtou, jistě hned vědí, že řeč bude o Markétě Janouškové, tom hudebním sluníčku, jež ze všech lidí v hudbě se vyskytujících potřebuji k životu nejvíce a nejraději.

 Tentokrát se 23. května na Novoměstské radnici v sále, z něhož Želivským rozparáděná lůza přitáhnuvší od Panny Marie Sněžné spáchala onu jedinou úspěšnou pražskou defenestraci,  s obměnami opakoval koncert FolkloreClassic, onen zdařilý Markétin autorský pořad využívající otcovy cimbálové muziky podobný do jisté míry barokním pasticciím.

  Dnes jde 14 členů Klubu přátel Markéty Janouškové, pro něž já, doživotně jmenovaný a nesesaditelný prezident vyhotovím lístečky s nápisem zadáno a před začátkem vniknu dovnitř, očky házením se pozdravíme se zde cvičící Markétou (furt cvičí jako Paganini, který nemaje-li po ruce nástroj, aspoň hýbal prsty) a já házím na první řadu a část druhé ony lístky a u vchodu instruuji pohlednou dívku, jež tu prodává vstupenky, aby těm, kteří se hlásí na mé jméno, řekla, že si mají sedat na ta Zadáno. To klapne perfektně a jsme strategicky rozmístěni dokonale.

   Ona odlišnost obou posledních FolkloreClassic spočívala v tom, že tentokrát měla čas klavíristka Andrea Vavrušová a jako druhé číslo mohla být zařazena Janáčkova sonáta pro housle a klavír. Posypána kořením z moravských písní vkládaných mezi věty chutná půvabně a mnohé asociace vzbuzuje s ohledem na v téže době Janáčkem komponovanou Káťu Kabanovou. Každý si vybere, co mu vyhovuje, a kam ho hudba přivádí spolu s tradičními Markétinými úsměvy do not a na housle.

   Tím jsem se vyrovnal s hlavní odlišností od minulé FolkloreClassic na Nuselské radnici. Těmi dalšími je absence klarinetisty a tudíž jeho sóla. Tentokrát se také nehrály Bartókovy Rumunské tance, avšak navíc se objevil malý ženský sboreček a zapěl tklivou píseň Čí to zvony zvoňá. K tomu mě napadlo, že příští inovací by mohlo být, že zazpívá sama Markéta. Já si tady dělám poznámku, kdyby tu píseň slyšela Káťa Kabanová, přidala by se, a ani by ji nenapadlo skákat do Volhy. Markéta zakončí koncert stejně jako svůj bakalářský před třemi lety maďarským pörköltem v podobě Hejre kati Jenö Hubaye a přidá cosi slováckého.

  Po koncertu se tvrdé jádro Klubu odebere k již osvědčeným Čížkům a dobrými nápoji dokončí krásný večer. Obě dámy, které Markétu dnes viděly poprvé, jsou u vytržení.

   Avšak já jsem dnes chtěl trochu mluvit o jiných věcech, než průběhu koncertu. Je už mým osvědčeným zvykem na koncertech zejména s komornějším obsazením, nebo sólistou zpívajícím, či nástrojovým vždy sedět v první řadě, neb hudbu vnímám také očima a mimiku a pohyb aktérů k celkovému zážitku potřebuji. Jako bonus navíc dostávám krásu dívek a žen spolu s osobním kouzlem, jež mnohé vyzařují.

   Ten dlouhý seznam tady nebudu uvádět, avšak mezi všemi, jak každý ví, jednoznačně vede Markéta. Kdyby však nehrála na nástroj tak, jak se jako pouhý nevzdělaný nadšenec domnívám, tj. virtuózně a s mnohými slavnějšími srovnatelně, mé nadšení by bylo neskonale umenšeno. Navíc u každého mladého talentovaného člověka obdivuji úsilí, pracovitost a sebevědomí a odvahu a snahu o prosazení se v širokém měřítku, i mezinárodním. Právě to se mi u Markéty a mnohých jiných také skládá do vějíře, z něhož vyrůstá má náklonnost.

   Mým neochvějným přesvědčením je, že právě takoví mladí lidé bez jakýchkoli předsudků a bázní, vyrostlí ve svobodné zemi, otevřené celému světu, a nezatížení ancient régime a na svou zemi a její kulturu i dějiny patřičně hrdí, jsou tou pravou budoucností mé vlasti a tudíž budoucností i pro mé děti a jejich děti. Jak vidíte, jsem nejen zamilovaný stařík, ale i beznadějný vlastenec. U Čížků se mě kdosi zeptá, jak bych česky vyjádřil pojem šovinista. Po chvíli přemýšlení nabídnu: Ten, kdo nesnášenlivě a umanutě vyzdvihuje vlastní národ. Je to přijato.  

   Po koncertu půjčuji Markétě první díl Merleho Dědictví otců, o němž jsem jí psal, a těším se, jak bude ráda, že si to přečetla. Očka budou zářit. Přimíchá se pan Jiřička, houslista orchestru ČVUT a připomíná Markétě, že by s ní rád dohodl Čajkovského houslový koncert. Krásná očka se zvedají k nebi: „Ráda, ale budu se to muset zase naučit.“ Ani netuší, jak nadšen bych byl já i ostatní členové Klubu.

   Jako obvykle, nejsa ještě uvyklý tomu, dát jej do tašky, tu nemám notes nadepsaný Zeptat se Markéty, tak zapomenu na většinu toho, co jsem se chtěl dovědět a říci. Hlavní věcí však je a z jejích občasných zpráv vysvítá, že vede dosti rychlý a náročný život pracovní i studijní. Chtěl jsem jí navrhnout, že jsa v podstatě volný a časově nevázaný, mohl bych jí pomoci s něčím, co bych svedl.

   Jedna věc mě napadla na dnešním koncertu a Hanka si toho také všimla. Markétin mluvený komentář k tomuto jejímu pořadu by bylo jistě prospěšné opřít o lépe připravený text, který by jistě nepředstavoval problém se naučit. Druhou věcí je technika přednesu, kde většina z nás dělá chyby, které však lze snadno odstranit. První složka je hlasitost, z níž vyvěrá slyšitelnost. Druhá složka je srozumitelnost, nutno mluvit správným směrem k posluchačům a mít správnou dikci. Takové věci se lze dovědět z příslušné literatury.

   Mohl bych tedy, pokud nenajdeme něco jiného, třeba zkusit zpracovat doprovodné texty k FolkloreClassic, popřípadě k recitálům. Možná bych i v případě potřeby s pomocí přátel mohl posloužit i takovými texty v němčině a angličtině. Ale každá taková asistence by vyžadovala, že si sama uloží, že bude důsledně chodit na net a pohotově komunikovat. S tím mi neskonale pije krev. Avšak, jak vidíte, přes veškeru náklonnost, nevzdychám a nesepisuji obdivné pajány, nýbrž snažím se podporovat nejen svého šerifa, ale i svou houslistku. Každý by měl mít někoho takového a za to, co mu ta osůbka dává, ji mocně fedrovat. Mně by to bylo radostí i ctí.