Bulletin 5 - na první stránce to asi nebude

   To však neznamená, že nejde o prvotřídní hudební zážitky. Generálka FOK, jarní koncert Spolku ELEKTRA, ČSKH, hudební výlet do Děčína a soubor staré hudby, na němž jsem už déle nebyl.

   28. března jdeme do Repre na veřejnou generálku FOK, na níž mě ponejvíce láká Bruchova Skotská fantazie a vůbec program je vrcholně romantický počínající dalším mým oblíbencem Griegem a jeho líbezným Peer Gyntem, op. 46. Po něm přichází Brucha zahrát v USA vystudovavší a žijící Rus Michail Ovrutskij (1980), jenž má již solidní mezinárodní renomé a povrdí to dostatečně. Skotská fantazie je totiž dle mého ještě zajímavější než slavný a stále dokola omílaný Bruchův první houslový koncert, k němuž poznamenám, že mi podobně skvělé připadají oba další. Michail hraje s potřebným citem a nadhledem a skladba nás velmi potěší. Po krátké přestávce, v níž se mi nepodaří ostatní nalézt, neb vyjdu na druhou stranu sálu a ani ve foyeru je nevidím, se hraje vrcholná Dvořákova osmá symfonie. Takové dopoledne přeji každému.

   29. března večer v HAMU spolek ELEKTRA absolventů a přátel FEL ČVUT pořádá jarní koncert, na němž hraje Umělecké sdružení ČVUT v Praze – symfonický orchestr a varhaník Ondřej Valenta

   5. dubna jdu do Rudolfina na další z řady koncertů Českého spolku pro komorní hudbu, abych si ověřil, jak hrají, a potěšil ducha dvěma prvotřídními sólisty, světovým houslovým talentem Janem Mráčkem a věhlasnou první hobojistkou Janou Brožkovou.

   ČSKH po celou sezónu vřazuje do programu své mateřské ČF koncerty předních českých komorních hráčů a těles. S jistou zvědavostí jsme s Hankou šli ověřit, zda si i napříště máme vybrat koncerty, kde hraje se sólisty Filharmonický komorní orchestr, což je těleso z vybraných hráčů na smyčcové nástroje větší než noneto, ten hraniční komorní soubor, a menší než komorní orchestr mozartovské velikosti (25-30).

   Začnou Elgarovou Serenádou e moll pro smyčcový orchestr, op. 20. Sir Edward zde hluboce zakotven v romantickém rámci dobře a příjemně zahájí. Hanka má připomínky k nesjednoceným botám violistovým. Po anglickém romantikovi se hodí návrat do baroka k Albinoniho Koncertu d moll pro hoboj a smyčcový orchestr. Hoboj, tak podobný lidskému hlasu si do sytosti užije a už přichází naše světová houslová naděje Jan Mráček k zahrání Koncertu a moll pro housle a smyčcový orchestr, op. 3, č. 6 RV356, Antonia Vivaldiho. Jan mi oproti některým minulým koncertům připadá otevřenější a emocionálnější, což vysoce oceňuji, neb mu to velmi pomáhá k obrazu vysoce kvalitního a sebevědomého hráče navazujícího těsný kontakt s publikem. Dnes je vyloženě rozverný a Hanka se z toho usmívá. Jde o přesně stejnou chemii, již vyzařuje Markéta Janoušková, nejmilejší to hudebnice světa. Jan se dokonce ani nepotí jako jindy.

    Po přestávce dostáváme bonbónek v podobě Bachova Dvojkoncertu d moll pro housle, hoboj a smyčcový orchestr, BWV 1060, v němž oba sólisté (Jan Mráček a Jana Brožková) nikterak neváhají a spustí od počátku bouři, již druhá věta utiší, a je benátsky rozmařile krásná a přizvukuje též přisunuté cembalo.

   Na závěr skok do dvacátého století s Benjaminem Brittenem a jeho Simple Symphony, op. 4. Ta začne téměř klasickou náladou a pokračuje vtipně větou, celou hranou pizzicato, což vyvolá potlesk, nato Sentimental Sarabande nastolí táhle a s citem líbeznou náladu a finále podtrhne zdařilý koncert. Přidává se malý Janáček a po něm pro velký úspěch jiná pizzicatová sekvence, tentokrát Gluckova. Můj závěr, nebát se tohoto souboru a s důvěrou po něm sáhnout.

     9. dubna jedu do Děčína na koncert prologu k festivalu Lípa musica Jana Boušková a přátelé, na který jsem měl vstupenku na 10. dubna do Rudolfina , a prodal jsem ji, neb koncert Markéty Janouškové má vždy přednost. Na první pohled velmi špatný obchod, neb lístek do Děčína stál 213 kaček a k tomu nafta na 200 km a původní lístek do první řady Rudolfina pro ZTP byl jen za pade. Ale situace měla řešení pouze v podobě nejet nikam.

   Ale, řeknu Vám, že jsem jen litoval, že se musím věnovat řízení, neb jsem si dost nemohl užít trasu dálnice přes České středohoří a poté půvab labského kaňonu mezi Ústím a Děčínem. Ale to, co jsem stihl přehlédnout, mi zvýšené náklady vynahradilo. A vše jsem korunoval pěší procházkou od parkoviště pod zámkem, který patří městu, přes obnovený tradiční park, kde v krásném teplém slunečném odpoledni plno lidí sportuje, nebo jen odpočívá a mezi tím dětičky a psíci. Nádherná řetězová lávka a parkem po svahu zámeckého pahorku až k hradbám a bráně. Dvůr vzorně upraven a kavárnička se stolky venku a pučící stromy a krásný sál.

   A už přicházejí a flétnista Jen Ostrý po mně očkem hodí a pozdvihne ramena a zatváří se, že se diví. Ten Mandelík je všude, minule mě potkal v Rudolfinu na WC. Až se zase uvidíme, tak mu povím, že jsem přijel na něj. On mi to samozřejmě nebude věřit a bude mu vzhledem k mé známé náklonnosti ke krásným dámám v hudbě jasné, že jsem přijel především na světově uznávanou harfovou hvězdu Janu Bouškovou, dámou již velmi zkušenou, leč toho šťastného typu dam, které budou krásné po celý život. Viz Marlene Dietrich, Sophia Loren, nebo Catherine Deneuve. K úplné komorní sestavě tu ještě jsou Němci, violoncellistka Tanja Tetzlaff a violista a houslista Florian Donderer.

   Dnes zahajuje neprávem opomíjený Mozartův vrstevník Jan Ladislav Dusík (1760-1812) svým Klavírním kvartetem pro harfu, flétnu, violu a violoncello. Rychle do první věty a pak i obsáhlé Larghetto, kde se flétna s violou téměř objímají, a ve třetí větě vede ostatní harfa k cíli vážnou notou s perličkami. Nato se ukáže sóĺová harfa v Tanci skřítků Henriette Renié (1875-1956), což je půvabná zářivá hříčka k přivítání jarního dne.

   K Sonatině pro flétnu, violoncello a harfu fis moll Maurice Ravela (1875-1937) si píšu, že mám pocit, jako kdyby byla sestava nástrojů Ravelovi šita na míru, cello hraje základ jako continuo a flétna s harfou melodicky vedou, což učiní v závěru i housle. Trochu si náladou připomenu jeho klavírní koncert. Komentáři se vzpírá překrásná Sonáta a moll pro violoncello a harfu, D 821, “Arpeggione“ Franze Schuberta. Píšu si čistá krása a nic jiného a oba nástroje rovnocenné a samé osmičky a v poslední větě violoncello vládne.

   Program uzavírají Maličkosti pro flétnu, housle violoncello a harfu, op. 47, Antonína Dvořáka (1841-1904), kde si na jazzový způsob zahrají všechny nástroje, a ústřední motiv prolíná vším. Pokud to Dvořák myslel tak, že tohle budou hrát lidé doma, asi se trefil. Jenže o stočtyřicet let později se už v českých rodinách nemuzicíruje, leč krásné české hudebnice dobývají svět svými hlasy a nástroji.

   Ještě jednu věc jsem si uvědomil. Jel jsem přes dvě nemalá města, ještě do roku 1945 výrazně osídlená českými Němci. Jimi vystavěná a po staletí spravovaná. Žádní tu už nejsou. Ale dnes dva hráli se dvěma Čechy nad jedním z těch měst a byli všichni jedno tělo a jedna duše. Po všem zlém jsme už dobří sousedé a kulturní bratranci a hodně je to znát právě v hudbě. Ta ani nemilé vzpomínky nezná a nevzbuzuje. Naopak.

   Bůh ochraňuj Evropskou unii a chraň nás před všemi pitomci, kteří by ji chtěli rozbít. Umí si ještě někdo představit kontroly na hranicích a ozbrojence korzující mezi hraničními patníky, nebo neustálé žádání, zda můžete v sousední zemi pracovat? A pak cesta domů ještě za světla a jiné pohledy na kaňon.

   23. dubna dává Musica Florea U Salvátora zajímavý koncert Italové v Kroměříži, k němuž načerpala podklady v arcibiskupských archivech olomouckého biskupa Karla Liechtensteina- Castelcorna v 17. století a otvírá tím další skříňku objevů a premiér. Hlavním číslem je Mše k poctě takzvaných 14 svatých pomocníků Paola Germaniho, jehož v žádném slovníku nenajdeme. Je doplněna Pogliettiho Sonatou á 8 s nádhernými houslemi a trubkami za nimi, Betaliho Sonatou sublationis a Casatiho Laetare Sion, což jsem si poznamenal jako milé, ale náročné motetíčko. Rytmicky nápadná hudba ze 17. století je utvrzena mimo jiné pěknými trubkami a trombony, které udávají tón za melodického vedení houslí. Dirigent Štryncl dle svého zvyku občas zasedne k violoncellu. Je to dnes výborná exkurze do hudby, jež zněla v té době nejen v okruhu olomouckého biskupa, ale i vídeňského dvora.